Motivace (MSgS)

motivace (MSgS). Moderní psychologie vyjadřuje v pojmu motivace buďto jen energetickou stránku chování (K. B. Madsen 1959), nebo všechny faktory, které vzbuzují, udržují a řídí chování individua (P. T. Young 1946, 1961). Motivy jsou příčiny chování, konstituují se ve složitých vztazích vnitřních podmínek a vnějších vlivů. Motivy určují kvantitu, kvalitu i směr chování. Motivace je intrapsychický proces konstituování motivů. Různým směrům chování odpovídá i různá úroveň dynamogenie, je proto účelnější širší chápání motivace ve smyslu Youngova vymezení. Motivy mají: a) určitý směr (cíl); b) určitou intenzitu; c) určitou trvalost; d) určitou míru variability zaměření na cílový objekt. Proces motivace má vždy stránku emotivní a motorickou; emotivní stránka je obecně charakterizována určitým stavem napětí, které vzniká spolu s motivem a trvá většinou až do doby dosažení cíle, kdy dochází uspokojením motivu k redukci napětí; motorická stránka nachází výraz v jednání individua, tj. v pohybech, které zajišťují dosažení cíle. Základnou motivačního procesu je dialektický vztah vnitřních a vnějších faktorů. Vnitřním faktorům se říká popudy nebo impulsy, vnějším faktorům podněty nebo incentivy. Impulsy jsou psychologickým výrazem potřeb individua, incentivy jsou podněty signalizující uspokojení této potřeby (viz potřeby a zájmy).

Stagner D. a Karwoski T. F. (1952) podávají následující charakteristiku motivovaného chování:

1. Energie: motivace je operativně proporcionální k míře energie, evokované danou situací. Člověk hladovějící dvacet čtyři hodiny bude alimentárně energičtější než člověk hladovějící jen jednu hodinu.
2. Persistence: motivace setrvává, pokud nebylo dosaženo cíle — dosažení cíle je současně spojeno s redukcí emotivního napětí, které je interkurentní vzniklé motivaci.
3. Variabilita: člověk dosahuje téhož cíle různými cestami, např. člověk motivovaný prestiží touží po slávě a ukazuje se různými způsoby.

Základním fenoménem motivace je aktivace organismu, spojená s mobilizací energie. Energie může být mobilizována: a) biologickými pudy; b) emocemi; c) sociogenními potřebami (zájmy a ideály, které jsou těmto potřebám komplementární). Proces mobilizace energie začíná s porušením vnitřní fyziologické rovnováhy organismu a pokračuje, dokud tato rovnováha není restaurována. Tento základní motivační princip neustálého obnovování vnitřní rovnováhy organismu se nazývá homeostáza a byl formulován již C. Bernardem (1879 a pak zvláště W. B. Cannonem, 1932). Např. ztrátě tepla se organismus brání řadou termoregulačních mechanismů (kontrakce krevních cév, výroba tepla v zimniční třesavce, zvyšování aktivity a další), s nimiž se vrozeně i naučeně sdružují i některé psychické reakce. V podstatě se homeostatické mechanismy uskutečňují jako asimilace (výměna látek a energií), akomodace (přizpůsobování orgánů působícím podnětům) a adaptace (složitější formy chování, fixované v instinktivních schématech naučené formy chování i jednoduché reflexy). Princip homeostázy však platí spíše jen pro fyziologickou úroveň činnosti organismu (pro jeho biologii, která nachází výraz v systému biogenních potřeb).

Na úrovni sociálního chování je funkcí motivace především tzv. obrana ega, tj. odstraňování rozporů mezi sebekoncepcí a sociálním hodnocením jedince.

Řada sociálních psychologů postuluje tento princip homeostázy i pro sociální chování, případně pro některé kategorie sociálních vztahů (L. Festinger 1957 a další). Termín homeostáza je v sociální psychologii někdy nahrazován termínem ekvilibrium. Některé sociální role (viz status a role) nebo situace mohou mít v tomto smyslu homeostatický charakter, tj. individuum směřuje k obnovení sociálního ekvilibria v rámci této situace nebo role. Dojde-li např. v určité situaci ke změně standardních životních podmínek, směřuje individuum k obnovení původního stavu. Podobně směřuje individuum k naplnění určité role. Homeostatickým principem však nelze vysvětlit všechny sociální tendence individua, ač někteří psychologové jsou přesvědčeni, že „společnosti se zdá, že následuje homeostatický model“. Sociální tendence individua nesměřují jen k znovunastolení porušeného stavu, nýbrž tyto stavy přesahují. Homeostatický model proto nestačí k vysvětlení sociálního chování člověka.

V procesu motivace se uplatňuje několik základních principů, které Stagner a Karwoski (1952) formulují následovně:

1. Princip ekvilibria: energie je mobilizována a chování setrvává, pokud je ekvilibrium narušeno (tento princip však platí jen omezeně).
2. Princip dominance: organismus má často konfliktní potřeby, ale jen jedna z nich vždy v aktivitě organismu dominuje (v případě neslučitelnosti motivů). Nebo jsou týmiž způsoby chování uspokojovány různé potřeby.
3. Princip percepce cíle: chování směřuje k určitému cíli, vztahuje se na určitou valenci objektu, která je percipována, tj. chování individua je stále více determinováno z vnějšku.
4. Princip sekundárního posilování: pro motivovaný organismus nemá valenci jen aktuální cílový objekt, nýbrž i s tímto cílem asociované podněty a také prostředky, které vedly k dosažení cíle.

Podle C. L. Hulla (1934, 1951) se psychologická analýza motivace opírá o řadu postulátů, z nichž nejdůležitější jsou následující dva:

[math]R = f(S, O)[/math]

Reakce je funkcí podnětu a organismu.

[math]sEr = f(D, V, K, sHr)[/math]

Potenciál reakce je funkcí pudu [math]D[/math] a proměnných: intenzity podnětu [math]V[/math], incentivy [math]K[/math] a síly návyku [math]H[/math].

Motivace vychází z několika málo pudů, které reprezentují konstituci organismu. Další motivy se konstituují na základě asociace pudů a stimulujících situací, nikoli však absolutně na základě principu redukce pudové tenze.

Psychologové jsou velmi nejednotní v klasifikaci motivů a různí autoři podávají různé indexy (S. Freud uvádí jako dva motivy libido a destruktivní pud, H. A. Murray podává index kolem čtyřiceti motivů). Jednotnější je hledisko vývojové, které dělí lidské motivy na:

1. Motivy biogenní, konstituované biologicky jako potřeby organismu, jejichž uspokojování souvisí s biologickou reprodukcí organismu (jsou to zvláště motivy alimentární, potřeba odpočinku, pohybu, vyměšování, dýchání a další).
2. Motivy sociogenní (sekundární), konstituované v průběhu ontogeneze v procesu socializace jako kulturní potřeby osobnosti, jejichž uspokojování souvisí se společenskými podmínkami existence.

V důsledku socializace je ovšem téměř všechno chování člověka naučeno a i primární motivy realizuje člověk sociálně, v různých kulturách a interindividuálně různě. Sociálně se tak uspokojování lidských potřeb projevuje jako zvyk.

Motivy rezultují z potřeb, jejich specifickým případem jsou zájmy (viz potřeby a zájmy). Ideály jsou motivy zaměřené na duchovní hodnoty.

Vedle vědomých motivů existují motivy nevědomé, které byly prokázány i experimentálně (posthypnotická sugesce, reakce na podprahové podněty a další) a které rezultují z určitých potlačených tendencí a zážitků.

Dynamika motivace plyne z dialektického vztahu potřeby a cíle. Potřeby a cíle, k nimž chování rezultující z potřeby směřuje, mohou být spojeny vrozeně (instinkty) nebo je toto spojení naučeno a zkušeností individua dále modifikováno (sekundární motivy). Primární cíle, např. potrava, signalizují uspokojování biologických potřeb, sekundární cíle signalizují také uspokojování kulturních potřeb. V situacích, kde je uspokojení motivu blokováno, si jedinec stanoví náhradní cíle.

Sekundární motivy vznikají především z tzv. sekundárních cílů, tj. zvláště z prostředků zajišťujících dosažení primárních cílů. Primární a sekundární cíle se asociují, ale v průběhu dalších uspokojování dochází k vydělování sekundárních cílů a k jejich autonomizaci. Prostředky sloužící do té doby k dosahování určitých cílů se samy stávají cíli. Prvním univerzálním prostředkem dosahování primárních cílů (uspokojování biogenních potřeb) je matka, která se brzy stává prvním sekundárním motivem člověka, je chtěna jako taková. Sekundární cíle se konstituují dále na základě napodobování a jiných forem učení. Fyziologicky to souvisí s mechanismem sekundárního posilování.

Motivy člověka jsou hierarchizovány, tj. v určitých situacích se některé z nich uplatňují před jinými, v podstatě podle ekonomické zásady: primum vivere. A. H. Maslov (1943, 1954) podal následující přehled hierarchie lidských motivů:

1. Fyziologické potřeby: jako hlad, odpočinek atd. musí být uspokojovány nejprve. Teprve na určitém stupni jejich saturace dochází k uplatnění dalších motivů.
2. Potřeba bezpečí se objevuje v situaci ztráty životní jistoty, ekonomického selhání, nepříjemností atd. Projevuje se jako potřeba ochrany proti konkrétním nebo nepředvídatelným vlivům.
3. Potřeba sounáležitosti a lásky se projevuje jako potřeba náležet k nějaké skupině, být společensky akceptován, mít přátele a být milován.
4. Potřeba uznání se projevuje jako potřeba být uznáván, mít kompetenci a respekt a vytváří snahu vykonat něco obdivuhodného.
5. Potřeba sebeaktualizace se projevuje jako potřeba realizovat své tvořivé schopnosti, využívat své záměry a realizovat svou individualitu v různých kategoriích sociálních vztahů.

Jako prožitková struktura má motivační proces v podstatě modality touhy, přání a chtění (souborně snažení) v dimenzích apetence (přitažlivost cíle spojená s přibližováním) a averze (odpudivost cíle spojená se vzdalováním). Endogenně i exogenně může docházet ke konfliktům motivů. Nejlehčím případem konfliktu motivů je střetnutí dvou apetencí, nejtěžším případem je střetnutí dvou averzí. Apetence je intenzívnější, čím je cíl bližší, a také averze je intenzívnější, čím je negativní podnět bližší. Tendence vyhnout se nepříjemnému podnětu narůstá s přibližováním se tomuto podnětu rychleji než tendence přibližovat se pozitivnímu cíli (N. E. Miller 1944).

Základní hypotézu o motivaci formuloval K. B. Madsen (1959): „Každé chování je více či méně motivováno a více či méně regulováno.“

Důležitá je otázka transkulturálnosti motivů. V některých kulturách určité motivy (např. akviziční) chybějí. Nejrozšířenějším motivem je u člověka mateřská péče o dítě.

Pro psychologii člověka je důležité, že se v průběhu jeho individuálního vývoje jeho motivy voluntarizují, tj., že jeho chování dostává volní ráz, tj. uplatňuje se především racionální rozhodování o prostředcích zajišťujících dosažení cíle a také zřetel k následkům chování (étos). Podle behavioristů je volní regulace chování vysvětlitelná jako operativní chování na základě instrumentálního podmiňování. Rozhodování je založeno na anticipaci následků jednání a na hodnocení cíle, které může najít vyraz i ve volbě mezi různými cíli. Ve volním jednání se uplatňuje zvláště vnitřní řečí formulované kladení cílů.

Literatura: Bindra D., Motivation. A Systematic Reinterpretation, New York, 1959; Cofer C. N., Appley M. H., Motivation: Theory and Research, New York, 1964; Gottschaldt K., Lersch Ph., Sander F., Thomas H., eds., Handbuch der Psychologie, II. Motivation, Göttingen, 1965; Jones M. R., ed., Nebraska Symposium on Motivation (každoročně od roku 1953); Madsen K. B., Theories of Motivation, A Comparative Study of Modern Theories of Motivation, Copenhagen, 1959; Maslov A. H., Motivation and Personality, New York, 1954; Young P. Th., Motivation and Emotion, New York - London, 1961.

Milan Nakonečný

---

Viz též heslo motivace ve Velkém sociologickém slovníku (1996)