Ostforschung

Ostforschung – (z něm. Ost = východ; Forschung = bádání) – bádání o Východu, východní bádání – mnohotvárná a vnitřně diferencovaná společenskovědní disciplína, existující téměř jedno století, která je ve své vyhrocené podobě význ. komponentem ideologie a politiky. Lze ji charakterizovat také jako „politický princip“ prolínající řadou věd. disciplín pěstovaných v Německu od konce 19. st. až po dnešek, počínaje slavistikou a historií přes moderní spol. vědy, jako je politologie, s-gie, až po školství. Navazuje na tradiční zájem o Rusko, ale i o ostatní země vých. Evropy osídlené převážně slovanskými národy. Studium bylo podníceno v 18. st. úzkými vztahy mezi pruským královstvím a Ruskem. Řada něm. učenců se podílela na rozvoji rus. vědy (mj. J. G. Herder), průmyslu, kultury, ale zejm. vojenství. Projevy věd. nebo věd.popularizujícího zájmu o slovanské národy, pokusy o institucionalizaci tohoto zájmu a proces formování slavistiky v 19. st. v Německu, ve Francii a v anglosaské oblasti byly motivovány různě a měly značně různorodý charakter. V Prusku a Rakousku v polovině 19. st. rozhodly jednoznačně polit. zřetele. Zřizování slavistických kateder ve Vratislavi a v Berlíně v r. 1841 bylo v podstatě pokusem nalézt nekompromisní polit. východiska vzhledem ke vzrůstajícím požadavkům národnostně se uvědomujícího pol. etnika v pruském záboru rozděleného Polského království. Jednalo se ale pouze o liter. oblast a oblast lingvistiky. Na sklonku 19. st. slovanská filologie na něm. fakultách ztratila podporu. Zájem vedoucích kruhů Německého císařství se již orientoval jinak. Otázky komplexního studia slovanských oblastí vých. Evropy (zejm. Ruska) se začaly dostávat do zorného pole aktuálních potřeb polit. praxe a nových hosp.polit. tendencí po sjednocení Německa (1871) a v důsledku dovršení prům. revoluce. Účelově byly podřízeny dlouhodobě zaměřené politice expanze něm. militantního imperialismu na Východ („Drang nach Osten“). Tehdy se O., sloužící jednoznačně těmto cílům jako disciplína, zřetelně odděluje od slavistiky, což je podpořeno i široce zaměřenou věd., propagační a organizační prací T. Schiemanna, působícího od r. 1887 v Berlíně. Svým plánem z r. 1900 položil základy pro soustavné studium vých. Evropy, tj. pro O..

Atributy militantního Schiemannova O. byly: negativní obraz Ruska a celé vých. Evropy, pohrdání rus. národem a kulturou, považování Rusů za barbarský národ s nízkými schopnostmi, jeho kult. deklasování vůči všestranně jej převyšujícímu románsko-germánskému Západu, propagační rozvinutí teorie nadřazenosti Abendlandu, militaristická orientace na Východ, proti Rusku, jako nejmenšímu riziku pro expanzi. R. 1892 byla ustavena první katedra pro východoevrop. dějiny na berlínské univerzitě (pod vedením Schiemanna) a v r. 1902 seminář pro dějiny a poznání vých. Evropy. Převládající zájem o Rusko vedl v r. 1913 k založení Deutsche Gesellschaft zum Studium Rusland (Německé společnosti pro studium Ruska). I na vídeňské univerzitě byl v r. 1907 založen seminář pro východoevrop. dějiny, zabývající se vzhledem k zájmům Rakousko-Uherska především o Balkán (odtud i název Südosteuropaforschung). Po 1. svět. válce a vzniku SSSR byly cíle O. modifikovány interesem poválečného výmarského Německa, jemuž versailleská smlouva omezila možnost hosp. aktivity v záp. Evropě a v zámoří. Něm. ekonomika byla nucena soustředit se především na evrop. východ a jihovýchod (viz uzavření Rapallské dohody se SSSR). Tradice O. podporujícího představy, že Německo má právo zajistit si rozvoj na újmu vých. Evropy a především Slovanů jako rasově méněcenných a současně povinnost hájit Evropu před „slovanským barbarstvím“, které na sebe vzalo podobu bolševismu, utvářely program O. po nástupu nacistů k moci. Velká část něm. badatelů se těmto úkolům podřídila (např. O. Hoetzsch). Tomu odpovídal i pracovní program výzk. institucí. V r. 1918 byl založen Ústav východní Evropy ve Vratislavi, r. 1916 podobný v Královci aj. Tato orientace se odrazila ve 30. l. i na profilu a náplni klíčového časopisu pro studium vých. Evropy Osteuropa, jehož první číslo bylo vydáno v r. 1925 O. Hoetzschem (po 2. svět. válce byl tento časopis obnoven za redakce K. Mehnerta).

Po 2. svět. válce došlo k mohutnému rozmachu vých. bádání v USA, Velké Británii, Francii a v budoucí NSR. O. se silně diferenciovalo ve vztahu k „Südosteuropaforschung“ a k tzv. sovětologii i ve vztahu k slavistice. Souvislosti O. a slavistiky nadále zůstaly zjevné a objevily se silné tendence propojovat obě oblasti, dané i institucionálně. Na Freie Universität Berlin West byl v r. 1951 založen Institut pro východní Evropu, jehož součástí se stalo oddělení pro slovanské jazyky a literaturu. O. byl po r. 1945 diferencovaněji zaměřen na studium bývalých něm. území a území Němci obývaných. Přijal nový název „Osteuropaforschung“ a byl často propojen se spolky krajanů, Němců žijících dříve v těchto oblastech. Už v r. 1946 byly založeny instituce, jako např. Göttinger Arbeitskreis (Göttingenský pracovní kruh) nebo Institut pro východní Evropu v Mnichově, v r. 1953 Ausschuß für die Koordination der Ostforschung. V Mnichově bylo v r. 1956 zřízeno Collegium Carolinum pro studium hist. vývoje v Čechách, na Moravě a v Československu (v rámci hist. komise pro sudetské země). Od r. 1953 byly všechny instituce řízeny Ausschus für die Koordination der Osteuropaforschung (Výborem pro koordinaci východního bádání). Samostatnou součástí O. v této době byla tzv. DDR-logie, kterou se např. v 80. l. profesionálně zabývalo 2 tis. osob v NSR a přes 100 osob v USA. Po rozpadu sov. bloku a znovusjednocení Německa se O. nadále diferencoval, probíhá přehodnocení jeho koncepce, pojetí i záběru.

Ostforschung, East-European Studies recherche sur les pays de l'Est Ostforschung Ostforschung

Literatura: Buchholz, A. ed.: Internationale Osteuropaforschung, ausgewählte Beiträge zum 2. Weltkongres für Sowjet und Osteuropastudien, Organisation, Finanzierung und Politikbezug. Berlin 1982; Hacker, J.: Die Entwicklung der Ostforschung seit 1945. Ein Blick auf die bestehenden Institute und ihre Arbeitsweise. Kiel 1958; Hoetzsch, O.: Russland. Eine Einführung auf Grund seiner Geschichte von 1904 bis 1912. Berlin 1913; Kudělka, M.: O pojetí slavistiky, vývoj představ o jejím předmětu a podstatě. Praha 1984; Mehnert, K.: Abriss der slawistischen und Osteuropa-Forschung in Deutschland seit 1945. Marburg a. Lahn 1951; Meyer, K.: Theodor Schiemann als politischer Publizist. Frankfurt a.M. 1956; Oberländer, E. ed.: Geschichte Osteuropas. Zur Entwicklung einer historischen Disziplin in Deutschland, Österreich und der Schweiz 1945–1990. Stuttgart 1992; Slavjanovedenije i balkanistika v zarubežnych stranach. Moskva 1983; Wróblewski, T. S.: Ewolucja Ostforschung w Republice Federalnej Niemiec (1969–1982). Poznań 1986.

Časopisy: Osteuropa 1925–45, 1952; Osteuropa Recht, 1952; Osteuropa Wirtschaft 1952.

Emil Voráček