Zoosociologie (MSgS)

zoosociologie (MSgS). Věda o sociálních útvarech a sociálním chování zvířat je nejvyšším integračním stupněm, na kterém může být prováděn biologický výzkum přírody. Těsně souvisí se zoopsychologií (etologií) = vědecký výzkum chování zvířat.

Kromě starších autorů, kteří se snažili o analýzu sociálního chování a sociálních forem jednotlivých živočišných druhů (Espinas, 1879, Uexküll, 1900, Degener, 1918, Kropotkin, 1920) přispěli k formování této speciální disciplíny především etologové K. Lorenz (1950), D. Katz (1948), H. M. Peters (1948), I. Eibl-Eibelsfeld (1957), H. Hediger (1952) a N. Tinbergen (1953).

Zoosociologický výzkum se v zásadě ubírá dvěma směry, které se v řadě prací vzájemně prolínají: výzkum sociálních útvarů zvířat, jejich vznik, struktura a dynamika (sociální zoomorfologie) a výzkum sociálních chování zvířat uvnitř zvířecích sociálních forem (sociální etologie). Dominantní metodou sociální etologie je kauzální analýza za použití experimentu, dominantní metodou sociální zoomorfologie je srovnávací typologie, umožňující systematizaci a kategorizaci rozmanitých sociálních fenoménů živočišné říše.

Problém původu sociálních útvarů zvířat zasahuje až do oblasti humánní sociologie a sociální antropologie. Otázka o příčinách existence určitého typu sociálních forem zvířat nemůže být vysvětlena bez pomoci ekologie (nauka o vzájemných vztazích zvířat a prostředí).

Úzký je vztah zoosociologie k humánní sociologii. Možnost vzájemného obohacování těchto disciplín spočívá v parciální srovnatelnosti některých fenoménů zoosociologických a humánně sociologických. Jednotlivé diferenciace teoreticky umožňují na sociálních fenoménech rozlišení znaků specificky humánních od praehumánních. V této srovnávací analýze je perspektiva vývoje obecné srovnávací sociologie.

Hlavním úkolem zoosociologů je popis forem seskupování zvířat. S ohledem na Tönniesovo schéma (podle Peterse) se rozlišují dvě základní formy zvířecích seskupení: society (Gesellschaft) a convivia (Gemeinschaft), přičemž hlavním kritériem této diferenciace zůstává stupeň intenzity spojení mezi jejich členy.

Podobně jako v humánní sociologii jsou interpretovány pojmy agregát (např. solitérně žijící stepní savci u napajedla), asociace (mořští červi Arenicola marina se srdcovkou Cardium eduli). Podle jejich druhového složení rozlišujeme asociace homotypické (jedinci jednoho druhu) a heterotypické (jedinci více druhů). Vyšší stupeň sociality vystihuje pojem biocenóza (Lebensgemeinschaft), ve které dochází k vytváření vitálních vztahů v důsledku prostorové a obživné konkurence (ústřicový slap, korálový útes). Biocenózy nejsou ještě pravou societou. Tento termín se vztahuje teprve na rostlinná společenství, charakterizovaná existencí vlivů některých druhů na jiné, přičemž se tyto vlivy nešíří od člena k členu, ale přes společné médium životního prostředí (Peters).

Agregáty, asociace, biocenózy a rostlinná společenství nejsou předmětem zoopsychologického výzkumu, spadají do oblasti ekologie, i když některé jejich problémy mají sociologický význam. Předmětem zoosociologie jsou teprve pravá společenství — society (např. kolonie mořských krabů pobřežních), vyznačující se takovou formou spojení, která probíhají od člena k členu. Prostorová blízkost vede ke vzniku charakteristických sociálních elementů: ke kontaktu a prostřednictvím hereditárně fixovaných forem chování ke komunikaci.

Organizačním principem tzv. teritoriálních societ je existence individuálního okrsku, teritoria, spojená s jeho obranou, principem hierarchických societ je určitá „hodnost“ (rang) a jejich pořadí.

Convivia se od societ liší především vyšší intenzitou vnitřních vztahů, což je dáno nižším počtem členů. Mohou však mít znaky societ a obráceně, society znaky convivií, hranice je zde velmi nezřetelná. Convivia jsou tak strukturována, jako by jejich členové směřovali k určitému cíli, což je důsledek specializace rolí (role samečka, samičky...) podle pohlaví, věku a příslušnosti k hordě. Tato specializace rolí umožňuje koordinovaný výkon základních funkcí convivií, role zde nahrazuje zařazení do většího celku. Ve svazcích jiného typu je naproti tomu každý člen odkázán sám na sebe, není zde specializace rolí, ale silná hierarchie pozic a rangů (slepičí hejno). Convivia mohou vznikat v rámci jiných sociálních útvarů (ptačí páry ve velkých hnízdištích, která mají jako celek znak society) nebo u některých druhů během určité životní fáze závislé na ročním období (smečky vlků v zimě). Zvláštním znakem convivií je vznik nových sociálních fenoménů jako zastupování jednoho člena druhým ve výkonu určité činnosti (krmení samičky samečkem v době hnízdění) a péče o potomstvo, se kterými se v societách nesetkáme.

Pro humánní sociologii má zvláštní význam těsná souvislost convivia a sexuality. Convivia ve zvířecí říši známe především jako rodinná, rovněž jejich klasifikace je v podstatě klasifikací zvířecích rodin a párů.

Pokusy o srovnávání sociálního života zvířat a člověka se obvykle odehrávají ve dvou rovinách, ve kterých je divergence zvláště evidentní: vnitřní struktura sociálních útvarů a formy jejich determinace.

Conviviální spojení se objevila u zvířat nejprve v rodině a v podstatě se na tuto oblast omezují. Lze předpokládat, že rodina byla také sociálním útvarem, ve kterém vznikly formy vztahů významné pro sociální život člověka. Tyto formy ale se vstupem do světa člověka opustily svůj ohraničený rámec, staly se volně použitelnými a umožnily vytváření nových convivií (Peters).

Otázku determinace určitých forem sociálního chování nelze jednoznačně zodpovědět. I když se zdají věrohodnými výzkumy Blancharda (1947), Richdala, Antonia aj., kteří dokazují podmíněnost určitých sociálních formací stavem životního prostředí (hejna ryb volného moře, samotářsky nebo v malých skupinkách žijící ryby skalnatého pobřeží), klimatem (rozdílná péče o potomstvo u tučňáků vlivem antarktického klimatu) a potravou (málo početné skupiny horských zeber a velká stáda zeber ve stepi), nelze tyto závislosti zobecnit. Nejde o přímou závislost na ekologických faktorech, ale o zprostředkování celkovou psychofyzickou organizací zvířat. Ve srovnání s člověkem je sociální chování zvířat více závislé na tělesné organizaci, což nutně vede k jejich většímu sepětí s prostředím, přičemž dispoziční základ, na kterém formy sociálního chování spočívají, může být jen částečně aktivován.

Literatura: Hediger H., Beiträge zur Säugetiersoziologie, 1952; Katz D., Mensch und Tier, Zürich, 1948; Peters H. M., Grundfragen der Tierpsychologie, Stuttgart, 1948; Portmann A., Das Tier als soziales Wesen, Zürich, 1953; Portmann A., Das soziale Leben der Tiere, Hamburg, 1960; Tinbergen N., Social Behaviour in Animals, London, 1953.

Ivo Nejezchleb

---

Viz též heslo zoosociologie a zoopsychologie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)