Krejčí František

Krejčí František

21. srpna 1858 v Hostinném (okr. Trutnov)
24. května 1934 v Praze

Gymnaziální studia absolvoval v Hradci Králové, Litomyšli a v Praze, kde dále v letech 1875–79 pokračoval ve studiích filologie, estetiky, filosofie a psychologie na filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze). Po absolutoriu působil jako středoškolský profesor. Roku 1898 se habilitoval z filosofie, v roce 1905 byl jmenován mimořádným a v roce 1912 řádným profesorem filosofické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity. Pro rozvoj sociálních věd je významné jeho spoluzakladatelství časopisu Česká mysl, který redigoval v letech 1900–31. Před vznikem sociologických časopisů a částečně i po něm zde publikovala své texty většina představitelů první generace českých sociologů. Angažoval se také v antiklerikálním hnutí jako člen Volné myšlenky a navrhl koncepci demokratického socialismu, která se ovšem dosti výrazně lišila od projektů sociálně demokratických, umírněných i radikálních.

Krejčího mimořádně rozsáhlé dílo je jen okrajově sociologické či přesněji se sociologií se stýkající. Nejprve těžištěm jeho vědeckých i pedagogických zájmů byla psychologie, kterou u nás poprvé postavil na solidní základy, jakkoliv jeho pojetí duševního života bylo silně jednostranné: bylo založeno na biologii, odmítalo „metafyzický pojem duše“, respektovalo ale vývojové teorie a v podstatě bylo projevem modernizovaného psychofyzického paralelismu. Krejčího úsilí vyústilo v šestisvazkovou práci o psychologii, jež byla určitou českou obdobou díla Herberta Spencera. Pod jeho vlivem (ale i Augusta Comta) se obrátil k radikální verzi positivismu, v čemž – a zejména svým krajním scientismem – byl do značné míry v našem intelektuálním prostředí ojedinělý. Jakkoliv radikálně odmítl všechny formy idealismu a mysticismu, nestavěl se příznivě ani k materialismu, který redukoval na mechanický materialismus Moleschottův a Büchnerův (hovořil o „povrchním názoru na svět“). Marxe znal pouze zprostředkovaně, zejména prostřednictvím Masarykovy Otázky sociální, jejíž základní kritické ideje ve vztahu k marxismu plně sdílel. Dobové vlivy a současně doznívající vliv Comtův se projevuje i v tom, že Krejčí (podobně jako Masaryk a poté Chalupný) vytvářel klasifikaci věd, která je dnes nutně vnímána spíše jako kuriozita než inspirující idea (i terminologie je archaická, uvažuje se o „předmětenstvu“, „nerostenstvu“ atd.). Své názory na sociologii publikoval v přepracovaném prvním díle Psychologie s novým názvem Základy vědeckého systému psychologie (1929, původně 1904), v němž odmítl Durkheimovo vymezení sociálních jevů jako (neviditelné) reality sui generis i pojem kolektivního vědomí, protože tím by byla opuštěna pevná empirická báze positivní vědy. Společnost vymezil jako určitý psychofyzický kolektiv, tj. „větší nebo menší počet psychofysických individuí, chápaný jako celek, pokud tento celek jako takový reaguje na podněty přicházející z okolí anebo z jeho vlastního středu“. Oprávněnost sociologie jako svébytné vědy spatřoval ve zkoumání organizační stránky celků složených z individuí. V těchto kolektivech lze rozlišit fyzickou stránku, kterou popisují vědy přírodní, psychickou stránku, která je záležitostí psychologie, a organizační stránku (jež obsahuje motivy vzniku a vývoje struktury tohoto celku), která je doménou sociologie.

Jistou sociologickou relevanci má přirozeně jeho nejoriginálnější spis, totiž pokus o ustavení „positivní etiky“, která by byla založena na přísně vědeckých základech a k normativní garanci svých pravidel by nepotřebovala žádnou „transcendentní ideu“, tedy boha (1922). I když Krejčí byl positivistou odmítajícím „idealismus“, jeho stanovisko bylo spíše panteistické než ateistické. Svou ideu positivní etiky dovedl až do praktickopolitických aplikací ve studii Politika a mravnost (1932), kde vyžadoval (snad inspirován Masarykem), aby politický život byl podřízen stejným, ba přísnějším mravním normám, než náš každodenní život. Jiným výrazem jeho psychologických východisek byl soustavný teoretický i praktický zájem o pedagogiku. I zde usiloval o ustavení „positivní pedagogiky“, ale tato idea se nesetkala s výraznějším ohlasem. Ostatně – přísně vzato – ani myšlenka, rozpracovaná a fundovaná, o positivní etice mnoho stoupenců nenašla, spíše byla vnímána jako zajímavá alternativa k převládajícím etickým koncepcím idealistickým (včetně Masarykova „humanitismu“).

Nepochybně nejvýznamnějšími díly Krejčího jsou dvě syntetizující monografie o dobové filosofii: O filosofii přítomnosti (1904) a Filosofie posledních let před válkou (1918). V první knize, která zdaleka není prostou reprodukcí různých dobových názorů, ale je současně vyjádřením vlastního stanoviska Krejčího, byl jeho výchozí tezí názor, že existují tři cesty, jimiž usilujeme o dosažení pravdy, totiž věda, náboženství a filosofie: „Vzájemný poměr těchto tří oborů myšlení lze naznačiti takto: veda jest souhrn toho, co víme, náboženství souhrn toho, v co věříme, a filosofie souhrn toho, co bychom si přáli věděti, abychom nemuseli jen věřiti.“ Zabýval se přitom zejména novokantismem, positivismem, idealismem a speciálně dvěma osobnostmi – Nietzschem a Tolstým. V souvislosti s Tolstým, při jehož analýze provedl brilantní příklad toho, jak lze „dedukovat“ zcela nenásilně filosofii z beletrie (ukázal přitom na vývoj etických postojů od Vojny a míru k Anně Karenině), napsal zajímavou úvahu o Rusku: „Rus ještě neprodělala v jádře svého lidu ten očistný přechod, který západní Evropa prodělala reformacemi a francouzskou revolucí. Co na Rus se dostalo skrze vrchní vrstvu inteligence… to působí na lid nikoliv blahodárně, nýbrž rušivě.“ V závěru knihy uvažoval i o marxismu – v podstatě ovšem „z druhé ruky“ – přičemž formuloval stanovisko, jež nezměnil celý život: „Tradice, jíž se někteří zástupci socialismu dovolávají, jest čirý eklekticism a filosofická bezzásadovost. V tom jest krise marxismu, k jejímuž řešení vybízí prof. Masaryk.“

Druhá zásadní kniha Krejčího, Filosofie posledních let před válkou, je bohatší co do témat i osobností, sociologicky je přitom jistě zajímavá zmínka o Stirnerovi; v kontextu s ním, Straussem a posléze Nietzschem kritizoval marxismus jako „krajní a typický naturalism“, který jest neschopen vznítiti a živiti v člověku cit mravní závaznosti a libovůli podříditi vyšším ohledům společenského celku.“ Ze sociologicky relevantních autorů se setkáváme s Ratzenhoferem (geopolitka) a dnes pozapomenutým, kdysi populárním Alfredem Fouilléem, který vytvořil osobitou teorii role idejí ve společnosti („idée-force“). V kapitole o intuitivním realismu se Krejčí zmínil obšírněji o Rádlovi a Masarykovi, zejména pak o Solovjovovi, přičemž odkázal na paralelu pojetí sebevraždy u Masaryka a v ruském nábožensko-filosofickém myšlení. Cenná, ale sociologickou obcí valně nepovšimnutá byla rovněž kapitola o Georgu Simmelovi, jakkoliv reduktivní v podobě důkazu na převládající relativismus v jeho díle: „Historických zákonů dle Simmela není. Podobně relativní musí zůstat i etika, jakožto věda čistě popisná, jež se nemůže pokoušeti o stanovení nějakých norem… Filosofie neokresluje objektivní jsoucno věcí – to je úlohou speciálních věd –, nýbrž kreslí typy lidské duševnosti, jak se projevují určitým způsobem chápání věcí.“ Jistě to není zdaleka celý Simmel, dokonce zejména nikoliv ten Simmel, jehož dnes čteme a jehož „renesance“ nastala. Krejčího zásluha je nicméně v tom, že ukázal na existenci Simmelovy teorie kultury i jeho filosofického relativismu.

Knihy: Element psychologický (ČAVU, Praha 1895); Psychologie pro střední školy (Bursík & Kohout, Praha 1897; 3. vyd. 1925); Zákon asociační (ČAVU, Praha 1897); Logika pro střední školy (I. L. Kober, Praha 1898; 5. vyd. 1921); O filosofii Smetanově (Čas, Praha 1901); Psychologie I.–VI. (Dědictví Komenského, Praha 1902–26); Bedřich Nietzsche: Z lidových přednášek (Čas, Praha 1902); O filosofii přítomnosti (J. Laichter, Praha 1904); Augustin Smetana v boji o náboženství (F. Bačkovský, Praha 1905); Positivism a výchova (Dědictví Komenského, Praha 1906); Svoboda vůle a mravnost (J. Laichter, Praha 1907); David Bedřich Strauss (Volná myšlenka, Praha 1908); L. N. Tolstoj filosof (Volná myšlenka, Praha 1909); Volná myšlenka O. Hostinskému (Volná myšlenka, Praha 1910); České státní právo (Moravsko-slezská revue, Praha – Brno 1910); Spencerovy zápisky (Praha 1911); Světový názor náboženský a moderní (A. Svěcený, Praha 1914); Právo existence malého národa (Dědictví Komenského, Praha 1915); Demokracie a socialism (Česká obec dělnická, Praha 1917); Filosofie posledních let před válkou (J. Laichter, Praha 1918; 2. vyd. 1930); Naše osvobození (A. Svěcený, Praha 1919); Filosofické základy mravní výchovy (J. Malý, Zábřeh 1920); Moderní člověk a mravnost (Volná myšlenka, Praha 1921); Positivní etika jakožto mravouka na základě přirozeném (J. Laichter, Praha 1922); Smetanův rok (Čin, Praha 1924); O Masarykovi (Okresní sbor osvětový, Kdyně 1927); Základy vědeckého systému psychologie (ČAVU, Praha 1929); Politika a mravnost (Volná myšlenka, Praha 1932); F. Krejčí Volné myšlence (Volná myšlenka, Praha 1934).

Studie: Der Spiritismus als soziale Erscheinung (Zeitschrift für die Völkerpsychologie und Sprachwissenschaft 1888); Ctění předků (Listy filologické 1889); O vztahu Platonově (Listy filologické 1891); Filosofie náboženství (Athenaeum 1892); Řeč a mythus (Listy filologické 1893); Novější směry v psychologii (Časopis Českého musea 1894); Rozhledy po nynějším stavu psychologie (Časopis Českého musea 1897); K reformě škol středních (Naše doba 1897); Obzor psychologický (Naše doba 1900); Nietzscheana (Česká mysl 1901); O významu umění ve vývoji (Naše doba 1901); K otázce psychofysického paralelismu (Česká mysl 1902); Mezinárodní svaz ethický (Česká mysl 1905); O Hostinského filosofii (Česká mysl 1907); Svoboda přesvědčení (Volná myšlenka 1909); O filosofickém významu Darwinově (Česká mysl 1909); O Masarykově filosofii (Česká mysl 1910); Volná myšlenka a náboženství (Volná myšlenka 1910); Fysiologie a psychologie (Časopis Českého muzea 1911); Fenomenální dualism a psychofysický paralelism (Česká mysl 1912); Monism, monoteism, panteism a ateism (Středa 1912); O akademickém studiu žen (Naše doba 1916); Český socialism (Budoucno 1918); T. G. Masaryk (Budoucno 1919); Zahajovací projev na XVIII. světovém kongresu Volné myšlenky (Volná myšlenka 1920); Einsteinova teorie a psychologie (Česká mysl 1923); Kantovo jubileum (Česká mysl 1924); O filosofii prof. Drtiny (Česká mysl 1925); Sociotechnika (Česká mysl 1926); Filosofie paradoxu (Česká mysl 1927); Nemožná psychologie (Česká mysl 1928); Česká filosofie popřevratová (Česká mysl 1929); Annus Spinozanus (Česká mysl 1930); O současném českém myšlení filosofickém (Česká mysl 1933).

Příspěvky ve sbornících: O scenerii řeckého divadla (Program gymnasia v Mladé Boleslavi 1882); O původním významu daimoniů řeckých (Program gymnasia v Novém Bydžově 1885); Zásada vývoje v psychologii (Program gymnasia na Královských Vinohradech 1900); Positivism v XIX. století (Sborník Ústředního spolku učitelského na Moravě 1907).

Překlady: Benedikt Spinoza: Rozprava o zdokonalení rozumu a etika po geometricku vyložená (ČAVU, Praha 1926); Aristotelova metafysika (ČAVU, Praha 1928; spolupřekladatel F. Joklík); Kantova kritika čistého rozmyslu (ČAVU, Praha 1930); Hegelova filosofie dějin (Volná myšlenka, Praha 1933).

Literatura: Sborník ku poctě Františka Krejčího (Čin, Praha 1929); Jiří Cetl: Český pozitivismus (Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1981); J. L. Fischer: F. Krejčí (Naše věda 15, 1934: 184–187); Josef Král: František Krejčí (ČAVU, Praha 1935); Jiřina Popelová: Filosof František Krejčí (Národní práce, Praha 1942); Jaroslava Schlegelová: František Krejčí a jeho současníci (Univerzita Karlova, Praha 1990).

Miloslav Petrusek

---

František Krejčí je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.