Kunte Ladislav

Kunte Ladislav

22. dubna 1874 v Čestíně (okr. Kutná Hora)
19. dubna 1945 ve Straubingu (Německo)

Po studiích na biskupském semináři v Hradci Králové působil v letech 1896–1905 jako římskokatolický kaplan v Dobrušce a Třebechovicích a jako prefekt koleje Arnošta z Pardubic v Praze. Pod vlivem T. G. Masaryka se však s církví rozešel a stal se redaktorem Času (do zastavení listu 1915, 1920–23 šéfredaktor obnoveného Času). V roce 1906 se stal spoluzakladatelem české sekce Volné myšlenky, psal do stejnojmenného časopisu a v letech 1912–14 byl spolu s Juliem Myslíkem redaktorem jiného časopisu hnutí, Neruda. Během první světové války se angažoval v protirakouském odboji, v letech 1916–17 byl vězněn. V meziválečném období působil jako redaktor Času a spolupracovník Národního osvobození, zároveň byl v letech 1924–29 úředníkem na československém vyslanectví ve Vídni. Ve 20. a 30. letech byl členem Masarykovy sociologické společnosti. Na počátku druhé světové války přispíval do ilegálního časopisu V boj (pseudonym Čeněk Věrný), v roce 1940 byl za odbojovou činnost odsouzen k sedmi letům káznice. V letech 1941–45 byl vězněn v koncentračním táboře Dachau, kde počátkem roku 1945 onemocněl a zemřel při evakuaci vězňů před koncem války.

Kunteho myšlenkový vývoj i jeho publicistika byla silně ovlivněna názory T. G. Masaryka, v jehož intencích volal po odstranění klerikalismu, aniž se vzdával osobních náboženských představ. Tímto směrem se neslo také Kunteho působení ve Volné myšlence (z hnutí vystoupil v roce 1918, ale podržel si k němu sympatie), v níž se hlásil ke směru, který z organizace chtěl vytvořit jakousi moderní církev. Soudil, že jakkoli nazvaná „psychická skutečnost bude v životě jednotlivců i lidských společností vždy míti funkci touž, jakou mívalo náboženství dřívější a bude tudíž sama zase jen – náboženstvím.“ Podobně hájil členství věřících ve Volné myšlence, již chápal jako společenství všech svobodomyslných lidí odmítajících jakékoli duchovní násilí.

Kunte byl především novinář a publicista, po svém vystoupení z římskokatolické církve silně antiklerikálně a „humanisticky“ orientovaný. Příležitostně se sám označoval za sociologa, věnoval se přitom především otázkám fungování (různých forem) náboženství ve společnosti. Jeho první brožura Základ otázky sociální a národnostní (1899) důsledně vycházela z dobových pozic římskokatolické církve. Po svém rozchodu s církví ji v brožurách a dalších publikacích Volné myšlenky neméně ostře napadal a kritizoval její společenský vliv v minulosti i současnosti. V časopisecky publikované studii (1903) v návaznosti na Franklina Giddingse hájil tezi o vývoji společnosti od autoritářství k individualismu („reprezentativní společnost“), kdy docházelo k náhradě vnější autority zvnitřněným altruismem.

Sociologicky závažnější je teprve jeho kniha Vznik nového náboženství (1920), v níž podtrhl individuální a především sociální funkce, které historická náboženství plnila, odvozené z Émila Durkheima a doplněné o transcendentní základ etiky. Zdůraznil existenci náboženskosti jako antropologické konstanty, přičemž církevní formy křesťanství měl nahrazovat nacionalismus a antiklerikální hnutí. Krátkými úvahami o „jakobínské mentalitě“ jako katolicismu obrácenému naruby, o nacionalismech, socialismu a dokonce antiklerikalismu jakožto novodobých náboženských hnutích předjímal funkcionalistické chápání religiozity, již analyzoval také prostřednictvím řečových projevů. Optimisticky doufal ve vznik „humanistismu“, což měl být nacionalismus zbavený šovinistických a imperialistických tendencí, zároveň sociální i subjektivní, osvobozující i podřizující, „doplněný“ i socialismem. Moderní církvi měla být „socialisticky organisovaná demokracie, socialisticky organisovaný stát.“ Myšlenky o sociálně integrační úloze náboženství, jehož nová forma se podle jeho názoru aktuálně rodila, shrnul v knize Náboženství, socialismus a národ (1923), která končila apoteózou společnosti a státu. Podle I. A. Bláhy na sklonku 30. let připravoval studie o sociologii, psychologii a filosofii národa a o Edvardu Benešovi, rukopisy se však nezachovaly.

Kunteho dílo bylo nanejvýš „příležitostnou sociologií“, která více pramenila z kritického („realistického“) uvažování, než z metodického studia, a ústila v dosti chaotické postuláty (kriticky se k nim vyjádřil kupř. R. I. Malý). V české intelektuální obci byl nicméně jedním z prvních, kdo se seznámil s dílem Émila Durkheima a svérázným způsobem je rozvíjel, ve svém pojetí (lidské/pozemské stránky) náboženství byl důsledným funkcionalistou.

Knihy: Základ otázky sociální a národnostní (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1899); Svoboda svědomí (Volná myšlenka, Praha 1907); O katolickém fetišismu (Volná myšlenka, Praha 1908); Mistr Jan Hus (Volná myšlenka, Praha 1909); Církev a škola (Volná myšlenka, Praha 1910); Socialisace: Zásady reálného socialismu (G. Dubský, Praha 1919); Vznik nového náboženství (S. Minařík, Smíchov 1920); Náboženství, socialism, národ: Sociologické stati o podstatě náboženství a jeho praxi ve společenském životě (Melantrich, Praha 1923); Boj o Hrad (Svaz národního osvobození, Praha 1926); Pan Vrzalík „rehabilituje“ rukopisy: Příspěvek k charakerisace nejnovější kampaně pro revisi rukopisné otázky (Svaz národního osvobození, Praha 1935); Osobnost Jana Herbena: Studie o povaze a charakteru velkého novináře (Volná myšlenka 1937).

Studie: Sociologie a její praktické použití (Rozhledy 1903; pseudonym Vladimír Nezmar); Ve stranách a mimo strany (Rozhledy 1904; pseudonym Futurus); Povaha katolicismu a potřeby kultury (Volná myšlenka 1904); Demokracie a volná škola (Volná škola 1906); Mistr Jan Hus, Karel Havlíček Borovský (Havlíček 1908–09); Rozmluvy o věcech církevních i necírkevních (Havlíček 1909–10); Kázání o svatém Janu Nepomuckém (Havlíček 1911–12).

Mimo sociologii: Cesty, kterými jsem šel (E. Beaufort, Praha 1906); Výňatky z deníku zesnulého Lad. Kunteho (Sociologická revue 1, 194, 4: 74–77).

Literatura: In memoriam Ladislava Kunteho (Sociologická revue 13, 1946, 4: 70–72); I. Arnošt Bláha: Lad. Kunte 60 let (Sociologická revue 5, 1934: 224–226); Tomáš Bubík: Úvod do české filozofie náboženství (Univerzita Pardubice, Pardubice 2009); Antonín K. K. Kudláč: Příběh(y) Volné myšlenky (NLN, Praha 2005); Zdeněk R. Nešpor: Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu (Scriptorium, Praha 2008).

Zdeněk R. Nešpor

---

Ladislav Kunte je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.