Osobnost (MSgS)

osobnost (MSgS). V pojmu osobnost vyjadřuje moderní psychologie individuální celek duševního života člověka a jeho psychosomatickou a psychosociální jednotu. „Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů, založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích. Stručněji: osobnost je člověk jako psychologický celek.“ (V. Tardy, 1964) Jiný význam má však pojem osobnosti v právní vědě, v historii a jinde. Sociologie v pojmu osobnost vyjadřovala „poslední buňku lidské skupiny“ (E. E. Eubank, 1927) nebo prostě lidský produkt procesu socializace. Podle S. L. Rubinštejna (1961): „Zavedení pojmu osobnost do psychologie znamená především, že se při vysvětlování psychických jevů vychází z reálné existence člověka jako hmotné bytosti... Všechny psychické jevy v jejich vzájemných souvislostech náležejí konkrétnímu, živému, aktivnímu člověku a jsou odvozeny z přírodního a společenského bytí člověka a zákonitostí, které je určují.“

Pojem osobnosti je v psychologii zaveden až na začátku tohoto století s překonáním abstraktivismu, který chápal duševní život člověka jen jako soubor funkcí nebo „mohutností“. Předchůdcem pojmu osobnost byl pojem duše, který vyjadřoval metafyzické pojetí celku duševního života člověka. Na rozdíl od pojmu osoba, který vyjadřuje konkrétní lidské bytí, člověka jako konkrétního člověka, vyjadřuje pojem osobnost psychologickou podstatu člověka, tj. něco relativně trvalého.

První definici podává Boethius (500): „Persona est naturae rationalis individua substantia“ (osoba je nedělitelná podstata rozumové přirozenosti). Pojmy osoba a osobnost byly od sebe odděleny až v období pozdější scholastiky. Racionalistické definování osobnosti bylo v podstatě překonáno až v období romantismu (C. G. Carus, 1931, 1846) a zvláště pak v psychoanalýze (S. Freud).

Klasickou definici osobnosti podal G. W. Allport (1937): „Osobnost je dynamická organizace uvnitř individua, a to takových psychofyzických systémů, které determinují jeho jedinečné přizpůsobení se svému okolí.“ W. Stern (1923) vymezuje osobnost jako „unitas multiplex et individibilis et variabilis“ s finálním určením. Pozdější behavioristické definice jsou realističtější. J. B. Watson (1924) vymezuje osobnost jako „konečný produkt našeho systému zvyků“. Nominální definice podávají M. Prince (1924): „Osobnost je totální suma všech vrozených biologických dispozic, impulsů, tendencí a instinktů individua a získaných dispozic a tendencí“, a H. J. Eysenck (1960): „Osobnost je více či méně stabilní a trvalejší organizace osobního charakteru, temperamentu, intelektu a těla, která determinuje jeho jedinečné přizpůsobení se okolí.“ Behavioristické definice zdůrazňují, že osobnost je trvalejší vzorec rysů nebo dispozic k chováni. J. P. Guilford (1959) podává tuto definici: „Osobnost individua je jeho jedinečný vzorec rysů“, R. B. Cattell (1965) definuje osobnost takto: „Osobnost je to, co determinuje chování v definované situaci a v definovaném vyladění.“ Proti těmto behavioristickým definicím stojí mentalistické (fenomenologistické) definice, např. definice K. Jasperse (1965): „Osobností nazýváme individuálně odlišný a charakteristický celek srozumitelných souvislostí duševního života“, nebo definice H. Rempleina (1959): „Osobnost je celek člověka, pokud vykazuje duchovní zformování; duchovně utvářený tělesně duševní celek člověka.“

Podle G. Murphyho (1947) je osobnost studována dvojím způsobem: 1) jako problém individuálních diferencí; 2) jako taková, tj. jako organizovaný celek duševního života člověka. Současně je možné, podle G. Murphyho, trojí vymezení pojmu osobnost: 1) „osobnost je rozlišitelné individuum, definované v termínech kvalitativních a kvantitativních odlišností od jiných takových individuí“; 2) „osobnost je strukturovaný celek, definovaný v termínech vlastních odlišných strukturálních atributů“; 3) „osobnost je strukturované pole organismus-prostředí, jehož každý aspekt stojí v dynamické relaci ke každému ostatnímu aspektu.“

Podle R. B. Cattella (1965) je možno rozlišit tři stadia studia osobnosti: 1) literární a filosofické fáze; 2) proto-klinická fáze organizovaného pozorování a teoretizování, jejímž východiskem je patologické chování (Kraepelin, Janet, Freud, Ward, James, Klages); 3) kvantitativní a experimentální fáze, začínající studiem psychických procesů.

V pojmu osobnost se psychologicky vyjadřuje: 1) celek duševního života člověka a jeho vztah k tělu, tj. jednota tělesného a duševního; 2) celek duševního života člověka z hlediska jednoty všech dílčích psychických funkcí; 3) jednota duševního života a společenského prostředí.

Osobnost a organismus: Osobnost je pojem specificky lidský, tj. osobnost je víc než organismus zvířete, který je rovněž nositelem celistvě fungující psychiky. Podstatný rozdíl je však v organizaci obou těchto psychických útvarů. Základním rysem osobnosti jako organizovaného celku duševního života člověka je zvláštní charakter této organizace, pro který se užívá pojmu „jáství“. Jáství se v prožívání jeví jako vědomí já a v chování jako vůle. K této organizaci člověk dospívá až na určité úrovni svého vývoje (mezi druhým a třetím rokem věku), takže se osobností nerodí, nýbrž stává, když si v sociálním okolí uvědomuje svou jedinečnost a sociální hodnotu.

Osobnost a společnost: Psychika člověka se utváří v prostředí společenského života (na rozdíl od zvířat, tedy nikoli jen pod vlivem přírodních faktorů). Společenský život a sociální vztahy vtiskují člověku specifické psychické rysy a určují jeho existenci a společenské fungování v systému společenských rolí. Současně však osobnost není jen souborem rolí a mechanickým produktem společenských vlivů. Člověk má aktivní vztah ke společnosti a k vlivům, které ho utvářejí. Současně je osobnost trvale součástí určitých společenských celků (kulturního prostředí, národa, třídy, malých skupin), které ji psychologicky determinují, ale nikoli absolutně. Znamená to, že společenská stránka nevyčerpává celek lidské psychologie.

Determinanty utváření osobnosti mohou být rozdělovány z několika hledisek, jsou to však v podstatě faktory vázané na biologii organismu a na společenské prostředí. Osobnost je vůči těmto vlivům v určité míře aktivní, nepodléhá jim, nýbrž je v sobě zpracovává.

Psychologie osobnosti se zabývá dvěma základními tématy: strukturou a dynamikou.

Struktura osobnosti: Psychickou strukturu osobnosti je možno chápat jako uspořádaný celek dispozic, které podmiňují způsoby psychického reagování (tj. prožívání a chování). Každý systém — a tedy i osobnost — je strukturovaný celek. F. Krueger (1931) rozumí strukturou „členěný a v sobě relativně uzavřený celek dispozic“. Podle V. Tardyho (1964) je „struktura osobnosti něco dispozičního, co se podle situací různě aktualizuje“. Psychologie rozlišuje horizontální a vertikální strukturovanost osobnosti. V pojmu struktury osobnosti je tedy vyjádřena určitá skladba psychických vlastností. Osobnost je celkem duševního života, avšak z tohoto celku lze vyanalyzovat určité složky s různými funkcemi, které jsou ovšem fakticky integrovány ve funkční celek, podobně jako funkce jednotlivých orgánů těla. Podobně jako v biologii znamená struktura funkčně učleněný celek, jehož každá složka má svou funkci účelnou pro život celku, tak také struktura osobnosti má dílčí složky, které mají rozdílné funkce, avšak které jsou současně integrovány v organický celek více či méně jednotně fungující. Psychické reakce jsou produktem vztahu struktury k vnější podnětové situaci. Současně jsou psychické struktury organicky spojeny s tělesnou konstitucí, takže jde vlastně o jedinou strukturu osobnosti, která má fyzickou a psychickou dimenzi. Aktualizace struktur znamená současně jejich neustálé nové organizování a kvalitativní přeměnu, podle principů učení.

Psychologové rozeznávají různé složky struktury osobnosti. V horizontálním směru odpovídají těmto složkám vlastnosti souřadných základních kategorií psychických procesů. Tak Eysenck (1947) rozeznává čtyři hlavní sektory osobnosti: inteligenci (poznávací procesy), charakter (volní procesy), temperament (emoce) a stavbu těla (somatické procesy). H. Remplein (1959) rozeznává následující složky struktury osobnosti: vitalitu, temperament, charakter a nadání. Sovětští psychologové rozeznávají většinou tyto složky: nadání, temperament a charakter. Základní složky struktury osobnosti tvoří: 1) schopnosti; 2) motivy; 3) temperament.

Vertikální strukturovanost tvoří tzv. vrstvy osobnosti. Myšlenka vrstvení vývojově mladších na vývojově starší funkce se objevuje už u Platona a Aristotela. Moderní psychologie dospěla k myšlence vrstvení srovnáváním chování živočichů na různém stupni jejich fylogenetického vývoje s jejich stavbou nervové soustavy, studiem psychické ontogeneze člověka a studiem psychopatologických projevů. Vyšší psychické funkce se objevují později, avšak při poruchách korové činnosti dochází primárně k jejich úpadku. Ontogeneticky na pudy navazuje vůle, patologicky dochází ke ztrátě schopnosti volní regulace chování a k dominanci pudů. Fylogenetickému a ontogenetickému vývoji nervové soustavy odpovídá fylogenetický a ontogenetický vývoj psychické činnosti, která se zdokonaluje s vývojem mozku. Funkce vývojově mladší se stávají dominantní, ale funkce vývojově starší nezanikají a mohou být aktivizovány v situacích, kdy dochází k ohrožení života (tzv. hlubinná osobnost). Zvláště ontogeneticky se psychické funkce objevují v určitém pořadí. Teorie vrstev osobnosti však není jednotně prokázána a přijímána, je oblíbena zvláště v biologisticky orientované psychologii. E. Rothacker (1938, 1965) rozeznává následující vrstvy: 1) „život ve mně“ (vitální funkce); 2) „zvíře ve mně“ (animální funkce); 3) „dítě ve mně“; 4) emoční vrstva; 5) personální vrstva; 6) jáství. Rothackerovo dělení psychických vrstev je dosti umělé. Neprávem jsou zde souřadné funkce kladeny jednoznačně do vztahů funkční podřazenosti a nadřazenosti. Ph. Lersch (1962) rozeznává jen dvě vrstvy: 1) endotymní základ a 2) noetickou nástavbu (vyšší kognitivní a konativní funkce). S. Freud (1925) rozeznával vrstvu pudů („Ono“), vrstvu empirického duševna („Já“) a vrstvu osobní morálky („Nadjá“). Obecně se v teorii vrstev rozlišuje nejnižší vrstva vitálních funkcí, reprezentovaná pudy a nižšími pocity, a nejvyšší vrstva duchovních funkcí, reprezentovaná vůlí, rozumem a vyššími city.

Dynamika osobnosti souvisí úzce s obecně psychologickou problematikou motivace, jde však o syntetické pojetí pohybu osobnosti v poli sociální interakce, zvláště v situacích konfliktu a frustrace a o pojednání o různých mechanismech adaptace a readaptace.

Osobnost jako organizovaný celek duševního života člověka má charakter otevřeného systému, tj. stále uspořádává své vztahy ke světu a k sobě samé (W. Correll, 1965). Osobnost funguje jako složitá soustava, která je však odlišná od fungování mechanismů a organismů. Pohyb osobnosti a její proměny se behavioristicky vysvětlují z principů učení, mentalisticky fenomenologickou deskripcí.

Jednota osobnosti: Osobnost funguje jako více či méně jednotný celek, ale je ve skutečnosti jednotou protikladů, zvláště rozumu a citu, pudu a vůle, vnímání a fantazie, schopností a možností, které jsou výrazem vnitřně zpracovaných vnějších rozporů mezi jedincem a prostředím, zvl. sociálním. Protiklady uvnitř osobnosti však nejsou absolutní a jsou v normálních případech překonávány integračními vlastnostmi vůle. Vnitřní jednota osobnosti vyplývá z jednoty cílů, které si člověk klade, a jednoty prostředků, jichž užívá k dosažení cílů. Zdánlivá nejednotnost chování může mít původ v tom, že člověk dosahuje téhož cíle v různých podmínkách a různými prostředky.

Individuální diference: Osobnost je individuální, tj. jedinečně uspořádaný celek duševního života. Jednotlivé osobnosti se od sebe liší genotypicky, ale často zvláště výrazně v získaných vlastnostech. Některé kategorie individuálních rysů lze měřit, např. inteligenci, a tak je možno více či méně spolehlivě individuální diference určovat a srovnávat.

Vývoj člověka k určité organizovanosti duševního života vychází z biotického základu, kde se uplatňuje regulační a dynamický princip homeostázy, k vyšší rovině regulace a vztahování se, kde se uplatňuje regulační princip vůle. (Viz obr.)

Osobnost je celek psychických vlastností. Psychická vlastnost je více či méně konzistentně se projevující rys chování, zobecněný v pojem, vyjadřující nějakou kvalitu duševna. Psychické vlastnosti jsou tak současně postulované specifické dispozice. „Chování je pozorováno, vlastnosti jsou z chování vysuzovány“ (J. P. Guilford, 1959).

Psychické vlastnosti jsou vysuzovány: 1) z konzistence určitých [math]S-R[/math] kombinací (psychometrické hledisko); 2) z empiricky založeného postulování (fenomenologické hledisko). V termínech psychických vlastností se objevuje uplatnění různých hodnotících hledisek, např. pedagogických, etických a dalších.

Inventář rysů osobnosti: Faktorově analyticky byly získány tzv. dimenze osobnosti (Cattell, Eysenck, Guilford a další), ale nedospělo se k jednotnému indexu. Cattell (1957) a Scheier (1961), vycházejíce z anamnestických údajů a dotazníků k různým životním situacím, dospěli faktorováním druhého řádu k následujícím čtyřem polárním dimenzím (faktorům) osobnosti, které jsou tedy univerzální: 1) extraverze — introverze; 2) úzkost — integrace; 3) senzitivita — rozumovost; 4) rezignace — vzdornost.

Podle H. Remplaina (1959) lze v uspořádání duševních vlastností člověka rozeznávat: 1) obecné (to, co je společné všem lidem); 2) individuální (to, co je jedinečné); 3) typické (to, co je společné určité skupině).

Vedle individuálních zvláštností existují také zvláštnosti společné určitým skupinám lidí, tj. psychologický typ, který tvoří soubor znaků, které nejsou obecné, ale které mají společné někteří jedinci. Jednotlivé znaky takového souboru vlastností spolu korelují. Typ je tedy konstelací určitých vlastností, které mezi sebou vysoce korelují a které jsou společné určitému souboru osob. Typ však nikdy nevyčerpává psychologický celek osobnosti.

Typ je v tomto pojetí něco, co stojí na přechodu obecného a zvláštního, je to určitý soubor znaků nebo vlastností, které nejsou obecné, ale které nejsou ani jedinečné (jinak pojem typu chápe Eysenck). Typ je tedy určitý soubor vlastností, které má jedinec společně s jinými, avšak nikoli všemi jedinci. Tato skutečnost je v psychologii východiskem tzv. typologií, z nichž nejznámější jsou typologie E. Kretschmera (1921) a C. G. Junga (1913). Typ je vždy konstelací určitých vlastností, které mezi sebou vysoce korelují, současně je to však jen konstelace některých, nikoli všech vlastností. Proto se v typizaci psychologie každé jednotlivé osobnosti nevyčerpává. Osobnost je vždy bohatší a složitější než typ.

Skutečnost sociologické a kulturní podmíněnosti psychologie osobnosti vedla ke vzniku pojmu národní charakter u sociologů (E. Chalupný, 1935 a další) a později k pojmu modální osobnost u sociálních psychologů, případně pojmu „bazální typ osobnosti“ (R. Linton a A. Kardiner, 1939). Modální osobností se rozumí typ osobnosti (v psychologické a sociologické charakteristice), který je možno v dané společnosti, případně kultuře najít nejčastěji. Reprezentuje typického příslušníka dané společnosti nebo kultury. Pojem modální zde vyjadřuje statistickou hodnotu častosti (četnosti) výskytu.

Psychologie osobnosti byla zpočátku pěstována jako tzv. charakterologie (L. Klages, 1910 a později). Vyskytuje se pojetí charakteru jako složky osobnosti (volní stránka osobnosti) a realističtější pojetí charakteru jako zhodnocené osobnosti (G. W. Allport, 1937). Pojmy charakterových rysů vyjadřují zhodnocení osobnosti v určité situaci z určitých hledisek. V tomto smyslu se pojem charakteru kryje s pojmem osobnosti — charakter je výrazem osobnosti v sociální interakci.

Literatura: Allport G. W., Personality, New York, 1937; Allport G. W., Pattem and Growth in Personality, New York, 1961; Cattell R. B., The Scientific. Analysis of Personality, Harmondsworth, 1965; Guilford J. P., Personality, New York, 1959; Remplein H., Psychologie der Persönlichkeit, München—Basel, 1954; Stagner R., Psychology of Personality, 3th. ed., New York, 1961; Tardy V., Psychologie osobnosti, Praha, 1964.

Milan Nakonečný

---

Viz též heslo osobnost ve Velkém sociologickém slovníku (1996)