Informace a komunikace (MSgS)

informace a komunikace (MSgS). Sdělováním (komunikací) obvykle rozumíme přenos zprávy informačním kanálem. Sdělování tedy předpokládá minimálně dva účastníky (komunikanty), kterými mohou být lidé, společenské skupiny, technická zařízení, stroje apod., obecně řečeno: jakékoli soustavy, které jsou s to přijímat nebo vysílat informace. Jakékoli sdělování může být uskutečněno prostřednictvím jazyka (v nejobecnějším slova smyslu), tj. soustavy znaků, které mohou být fyzikálně realizovány (například jako zvuky, psané znaky, elektromagnetické, optické či jiné signály apod.).

Jazyk je charakterizován pomocí slovníku výchozích znaků, pomocí pravidel, která se týkají vztahů mezi znaky (syntaktických pravidel) a pravidel, která různým výrazům jazyka udělují význam (sémantických pravidel).

Sdělování se realizuje tak, že zpráva je zobrazena prostředky určitého jazyka. Pravidlo, podle něhož se provádí toto zobrazení, nazývá se kódem. Předpokladem efektivního sdělování je to, že příjemce zprávy je s to dekódovat přijatou zprávu. Při přenosu zprávy informačním kanálem nemůže dojít k rozšíření nebo obohacení zprávy (nemožnost informačního perpetua mobile). Může naopak dojít k poškození vyslané zprávy, projeví-li se v informačním kanálu šum.

Obecné schéma a také matematické vyjádření sdělovacího procesu navrhl C. Shennon. Toto schéma vychází z toho, že při sdělování nejsou zprávy obvykle přenášeny ve svém původním tvaru, ale jsou kódovány tak, aby mohly být přenášeny sdělovacím kanálem. Schéma sdělovacího procesu se tedy skládá z těchto bloků:

Teorie informace ve své současné podobě je kvantitativní, tj. matematicko-statistická teorie sdělování. Soustřeďuje svou pozornost na kvantitativní stránku sdělování, což si vynutily především novodobé prostředky sdělování, tj. přenosu, zpracování a zachování informace: telekomunikační technika, telegraf, telefon, rozhlas, televize, nejrůznější paměťové prostředky apod.

Současná matematická teorie informace vychází z toho, že sdělování je stochastický proces, tj. sled signálů, který může být charakterizován na pravděpodobnostním základě. Při vypracování matematické teorie informace hrála významnou roli analogie procesu sdělování s procesem energetické a entropické bilance ve fyzikálních soustavách. Proto byl také v teorii informace převzat pojem entropie, přičemž měla rozhodující význam analogie se statistickou termodynamikou. Na tomto pravděpodobnostním základě jsou rovněž definovány základní pojmy teorie informace: míra množství informace, šum, kapacita kanálu, odolnost vůči poruchám, redundance aj.

Nejdůležitější výsledky teorie informace se týkají zjištění možností přenosu kanálem, jsou-li dány vlastnosti zdroje a vlastnosti kanálu. Jedním z důležitých výsledků teorie informace je zjištění, že zdroj zpráv lze přenést sdělovacím kanálem jen tehdy, když entropie zdroje je menší než sdělovací kapacita uvažovaného sdělovacího kanálu.

Úrovně analýzy sdělovacího procesu

O sdělování obvykle předpokládáme, že se vztahuje k určité „předmětné oblasti“ (univers de discours) a k určitým odesílatelům a příjemcům zpráv (k určitým „uživatelům jazyka“). Na tomto základě pak můžeme odlišit různé úrovně sdělovacího procesu:

1. Pokud abstrahujeme od vztahů jazykových výrazů k příslušným „uživatelům jazyka“ a k určité „předmětné oblasti“ a pokud se zabýváme vzájemnými vztahy jazykových výrazů, případně jednotlivých znaků, můžeme mluvit o syntaktické úrovni analýzy sdělovacího procesu. To lze vyjádřit také tak, že abstrahujeme od toho, co jednotlivé výrazy či jakékoli jiné prvky textu užitého při sdělování znamenají, jaký je jejich význam, jaké jsou jejich vztahy k jednotlivým prvkům či stavům „předmětné oblasti“, jaké jsou jejich vztahy k „uživatelům jazyka“ apod.
2. Přihlédneme-li navíc také k tomu, že určité výrazy, určité texty nebo jakékoli sestavy takových textů mohou něco značit, mohou být určitým způsobem interpretovány, tj. lze je přiřadit k určitým objektům dané „předmětné oblasti“ nebo všech možných „předmětných oblastí“, provádíme analýzu sdělovacího procesu na sémantické úrovni. Sémantická úroveň se tedy týká toho, co zpravidla vyjadřujeme slovy, že výrazy něco značí, mají jistý význam apod.
3. Jestliže navíc přihlédneme také k „uživatelům jazyka“, například k tomu, jak přijímají určitá sdělení, jak na ně reagují apod., provádíme analýzu sdělovacího procesu na pragmatické úrovni.

Sociální povaha lidského sdělování:

Studujeme-li procesy sdělování mezi lidmi, nemůžeme přehlédnout tu podstatnou okolnost, že jak některé prostředky sdělování, tak hlavně obsah sdělování je podmíněn sociálně historicky. To znamená, že je závislý na sociálních potřebách, motivech, přáních, postojích atd.

Z hlediska sociálního obsahu sdělování se obvykle odlišují typ tzv. intelektuálního či referenčního sdělování a typ tzv. emotivního sdělování. Je třeba zdůraznit, že jde o čisté typy a že tedy skutečné lidské sdělování může v sobě zahrnovat v různé míře prvky intelektuálního a emotivního sdělování.

Při intelektuálním sdělování jsou podstatné přesně určené vztahy jazykových výrazů k prvkům určité předmětové oblasti, lhostejno, zda jde o empirický svět nebo svět abstraktních konstrukcí lidského myšlení. Intelektuální sdělování je proto spjato s tendencí maximální objektivnosti při sdělování. Při emotivním sdělování je podstatné vyjádření určitých prožitků, citů a jiných subjektivních psychických stavů „uživatele jazyka“. Je přirozené, že v reálných situacích je obtížné přesně odlišit intelektuální a emotivní aspekt daného sdělovacího procesu.

Sdělování, řízení a rozhodování:

N. Wiener poukázal na to, že jakékoli sdělování je možné jen jako přenos alternativ. Z toho hlediska je sdělování vždy proces, jehož podstatou je rozhodování, tj. volba jedné z možných alternativ. Podobně také jakékoli řízení předpokládá volbu mezi alternativami; předpokládá však také znalost o těchto alternativách, znalost cíle a znalost předpokládaných důsledků zvolené alternativy. To znamená, že rozhodování, má-li být adekvátní, neobejde se bez informace.

Rozhodování je vázáno na chování složitých dynamických systémů. (Takovým systémem mohou být společenské skupiny, instituce i jednotliví lidé, takovými systémy však mohou být také technické nebo konstruktivní soustavy.) Rozhodování je spjato s tím, co obvykle vyjadřujeme termínem cílovost. (Například při řízení podniku jde o takové rozhodování, které zajistí splnění ekonomických cílů v požadované kvalitě a kvantitě s minimem vynaložených prostředků, při válečné operaci jde o rozhodování, které zajistí vítězství apod.) Má-li rozhodování dosáhnout splnění cíle, má-li jít o rozhodování s minimem ztrát, s minimálním rizikem, nelze je provádět bez patřičných informací.

Růst náročnosti a složitosti úloh řešených při řízení složitých dynamických systémů, lhostejno zda sociální, ekonomické či technické povahy, klade stále větší nároky na rozsah, spolehlivost a kvalitu těch informací, na jejichž základě se rozhodujeme. Proto také v moderní společnosti prudce roste jak úloha informačních procesů, tak také všech prostředků získávání, přenosu, zpracování a zachování informace: technických sdělovacích zařízení, „paměťových prostředků“ v nejširším slova smyslu, strojů na zpracování informace aj. Pro současnou společnost tak platí zásada vyslovená N. Wienerem, zakladatelem kybernetiky: „Aktivně žít znamená žít s přiměřenými informacemi.“

Literatura: Cherry C., On Human Communication, Mass. Inst. of Technology, 1957; Morris Ch., Signs, Language and Behavior, New York, 1946; Rovenskij, Ujomov, Ujomova, Stroj a myšlení, Praha, 1964; Schaff A., Úvod do sémantiky, Praha, 1963; Tondl L., Problémy sémantiky, Praha, 1966; Wiener N., Kybernetika a společnost, Praha, 1964; Wiener N., Kybernetika neboli řízení a sdělování v živých organismech a strojích, Praha, 1960.

Ladislav Tondl

---

Viz též heslo informace ve Velkém sociologickém slovníku (1996)