Dedukce: Porovnání verzí

(import na produkční server)
 
m (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
 
Řádek 10: Řádek 10:
 
<span class="section_title">Literatura:</span> viz [[logika]].
 
<span class="section_title">Literatura:</span> viz [[logika]].
  
-- ''[[:Kategorie:Aut: Kolář Petr|Petr Kolář]]''<br />
+
''[[:Kategorie:Aut: Kolář Petr|Petr Kolář]]''<br />
 
[[Kategorie:Aut: Kolář Petr]]
 
[[Kategorie:Aut: Kolář Petr]]
 
[[Kategorie:Metodologie/obecná metodologie a logika]]
 
[[Kategorie:Metodologie/obecná metodologie a logika]]
 
[[Kategorie:VSgS]]
 
[[Kategorie:VSgS]]

Aktuální verze z 11. 12. 2017, 17:01

dedukce – (z lat. deductio = srážka peněz, důsledek) – myšlenkový postup, při němž se z nějakých daných tvrzení (premis) odvozují jiná tvrzení (závěry), a to podle logických pravidel, která zaručují, že odvozené závěry jsou vždy pravdivé, jsou-li pravdivé všechny premisy. Hovoří se též o tzv. deduktivním usuzování. V tradičním pojetí se jím rozumí myšlenkový přechod od obecného k jednotlivému, což je opak induktivního usuzování (indukce). Toto tradiční pojetí, vycházející z toho, jak Aristoteles chápal důkaz soudu prostřednictvím sylogismu, už plně neodpovídá moderní vědě. V moderní logice je d. založena na uplatňování přesně definovaných logických pravidel, což umožňuje od zákl. tvrzení, jež přijímáme jako pravdivá, tj. od axiomů, dospět k novým pravdivým tvrzením, teorémům, provést tzv. deduktivní důkaz. Zapisuje se jako posloupnost tvrzení, z nichž každé je buď axiomem, nebo je podle daných pravidel odvozeno z tvrzení, která se v posloupnosti vyskytují před ním. Specif. podobu deduktivního důkazu představuje postup založený na tzv. systémech přirozené d., ve kterých zákl. roli hrají pravidla zvolená tak, aby jejich aplikace co nejlépe odpovídala krokům běžného lidského usuzování. Deduktivní důkaz hraje klíčovou roli ve výstavbě tzv. deduktivních věd, mezi něž je řazena logika a matematika. Deduktivní výstavba věd. teorií má výhodu v tom, že zadáním axiomů a odvozovacích pravidel je jednoznačně dáno kritérium pravdivosti nových tvrzení těchto teorií. Proto se tento princip výstavby věd. teorií uplatňuje i v dalších oblastech vědy. Povaha zkoumaných jevů ve spol. vědách, resp. v s-gii, neumožňuje většinou výstavbu teorie uvedeným způsobem. Převládá stále tradiční chápání indukce a d. a poněkud nepřesně se hovoří o induktivním a deduktivním způsobu myšlení či přístupu, přičemž se druhé spojuje s teor. oblastí, první s empir. prací. Za optimální se považuje souběh obou přístupů, resp. jejich návaznost. Tzv. empirismus je ne zcela oprávněně kritizován za to, že programově ustrne na popisu jednotlivých empir. faktů, aniž by aspiroval na odvození teorie (nepoužívá tedy ani indukci, ani d.).

deduction déduction Deduktion deduzione

Literatura: viz logika.

Petr Kolář