Odpovědnost

odpovědnost – pojem používaný v běžné komunikaci i jako odborný termín, a to zejm. ve vědách právních, ale i v psychologii, etice a s-gii, filozofii a teologii. V řadě jazyků vychází etymologie pojmu z lat. respondeo, což je odpovídání se někomu, skládání účtů nebo také prosté dávání odpovědi někomu na otázku. Na těchto významech je založeno vymezení pojmu o. v právní vědě (o. před soudní instancí) a v teologii (o. jako skládání účtů před Bohem jako nejvyšším soudcem). Navazuje na ně i psychol. a lékařské pojetí o. jako příčetnosti, tedy duševního stavu, v němž osoba dopouštějící se nějakého trestného činu či přestupku je s to rozpoznat jeho spol. nebezpečnost a ovládnout se. Právně je odpovědný člověk (i instituce či organizace) za svoje činy tehdy, je-li možno pokládat je za chtěné a vykonané z vlastní vůle, neomezené duševní chorobou ani jinou vnější mocí (čin, za nějž je někdo odpovědný, musí týt realizován svobodně). Kromě právního postihu v rámci občanského či trestního práva může být pojem o. vztažen k morálnímu ručení za činy a škody (postihované i nepostihované právem) a k povinnosti vystavit se neformálnímu pozitivnímu nebo negativnímu hodnocení svých činů. Tato morální vazba o. je složitější. Platí nejen, že člověk je svobodný, a tedy odpovědný, ale i obráceně, že je morálně odpovědný, a tudíž svobodný. Fil. a s-gické pojetí problému se vztahuje k systému: člověk – jemu otevřený svět – normativní řád – odpovědnost, chápaná jako dialog s lidmi. Stále zřetelněji se prosazuje přesum od chápání o. jako problému osobní o. před konkretní instancí (v jejích různých podobách) ke snaze pochopit ji jako o. vzhledem ke světu, lidstvu, totalitě skutečnosti. V souvislosti s o. je tak znovu aktualizován problém svobody, lidské vůle, determinismu a indeterminismu, normativního a hodnotového řádu, rolí a funkcí.

Hist. navazuje výklad o. především na: 1. křesťanskou tradici (Augustin, Tomáš Akvinský, M. Luther), spojující dnes otázku o. člověka před Bohem s úvahami o o. člověka ve světě a před světem; 2. tradiční liberální pojetí vycházející z přesvědčení, že pouze volná subjektivita se může proměnit v o. (W. von Humboldt), a na navazující existencialistické řešení problematiky o. v podmínkách odcizení a soc. nezakotvenosti (W. Weisschedel, W. Keller); 3. technokratické pojetí (G. Frey), vycházející z koncepce „vypočítatelného“ světa, v němž o. tvoří součást soc. situace, soc. role a náplň funkce, má institucionalizovaný charakter a mimo tento rámec se člověka netýká; 4. etologické pojetí (K. Lorenz), hledající zakotvenost morálního řádu, a tím i lidské o. v přír. zakotvení člověka, v řádu přírody (viz etologie); 5. tradici soc. kriticismu (J. Holl), který je v opozici zvl. vůči technokratismu a strukturálně funkcionalistickému pojetí institucionalizovaného normativního řádu favorizujícího fiktivní o. a znemožňující skutečnou o.. Prakticky pro všechny teor. systémy dotýkající se problému o. se stala kardinální otázka, zda a jakým způsobem může nebo musí jednotlivec se svým omezeným rámcem rozhodování a jednání být odpovědný za svět tento rámec přesahující, tedy za takové spol. procesy, od nichž je doslova oddělen bariérou spol. institucí, byrokratismem, mocenskými strukturami apod. Tento problém, který existoval v zásadě vždy, se stal Norimberským procesem otázkou polit. a právní a také prvořadou otázkou s-gickou. Otázka „kolektivní odpovědnosti“, resp. kolektivní viny něm. národa za fašistické zločiny byla zpracována řadou teoretiků (např. K. Jaspersem) a v mnoha verzích se objevuje i v jiných souvislostech, nejnověji v postkom. společnostech (viz kolaborace, lustrace).

responsibility responsabilité Verantwortung, Verantwortlichkeit responsabilità

Literatura: Holl, J.: Historische und systematische Untersuchungen zum Bedingungsverhältnis von Freiheit und Verantwortlichkeit. Meisenheim, Olen 1980; Plachotnyj, A. F.: Problemy socialnoj otvetstvennosti. Charkov 1981.

Pavel Baran