Kontrola sociální (MSgS)

kontrola sociální (MSgS). V našem jazyku má termín „kontrola“ velmi úzký význam, neboť značí dozor nad tím, jsou-li činnosti správně prováděny a odpovídají-li jejich výsledky kladeným požadavkům nebo i závazkům, které tím, že byly učiněny, se stávají čímsi objektivním, tlačícím jako povinnost na individuum zvenčí. Naproti tomu anglické control znamená jednak ovládání, a proto i řízení, ale i dozor. Proto problematiku zahrnutou pod názvem social control uvádíme pod heslem regulace sociálních činností. Zde jen uvedeme řešení problému v cizí literatuře. L. von Wiese rovněž navrhoval překládat social control termínem soziale Regelung, ale zúžil jeho rozsah jen na tlak společnosti na individuum, a to tlak, který předpokládá mocenský aparát.

Problém sociální kontroly byl řešen především v americké sociologii, v níž se pojednání o něm vyznačují nejen měnícím se pojetím a nedůsledným užíváním termínu i u téhož autora, ale i nepřesností definic a nejednotným kritériem při klasifikaci tzv. prostředků sociální kontroly. Sociální kontrole je věnována pozornost téměř ve všech systémech sociologie a v úvodech do sociologie a sociální psychologie. Monograficky se sociální kontrolou poprvé zabýval E. A. Ross ve stejnojmenné knize. Představovala shrnutí jeho článků uveřejňovaných o tomto tématu v American Journal of Sociology (1896—1898). Ross chápe společnost nominalisticky, atomisticky, jako souhrn individuí, proto mu sociální kontrola představuje způsob, jak je stmelit ve společnost. Proti Durkheimovu sebeřízení společnosti skrze sociální nátlak vidí Ross v sociální kontrole záměrné společenské ovládání (ascendency) jednotlivců a jejich skupin, aby v zájmu celku byly smířeny jejich rozpory a oslabena pouta, která váží individua do menších skupin, zejména hospodářských. Tak se záměrně vytváří sociální řád. Sociální kontrolu klade Ross do protikladu k sociálnímu vlivu, který je nevědomý a spontánní. Za sociální kontrolou stojí prý sice téměř celá společnost, ale přesto jsou jistá centra, odkud vychází intenzívně, např. starší kmene, kněží, bohatí atd.; stát je jen jedním z těchto center. Racionální a iracionální prostředky, jež sociální kontrolu uskutečňují, řadí Ross velmi nesourodě: vedle veřejného mínění a osobnosti uvádí složky kultury (právo, výchovu, osvětu, umění, mravnost, náboženství), jejich rozmanité prvky (ideály, hodnocení, ceremoniel), způsob šíření sociální kontroly (sugesce) a podmínky její účinnosti (iluze). V závěru díla je dělí na etické a politické, v pozdějších dílech podle toho, zda působí na cit, rozum nebo vůli, tedy podle zřetele psychologického. Empiricky však Ross problém sociální kontroly vyčerpává. A je u něho pozoruhodný i důraz na třídní rozpory, neboť proti sociální kontrole klade kontrolu třídní jako „výkon moci parazitní třídou v jejím vlastním zájmu“. Analyzuje též způsoby, jimiž se třídní kontrola udržuje.

A. S. Sumner (Folkways, 1900) zužuje sociální kontrolu na tlak ustálených způsobů (vzorů) chování v různých oblastech života. C. H. Cooley (Social Process, 1918) ruší ve svém pojetí společnosti protiklad individua a kolektivu, a proto ani nechce omezovat sociální kontrolu na problémy udržování daného řádu, ale chápe ji jako „sebekontrolu“ společnosti, jako proces, který vychází především z vnitřku společnosti a neimplikuje nutně záměrnost.

Na problém psychologického tlaku převedl sociální kontrolu E. F. Lumley (Means of Social Control, 1928), který příznačně konstatuje, že sociální kontrola dosud nebyla uspokojivě definována (ač už jí byl roku 1917 věnován sjezd Americké sociologické společnosti), a definuje ji jako „způsob, jímž jakákoli autorita přiměje ostatní, aby jednali, věřili, myslili a cítili, jak ona chce“. Proto se omezuje na analýzu prostředků, jimiž se sociální kontrola uskutečňuje (jsou rázu osvětového: odměny, pochvaly, lichocení, přesvědčování, inzerce, hesla; a sankce: pomluva, satira, nadávka, smích, kritika, pohrůžky, trest). Psychologicky přistupují k problému sociální kontroly i L. L. Bernard, P. Landis, J. S. Roucek a T. Parsons.

J. Dowd (Control in Human Societies, 1936) vidí v sociální kontrole vedení, řízení činnosti k nějakému cíli. Proto rozlišuje původní nevědomou kontrolu, kdy hlavním pomocníkem vůdců skupiny byly mrav, zvyklosti a veřejné mínění jako prostředky sociální kontroly. Záměrnou se stává kontrola až postupně a jejím hlavním prostředkem je potom organizace. V Dowdově pojetí sociální kontroly má rovněž důležité místo autorita, proto rozlišuje paternální kontrolu, v níž rozhoduje jednotlivec, a kontrolu sociální (demokratickou), v níž rozhodují všichni. Výrazně se tu objevuje zřetel politický.

Georges Gurvitch definuje sociální kontrolu jako „celek kulturních vzorů, sociálních symbolů, kolektivních duchovních významů, hodnot, idejí a ideálů stejně jako činy a procesy s nimi související, jimiž celková společnost, každá zvláštní skupina a každý zúčastněný člen překonávají napětí v sobě skrze dočasnou rovnováhu a vykračují k novému tvořivému úsilí“. Definice zahrnuje několik správně postižených znaků sociální kontroly: Předně nelze odtrhovat činy a procesy od objektivně existujících kolektivních významů, hodnot, idejí a ideálů, jež v těchto procesech vznikají, jsou jimi přetvářeny i je zpětně utvářejí. Dále není protikladu individua a společnosti, ale jen různé aspekty téhož sociálního procesu. Sociální kontrola probíhá v různých orgánech, tj. v částečných i globálních skupinách. Jsou různé její druhy, z nichž nejdůležitější jsou náboženství, právo, mravnost, umění, věda a výchova. Rovnováha, jíž se sociální kontrolou dosáhne, je dočasná. Gurvitch doplňuje svou definici tím, že rozlišuje spontánní a organizované formy sociální kontroly. Ve spontánních formách rozlišuje hlubinné úrovně symbolicko-kulturních vzorů; hodnot, idejí a ideálů; zažívání, hledání a tvoření hodnot, idejí a ideálů. Organizovaná forma buď navazuje na nejméně spontánní formu sociální kontroly, tj. na kulturní zvyklosti, pravidla a symboly, a potom je demokratická. Nebo je od spontánních forem odtržená a je autokratická (paternální). Jedině v tomto bodě se u Gurvitche objevuje i politický aspekt sociální kontroly. Organizovaná sociální kontrola zahrnuje i sociální inženýrství jako svou součást. Domnívám se, že Gurvitch zbytečně odmítá pojem sociálního řádu, neboť prý to, co je řádem z jednoho hlediska, je jeho nedostatkem z jiného hlediska. Není však třeba brát pojem řád jako pojem konstitutivní, ale jen jako regulativní pojem, s jehož pomocí je ve zkratce vyjádřena ona složitá skutečnost celku kulturních vzorů, sociálních symbolů atd., jež Gurvitch ve své definici vypočítává. Skutečnost tohoto řádu i jeho regulující charakter záleží právě na konkrétní sociální konjunktuře (tj. situaci), již Gurvitch oprávněně zdůrazňuje. A má jistě pravdu v tom, že technické prostředky, jimiž se sociální kontrola uplatňuje (jak je např. vypočítává Lumley), se liší podle systému sociální kontroly v daném jejím orgánu a nemají místa v sociologickém pojednání o ní. Gurvitch nepochybně utřídil problematiku sociální kontroly s konečnou platností.

Literatura: Bernard L. L., Social Control in Its Sociological Aspects, New York, 1939; Dowd J., Control in Human Societies, New York—London, 1936; Gurvitch G., Social Control, v: Gurvitch G., Moore W. E., eds., Twentieth Century Sociology, New York, 1945; Landis P. H., Social Control, Social Organization and Disorganization in Process, Philadelphia, 1939; La Piere R. T., A Theory of Social Control, New York—London, 1954; Lumley E. F., Means of Social Control, New York, 1925; Ross E. A., Social Control, New York, 1921; Roucek J. S., ed., Social Control, New York, 1947; Segerstedt T. S., Social Control as Sociological Concept, Uppsala—Leipzig, 1948.

Juliána Obrdlíková

---

Viz též heslo kontrola sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)