Sociologie budoucnosti

sociologie budoucnosti – termín používaný především v anglosaské oblasti (zejm. v USA), a to v těchto významech: 1. jako název nové s-gické disciplíny formující se zejm. na kursech s.b. na am. univerzitách (jedním z průkopníků a prvních přednášejících byl v 2. polovině 60. l. A. Toffler); 2. jako nová žádoucí orientace sociologie jako celku, kladoucí důraz na zkoumání spol. dynamiky s preferencí hlediska budoucího vývoje. Význ. je koncepce W. Bella a J. A. Maua, která mj. spekuluje s možností, že by se s-gie s touto novou orientací mohla stát subdisciplínou „futuristiky“ jakožto jedné z am. verzí futurologie. Bell a Mau se odvolávají na s-gickou tradici A. Comta, vyjádřenou heslem „savoir pour prévoir“ (tj. poznávat, aby bylo možné předvídat), která byla v hlavním proudu am. s-gie v poválečném období téměř zapomenuta. Oba autoři označují za negativní tu s-gii, která se vyhýbá studiu soc. změn a propaguje tezi, že minulost a budoucnost nemají žádnou souvislost s přítomností. Vyvozují z toho závěr, že s-gie může být užitečná jedině za předpokladu, že bude plnit funkce jak informativní, tak predikativní. V 70. l. očekávanou „revoluci v sociologii“ spojují autoři s rozvojem tzv. soc. indikátorů, s jejich využíváním v monitorování soc. trendů, s přechodem od statist. studií o přítomnosti a od metodol. dominance predikce k dynamickým studiím budoucnosti a k metodol. (a morální) dominanci kontroly, se zvýšením praktické role sociologa jako jednoho z „tvůrců budoucnosti“ (sociologa jako poradce politiků a administrátorů). V rámci propagování myšlenky, že studium budoucnosti by mělo mít prioritní postavení v „s-gické agendě“, předložili Bell a Mau určité „direktivy“ (jako hypotézy, návrhy, experimenty), které by mohly zvýšit a rozšířit relevanci spol. vědy o budoucnosti a do budoucnosti. Patří mezi ně následující dynamické orientace, direktiva uvědomění si toho, že spol. realita je více či méně nejistá, tj. jen pravděpodobná, orientace na některé zákl. hodnoty ve společnosti, chápání rozdílu mezi tím, jaká by společnost měla být, a tím, jaká je právě nyní, důrazu na některé možnosti budoucího vývoje, substituce prostoru a času (rozdíly v prostoru mohou posloužit jako podklady pro heuristické úsudky o rozdílech v čase), zpětného promítnutí budoucnosti do přítomnosti a další. Sociolog ve svém zkoumání budoucnosti musí podle Bella a Maua vycházet ze své spol. odpovědnosti, musí mít přehled o tom, jaké důsledky může mít jeho tvrzení, a měl by usilovat o předložení stejného počtu pozitivních formulací a idealizujících obrazů budoucnosti jako negativních a „cynických“. V obou uvedených významech s.b. jde jak o s-gické aspekty možného vývoje jednotlivých objektů zkoumání (např. perspektivy vývoje rodiny, volného času atd.), tak o vlastní specif. přístup ke zkoumání budoucnosti lidstva a jeho života jako celku ze s-gického hlediska. Obojí představuje tzv. prediktivní (prognostický, futurologický) rozměr s-gie. Mimo anglosaskou oblast se v tomto smyslu používají často termíny sociologické předvídání či sociologické prognózování, v čes. zemích spíše termín sociální prognóza.

sociology of the future sociologie de l'avenir Soziologie der Zukunft sociologia del futuro

Literatura: Bell, W. – Mau, J. A. eds.: (1971) The Sociology of the Future. Theory, Cases and Annotated Bibliography. New York 1973; Klages, H.: Soziologie zwischen Wirklichkeit und Möglichkeit – Plädoyer für eine projektive Soziologie. Köln 1968; Massenet, M.: Introduction à la sociologie de la prévision. Paris 1963; viz též prognostika, futurologie.

Jana Duffková