Krajané

krajané – v současné době ne zcela přesné pojmenování obyv. čes. či slov. původu usedlého dočasně či trvale v zahraničí. Odborná literatura tento termín nahrazuje výrazy čes. etnikum v zahraničí, vystěhovalci, exulanti, emigranti (viz emigrace), zahraniční Češi, Čechoameričani, Francouzi čes. původu apod., není v tom však důsledná a názorově sjednocená. Představitelé intelektuálských a polit. center čes. a slov. emigrace, kteří odešli za hranice po r. 1948 a 1968, několikrát prohlásili, že se nyní po listopadu 1989 stávají z „emigrantů“ „krajany“. Znamená to, že se v l. 1948–1989 vžilo dělení na emigranty a k., odvozené od polit. poměru vystěhovalce k Československu. K. byli ti, kteří měli tzv. upravený vztah k lidově demokr. a později social. zřízení v Československu. Většinou se jednalo o vystěhovalce v první generaci, kteří měli často dvojí státní příslušnost, nebo o potomky těchto vystěhovalců. Po listopadu 1989 převažuje názor, že pominul důvod klasifikovat vystěhovalce podle jejich právního či polit. vztahu k zemi původu a že lze tento pojem přijmout v jeho původním rozsahu, tzn. že za k. lze považovat všechny lidi čes. původu žijící v zahraničí.

Čes. živel v zahraničí, jeho kontakty se starou vlastí a naopak poměr vlasti ke k. mají dlouhou historii. Za první hromadný odliv Čechů za hranice lze považovat českobratrskou emigraci (exulanství) do Polska po porážce stavovského odboje v r. 1547. Následovalo několik dalších proudů odchodu z náb. důvodu do Saska, Slezska a Pruska (v 17. a 18. st.). Exulanti se usazovali převážně jako zemědělci. Pro 19. st. je charakteristické pokračování zemědělské kolonizace čes. kolonisty a zároveň od poloviny st. narůstání hromadného vystěhovalectví do velkých průmyslových center. Hlavními směry byly USA a Rakousko. Během 19. st. se čeští přistěhovalci usazovali v Banátu, Chorvatsku a Bosně-Hercegovině, od 60. l. 19. st. na Volyni a v černomořské oblasti v Rusku, od 80. l. v Nebrasce, Iowě, Wisconsinu a Texasu atd. Po 1. svět. válce narostlo vystěhovalectví do Francie, Kanady a Argentiny. Poslední migrační vlny, zvl. po r. 1968, směřující téměř výhradně „na západ“, se vyznačují značným prolínáním hosp. důvodů s polit. Začátkem 90. l. se odhaduje, že v zahraničí žijí 2 až 3 mil. lidí, kteří se hlásí k češství. Zatímco potomci čes. zemědělských kolonistů z 18. a 19. st. v zemích vých. a jihových. Evropy si většinou uchovávají prvky čes. etnicity, docházelo a dochází v prostředí průmyslových center k silné asimilaci. Její tempo je závislé na několika faktorech: na velikosti skupiny, kompaktnosti osídlení, objektivních příčinách a subjektivních důvodech k migraci, na míře odlišností soc. prostředí mezi emigrační a imigrační zemí, na kontaktech s čes. zeměmi (s příbuznými nebo s institucemi). Pro současnost stejně jako pro kterékoli hist. období neexistují přesné statist. údaje. Začátkem 90. l. 20. st. se odhaduje např. v USA 1,5 mil. Čechů a Slováků, v Německu a Rakousku 70 tis., ve Francii 30 tis. Na desetitisíce se dají odhadovat počty Čechů a Slováků též v Maďarsku, Jugoslávii, Polsku, Rumunsku, Kanadě, v zemích bývalého SSSR a v Argentině.

S ohledem na kompaktnost osídlení můžeme stanovit několik typů k.: 1. původní obyv. tzv. „moravských“ vesnic na Hlubčicku a Ratibořsku a dále čes. vesnic v Kladsku, které souvisejí s původním osídlením čes. zemí a nevznikly migrací; 2. obyv. vesnic založených čes. osadníky; 3. tzv. kolonie v průmyslových aglomeracích; 4. rozptýlené usazení (nejčastější typ). Kolem r. 1930 bylo registrováno 242 obcí, v nichž obyv. čes. nebo slov. původu tvořilo většinu, 6 400 krajanských spolků, 162 doplňovacích škol, 152 časopisů vydávaných k., 375 katol. kostelů, 332 evangelických sborů. V té době také vrcholily vzájemné kontakty mezi k. a Československem. Většina čsl. ministerstev měla spec. vystěhovalecká či krajanská oddělení, o koordinaci státního postoje ke k. se starala meziministerská komise pro vystěhovalectví a kolonizaci. Od r. 1922 platil vystěhovalecký zákon, který tvořil základ pro emigrační a krajanskou politiku někdejší ČSR. Na domácí půdě i v zahraničí působilo několik dobrovolných nevládních institucí: Ústav pro hospodářské styky emigrační a kolonizační při Masarykově akademii práce (zkráceně Emigrační ústav), Sdružení československých spolků zahraničních, Kostnická jednota, Spolek sv. Rafaela, Zahraniční župa sokolská, Školský spolek Komenského aj. V r. 1928 vznikl Československý ústav zahraniční, jehož posláním byla koordinace vztahu mezi k. a ČSR. Vycházelo několik časopisů specializovaných na vystěhovalectví a krajanství: Emigrační ústav vydával Československou emigraci, Zahraniční odbor Národní rady československé vydával Naše zahraničí, Sdružení československých spolků v zahraničí vydávalo v čes. verzi časopis Vystěhovalec a v něm. Heimatsbote. Vyvrcholením kontaktů mezi k. a Československem byly dva krajanské sjezdy v Praze (v r. 1932 a 1938). K. prokázali svůj vztah k původní vlasti vojenskou účastí v protihabsburském zahraničním odboji (1914–1918) a v protifašistickém odboji (1939–1945). Po r. 1948 byly tyto hist. vzniklé vazby zpřetrhány. Iniciativa krajanských organizací usilující o jejich navázání ve smyslu právním, institucionálním a podnikatelském nebyla podle jejich vyjádření vyslyšena. Krajanská sdružení kromě sokolských jednot nemají celosvět. organizaci se sídlem v Čes. republice. Tento a další problémy by měl řešit svět. sjezd krajanů.

countrymen compatriotes Landsmänner connazionali

Literatura: Aurhan, J. – Turčín, R.: Češi a Slováci za hranicemi. In: Československá vlastivěda, sv. 5. Praha 1932; Brouček, S.: Krajané a domov. Nástin dějin Československého ústavu zahraničního. Praha 1985; Folprecht, J.: Studie o povaze zahraničních krajanů. Praha 1947; Strejček, K.: Průvodce po československém zahraničí. Praha 1938; Štědronský, F.: Zahraniční krajanské noviny, časopisy a kalendáře do roku 1938. Praha 1958.

Stanislav Brouček