Pozorování

pozorování – nejzákladnější metoda empir. věd a věd. práce vůbec, primárně zaměřená na získávání kvalitativních údajů. P. je epistemologicky spjato se smyslovým poznáním a metodologicky s empir. testovatelností. P. ve vědě neboli vědecké pozorování je na rozdíl od běžného p. charakterizováno cílevědomostí, organizovaností a zaměřeností na určitou teor. podloženou problematiku. Čistě náhodné p., pro něž není předem stanoven předmět pozorování, je dnes ve vědě velmi řídké. Pozorovatel má z teor. důvodů určitou představu o očekávaných výsledcích. S ohledem na prostředky, způsob a cíle p. rozlišujeme: 1. bezprostřední nebo přímé p., založené pouze na smyslovém vnímání pozorovatele, který je v přímém styku s předmětem p., a zprostředkované nebo nepřímé p., jež využívá různé nástroje, tech. prostředky, registrující přístroje (např. mikroskopy, dalekohledy, kamery apod.); přímé pozorování se v s-gii vyvinulo ve specif. techniku sběru informací s řadou modifikací (z nichž některé, používané v současné době, využívají i prvky p. nepřímého); 2. registrující p., sloužící k získání zákl. empir. dat a tvořící podklad další věd. činnosti; 3. kontrolní p., které se využívá k empir. ověřovní již získaných poznatků, přirozených entit nebo laboratorně daných jevů. Výsledky p., o něž se v poslední instanci opírají empir. vědy, jsou formulovány tzv. observačními větami, které jsou nezbytným předpokladem pro experimentování a měření i základem teor. zobecnění (samy jsou však teor. „impregnovány“).

Z metateor. hlediska jsou význ. 2 problémy: správná či alespoň přiměřená interpretace informací získaných p. a míra jejich přesnosti. Problematika interpretace vystupuje do popředí zejm. v případě zprostředkovaného či nepřímého p. Je závislá na konstrukci použitých tech. prostředků, jejich chodu, na výskytu možných rušivých vlivů na straně jedné a na dosažené teor. úrovni na straně druhé. Přesnost souvisí zejm. s individ. schopností pozorovatele registrovat požadované charakteristiky pozorovaných objektů a dokázat je uvést do vztahu s příslušnou teorií. Otázka přesnosti p. je závislá na teor. poznatcích, praktické zkušenosti pozorovatele a na konstrukci použitých přístrojů. Je relevantní zvl. při p. singulárních objektů vyskytujících se opakovaně v dalších časových úsecích, jako např. v případě p. v astronomii. V s-gii se tomuto případu blíží p. v rámci longitudinálního výzkumu a v souvislosti s požadavkem přesnosti se testuje reliabilita. P. je přikládán zásadní význam v empirismu nebo v pozitivismu ve spojitosti s principem pozorovatelnosti, podle něhož jsou uznávány za objekty věd. poznání jenom bezprostředně nebo zprostředkovaně pozorovatelné entity. Tato v zásadě antimetafyzická koncepce v pojetí neopozitivismu, založená na striktní diferencovanosti tzv. observačních vět a teoretických vět, je dnes do značné míry liberalizována v důsledku realističtějšího přístupu ke vztahu teorie a empirie. Na p. a sebepozorování (viz introspekce) zacíleném na lidské interakce, psych. dopady a sekundární spol. významy lidského chování jsou postaveny fenomenologické s-gické přístupy (viz též sociologie biografická).

observation observation Beobachtung osservazione

Karel Berka

---

Viz též heslo pozorování v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)