Vědy politické

vědy politické – disciplíny zabývající se z různých hledisek politikou, které se do značné míry překrývají, postrádají přesná určení a jsou hist. proměnné; vyvíjejí se na základě vývoje politiky spol. podmínek. Mnohdy se diskutuje otázka, zda je vhodnější mluvit o „politické vědě“ anebo o „politických vědách“. Tato otázka není tak formální, jak by se mohlo zdát. Někteří soudobí badatelé odmítají plurál „politické vědy“ jako zastřený útok na vědeckost své disciplíny, její jednotu a koherentnost. Ale singulár i plurál mají své zdůvodnění: první je na místě, máme-li na mysli jednotnou integrovanou věd. disciplínu, zákl. vědu o politice, která znamená pro politiku asi to, co znamená polit. ekonomie pro ekonomiku. V tom případě se v čes. prostředí používá většinou pojem politologie. Podobně ale jako neexistuje jen jedna věda o ekonomice či o výchově, ale mnoho vědních disciplín zabývajících se těmito předměty, je možné vedle zákl. obecné vědy o politice vidět další disciplíny o politice, např. politickou antropologii, polit. psychologii či dějiny diplomacie aj. Také je vhodnější pokládat administrativní vědu, resp. vědu o správě, za součást věd o politice než za přímou součást zákl. v.p., politologie. Vztah mezi sociologií a v.p. je tradován jako složitá a citlivá otázka. Lze to ilustrovat např. tím, že A. Comte, zakladatel s-gie, nejdříve polit. problémy zařadil do s-gie, později chápal politiku jako samostatnou vědu. Obě tendence, diferenciační a integrační, se prosazují v celém vývoji spol.vědního myšlení.

Zkoumání politiky se po dlouhou dobu rozvíjelo jen na bázi fil. úvah, i když termín „politická věda“ je starý – přičítá se J. Bodinovi (1576). V.p. stejně jako s-gie včetně sociologie politiky v moderním smyslu vznikaly a rozvíjely se teprve v průběhu 19. st. Z jejich zakladatelů mohou být pokládáni za nejvýzn. kromě A. Comta A. Tocqueville, K. Marx a G. Mosca. Klasickými představiteli na přelomu 19. a 20. st. a v prvních desetiletích 20. st. jsou É. Durkheim, Max Weber, V. Pareto, R. Michels aj. Na ně nejvíce navazuje současná s-gická práce, a to nejen v oblasti polit. jevů. Aby se v.p. prosadily jako specif. vědní disciplíny, musely se oddělit od ostatních věd a prokázat svou originalitu zejm. ve vztahu k těm nejbližším vědám. Od právních věd se v.p. oddělily institucionálně v poslední třetině 19. st. v epizodicky konfliktním procesu, v němž se střetli příznivci jednoty se stoupenci diferenciace a samostatnosti (fr. École libre des Sciences Politiques byla založena r. 1872, London School of Economics vznikla jako School of Economics and Political Science r. 1895; E. W. Burgess podnítil vznik School of Political Science na Columbijské univerzitě v r. 1880; American Political Science Association zahájila svou činnost r. 1903). Vztahy mezi s-gií a v.p. se ukázaly značně složitějšími. Polit. jevy byly a v určitém smyslu dosud jsou zkoumány souběžně, mohli bychom říci podvojně, s-gií a v.p. podle většiny autorů proto, že vycházejí z poněkud odlišných, spíše komplementárních vymezení svých předmětů a z odlišných metodol. tradic. O tradiční v.p., resp. politologii se uvádí, že se soustřeďuje na studium vládních soustav, na výklad normativních systémů polit. institucí a polit. chování ve státě, zatímco předmětem s-gie je globální společnost a její systém (či systémy). S tím souvisí názor, že v.p. se má zaměřovat na zkoumání vnitřních souvislostí v polit. systému, zatímco od s-gie se očekávalo, že osvětlí vnější souvislosti mezi polit. a jinými soc. jevy.

Metodol. se v.p. vždy opírala spíše o reprodukci, registraci, výklad norem, jejich obsahu, smyslu a o jejich systemizaci, zatímco s-gie popisovala objektivní skutečnosti a usilovala o jejich analýzu a vysvětlení. K těmto hlavním rozdílům je snad možno připojit, že v s-gické perspektivě polit. proměnné vystupovaly častěji jako závisle proměnné a v politologické perspektivě jako nezávisle proměnné, že konceptualizace vypracované v oblasti politiky vycházely obvykle z obecně s-gických modelů, zatímco v.p. se opírala o vlastní přístupy nebo navazovala na některá interdisciplinární hnutí. Rozdíly mezi s-gií politiky a v.p. se projevují také ve vztazích ke spol. praxi. Někteří autoři (např. S. M. Lipset, 1959) to vysvětlují tím, že v.p. plnila úlohu „státní disciplíny“, zatímco s-gie měla více „radikální“, „kontestátorský“ charakter. Ve skutečnosti ovšem platila poněkud stylizovaná diferenciace mezi v.p. a s-gií jen pro část v.p. V některých proudech v.p. se od začátku prosazuje zájem o empir. analýzu a empir. zobecňování, a to v určité soutěži s pracemi, které se pokládaly za s-gické a jejichž teor. nebo metodol. odlišnost nebyla často zřejmá. Tak např. G. Mosca (1896), kterého se dnes dovolávají jak sociologové, tak politologové, označuje výslovně „studium organizace politické atuority“ jako „politickou vědu“, označení „sociologie“ nepřijímá, pokládá je za vágní; přitom zdůrazňuje, že jeho postup se opírá o pozorování, které však omezuje na hist. či historiografickou metodu; nové samostatné cesty k empir. datům prakticky nehledá. Naproti tomu Max Weber pojímá své obsažné analýzy polit. procesů jako nedílnou součást s-gie, stejně tak jako analýzy ekon., právních či náb. jevů. Na půdě v.p. i právních věd se uskutečňoval přechod od studia izolovaných normativních soustav ke studiu jejich reálného fungování ve spol. životě, byť ne vždy se stejnou důsledností jako u Mosky, čímž docházelo k určitému sblížení se s-gií, ale současně k zachování odlišností. Představitel dobového pojetí právních věd a v.p. G. Jellinek (1900) mluví o „teorii s dvěma stranami“.

S-gie politiky a empir. orientovaná v.p. se prudce rozvíjejí zejm. od 30. l. 20. st. v Americe, poněkud později také v jiných záp. společnostech. S-gie politiky se v tomto období mění z „kapitoly sociologie“ ve zvláštní vědní disciplínu. Nového stupně rozvoje dosahuje s-gie politiky a v.p. po 2. svět. válce jak v USA, tak v západoevrop. zemích. Uskutečňuje se velký počet význ. empir. výzkumů, formují se nové myšlenkové proudy, vznikají behaviorálně nebo neopozitivisticky či analyticky orientované práce (R. A. Dahl, H. D. Laswell), práce systemologické (D. Easton), funkcionální (G. A. Almond) aj. Význ. přínosy v s-gii politiky zaznamenávají P. F. Lazarsfeld, S. M. Lipset, S. Rokkan, M. Doggan, S. Verba aj. V tomto rychlém vývoji s-gie politiky a v.p. dochází k výraznému sblížení těchto disciplín, až k jejich přímému splynutí v některých širokých problémových okruzích. Tento proces je zvláště citelný ve výzk. činnosti, kde je často těžké určit, zda se výzk. operace začleňuje do jedné nebo do druhé disciplíny. Někteří autoři kladoucí si otázku, čím se tyto obory liší, vycházejí z inventáře problémů obou disciplín a opírají se přitom o výsledky komise expertů UNESCO z r. 1948, kteří ve v.p. rozlišili tyto tématické okruhy: 1. polit. teorie odmítající hodnocení; 2. polit. instituce; 3. strany, skupiny a veř. mínění; 4. mezinár. vztahy. Tuto klasifikaci v podstatě přebírá, ale modifikuje fr. politolog Ph. Braud (1982), který spojuje 2. a 3. problémový okruh a identifikuje je jako „sociologii politiky“; kromě toho zařazuje do klasifikace na 3. místo „administrativní vědu“. K Braudovu řešení lze namítnout, že otázku vztahu mezi s-gickými a nes-gickými přístupy při studiu politiky zjednodušuje: mezinár. vztahy např. přinášejí rovněž s-gické otázky a naproti tomu popisy a výklady polit. institucí nejsou nutně „sociologií politiky“. Hlediska rozlišení s-gie politiky a v.p. mají podstatně menší diferenciační sílu než např. ta, která diferencují polit. ekonomii a s-gii ekonomiky. V polit. sféře nemá valný smysl soustavně aplikovat uvedená dělítka, i když rozlišující kritéria nemizí.

political sciences sciences politique Politikwissenschaften scienze politiche

Literatura: Bendix, R. – Lipset, S. M.: The Field of Political Sociology. In: Coser, L. A. ed.: Political Sociology. New York 1966; Blourricaud, F.: Science politique et sociologie. Revue française de science politique, juin 1958; Braud, Ph.: La science politique. Paris 1982; Flechtheim, O. K.: Politische Wissenschaft. In: Bernsdorf, W. ed.: Wörterbuch der Soziologie. Berlin 1969; Lecat, J. – Grawitz, M.: Traité de science politique, 4 sv. Paris 1985; Mackenzie, W. J. M.: Politics and Social Science. London 1967; Neubauer, Z.: Státověda a teorie politiky. Praha 1947.

Zdeněk Strmiska