Pozorování (MSgS)
pozorování (MSgS) je důležitou technikou sociologického výzkumu i průzkumu. Patří mezi skupinu technik pro sběr informací v terénu. Spočívá v záměrném, plánovitém a cílevědomém zkoumání a sledování jevů u jedince, malé či větší skupiny, kolektivu, společnosti apod. pomocí lidských smyslů, mnohdy doplněných použitím technických prostředků (fotoaparát, snímací kamera atd.).
Cílem pozorování je získat materiál, umožňující buď ověření hypotézy, nebo doplňující dříve získané poznatky. Pozorováním ověřujeme reakce lidí na přirozené či navozené situace. Materiál, získaný pozorováním, nám přibližuje pronikání k podstatě, k příčinám jevů a odhalování zákonitostí vztahů mezi lidmi.
Hlavní klad pozorování spočívá v tom, že ze všech technik výzkumu poskytuje poměrně nejvyšší stupeň objektivnosti (M. Disman).
Původně bylo v nemarxistické sociologii pozorování chápáno a používáno jako výzkumná technika. Po druhé světové válce bylo zatlačeno do pozadí a nahrazováno jinými technikami. V 60. letech však význam pozorování opět vzrůstá.
Jedno možné dělení pozorování (A. Hegedüs):
- Vnitřní pozorování — výzkumník se účastní života uvnitř pozorované jednotky a o jeho úkolu není pozorovaným nic známo.
- Vnější pozorování — výzkumník zkoumá u skupiny určitý jev, který probíhá pravidelně a umožňuje tak plynulé pozorování. Hojně se užívá ke zkoumání reakcí na určité nařízení a zákony.
- Pozorování ve standardizovaných experimentálních a „testových“ (tj. ne v přirozených) podmínkách, kdy se zjišťuje toliko vliv některých faktorů. Nevýhodou je uměle vytvořená atmosféra, která může výsledek zkreslit.
Používá se hlavně tam, kde dotazovaní buď nemohou, nebo nechtějí odpovídat.
Zvláštní druh pozorování, vyšlý z morenovské školy, je specifická technika pozorování — „interakciogram“ (R. F. Bales). Spočívá v přesném popisu jednání, případně interakcí mezi dvěma osobami pomocí řady krátkých, minutu až dvě minuty trvajících časových snímků jednání.
Nemarxističtí sociologové nejsou zajedno v tom, zda pozorování je hlavní či doplňkovou technikou. Moreno je považuje za doplňkové, jiní (J. Nehněvajsa, F. S. Chapin, J. V. Neumann, O. Morgenstern) za hlavní.
V marxistické sociologii není technika pozorování dostatečně teoreticky i prakticky propracována, v mnoha výzkumech je i podceňována. Teprve v poslední době provedl teoretický rozbor a širší zdůvodnění významu pozorování Václav Lamser. Přesto stále neexistuje jednotný názor na různé druhy pozorování.
Obecně dělíme pozorování podle druhu, způsobu a místa.
Podle druhu se pozorování dělí na:
- Nestandardizované, tj. takové, při kterém má výzkumník stanoven pouze cíl pozorování, přičemž o jeho průběhu a hlediscích rozhoduje sám podle svých zkušeností a daných podmínek.
- Standardizované, probíhající podle přesného plánu, ve kterém je podrobně stanoven cíl pozorování, výběr a kategorizace pozorovaných jevů, způsob bodování apod.
Podle způsobu se pozorování dělí na:
- Vnitřní neboli zúčastněné pozorování — spočívá v pozorovací činnosti výzkumníka, který pracuje v dlouhodobém a podle možnosti přirozeném sociálním kontaktu se zkoumanými lidmi uvnitř zkoumané skupiny, instituce či jiné pospolitosti.
- Vnější pozorování — spočívá v pozorovací činnosti výzkumníka, který je nezávislý a stojí mimo zkoumaný kolektiv.
Oba tyto druhy pozorování je možno provádět skrytě anebo otevřeně.
Skryté (participační nebo zúčastněné) pozorování spočívá v tom, že výzkumník je zapojen ve zkoumané skupině za stejných podmínek jako ostatní její příslušníci, podílí se na pracovních úkolech skupiny a plně s ní žije delší dobu. Tímto způsobem je možno získat maximální množství poznatků, přesněji postihnout souvislosti a vztahy ve skupině, konfrontovat správnost svých závěrů s praxí. Nevýhodou je, že soužití ve zkoumané skupině omezuje rozhled výzkumníka, který se stal takto členem oné skupiny a do jisté míry se s činností lidí v ní ztotožňuje. V Polsku použil s úspěchem této techniky mj. Kazimier Doktor. Někteří sociologové se o tomto druhu pozorování vyslovují skepticky.
Otevřené (zjevné) pozorování spočívá v činnosti výzkumníka, který provádí výzkum určitého kolektivu, pozoruje jej, pohybuje se v něm, avšak svým postavením stojí mimo zkoumanou skupinu. Zkoumaný kolektiv je o jeho úloze informován.
Szostkiewicz uvádí ještě tzv. vnější skryté pozorování. V tomto případě přichází výzkumník do skupiny zvenčí, nezačleňuje se do ní a zatajuje skutečný cíl svého poslání (např. mezi dělníky vystupuje jako kontrolor bezpečnostních zařízení apod.).
Z hlediska místa pozorování rozeznáváme:
- Terénní pozorování je nejrozšířenější formou. Spočívá v tom, že zkoumané jevy či osoby jsou pozorovány v jejich přirozeném prostředí „v terénu“ (v místě pracoviště, v rodině, škole, hostinci, ulici, hřišti apod.). Pozorování v terénu umožňuje zjištění takových poznatků, které by se za jiných okolností neprojevily, neboť jde o přirozené klima, ve kterém pozorované individuum či skupina žije.
- Laboratorní pozorování spočívá v činnosti ve speciálně připravených, zpravidla zjednodušených podmínkách, které jsou vytvářeny kvůli lepší kontrole. Tento způsob se však používá velmi zřídka.
Zvláštní druh pozorování je tzv. lustrace. Je to všestranný, široce propracovaný kolektivní průzkum více faktů použitím „čistého pozorování“ a „nepřímého pozorování“ v podobě hodnocení jiných materiálů, zejména dokumentů a statistických materiálů. Příkladem lustrace je kniha B. Engelse Postavení dělnické třídy v Anglii.
Příprava a provedení pozorování se rozpadá do čtyř hlavních etap:
- Přípravná etapa — zahrnuje teoretickou přípravu vymezení předmětu, cíle a problémů pro pozorování, instruktáž výzkumníků, seznámení se s výzkumným prostředím atd. a s technickou přípravou (příprava pozorovacího archu-dokumentu k záznamu údajů o průběhu a výsledcích výzkumu, technických pomůcek jako fotograf, magnetofon atd., získání povolení k vstupu na pracoviště apod.).
- Pracovní etapa — zahrnuje vlastní proces pozorování, získávání informací a jejich zaznamenávání.
- Kontrolní etapa — kontrola získaných materiálů cestou rozhovorů, studiem dokumentů, konfrontací vlastního pozorování s jiným pozorováním atd.
- Závěrečná etapa — zpracování zprávy o pozorování a její zaslání požadované instituci k dalšímu zpracování.
Závěrečná etapa o pozorování má obsahovat podle S. Szostkiewicze tyto údaje: 1) přesnou dokumentaci o čase, místě, okolnostech pozorování; 2) informace o úloze pozorovatele ve zkoumaném prostředí, druh pozorování; 3) charakteristiku pozorovaných osob; 4) podrobný popis pozorovaných faktů; 5) vlastní úvahy a interpretace pozorovatele.
Podle zkušeností může jeden výzkumník pozorovat nejvýše šest až osm lidí.
Zpracování výsledků pozorování:
Výsledky pozorování je možné zpracovávat různými způsoby. Základem zpracování bývá kategorizace odpovědí. Kategorizování odpovědí však může provádět jen velmi zkušený pracovník, neboť zde opět vystupuje do popředí subjektivní hodnocení výsledků pozorování při začleňování do jednotlivých kategorií. Kategorizace umožní matematicko-statistické vyhodnocení. Na jeho základě je možné vyhledávat jednotlivé vztahy a závislosti. Jiný způsob spočívá v dialektickém zpracování výsledků pozorování, přičemž kategorizace poslouží jako dokumentační materiál. Jde-li o zpracování pouze jednoho nebo několika málo pozorování, zpracovává se zpráva na základě pečlivé analýzy uvedeného materiálu písemného i obrazového (fotografie).
Zpracování výsledků pozorování je velmi obtížné a je velmi vhodné, aby pozorování doplňovalo nebo bylo doplňováno jinou technikou.
Výhody a nevýhody pozorování:
Hlavní výhoda spočívá v tom, že lidské jednání a chování je zkoumáno v pokud možno přirozené podobě, což poskytuje optimálně možné přiblížení se ke skutečnosti a získání velmi hodnotných materiálů. Nevýhodou je, že pozorování může provádět speciálně školený pracovník (omezuje to možnosti použití výzkumníků) a že výsledek pozorování je značně ovlivňován subjektivním nazíráním a předsudky výzkumníka.
Literatura: Bauman Z., Sociologie, Praha, 1965; Einführung in die Soziologische Forschung, Berlin, 1966; Hegedüs A., Moderní buržoazní sociologie a společenská skutečnost, Praha, 1965; Jahoda M., Deutsch M., Cook S. W., Research Methods in Social Relations, New York, 1959; Kahuda F., Výzkumné metody v sociologii, Praha, 1965; König R., Beobachtung und Experiment in der Sozialforschung, Köln am Rhein, 1956; Nehnevajsa J., Soziometrische Analyse von Gruppen, Kölner Zeitschrift für Soziologie und Sozial-psychologie, 1955; Sulliwan M. A., Queen S. A., Patrick R. C., Participants Observation in a Military Programm, American Sociological Review 6, 1958; Szostkiewicz S., Sociologický výskum, Bratislava, 1964; Young V., Scientific Social Surveysand Research, New York, 1956; Wiatr J. J., O sociologii, Bratislava, 1964.
Viz též heslo pozorování ve Velkém sociologickém slovníku (1996)