Poddanství

poddanství – ve středověké a novověké Evropě vztah mezi vrchností, pánem (vlastníkem, popř. lenním držitelem) půdy a tím, kdo na této půdě sedí a je jejím držitelem, tedy poddaným. P. zahrnuje majetkovou, osobní a veřejnoprávní závislost selského lidu nebo měšťanů poddanských měst na vrchostech. Vrchnostmi mohou být šlechtici, církevní instituce, městské obce, jednotliví měšťané, zeměpán na svých korunních, popř. komorních statcích. Některé vrchnosti mohou být leníky jiného lenního pána. Osobní a veřejnoprávní závislost poddaných na vrchnostech může být oslabena ve prospěch vrchního lenního pána. Závislost majetková plyne z toho, že poddaný má svůj statek (stavení a polnosti, popř. les atd.) pouze v držbě od své vrchnosti, za což je jí povinen peněžními platy, naturálními dávkami a robotami. Jejich výše je původně neměnná a je odvozena od velikosti statku (je tomu tak i v poddanských městech, kde se však přidružují i platy z provozování živnosti). Platy podléhají znehodnocování v důsledku zhoršení mince a poklesu kupní síly drahého kovu (16. st.). Vrchnosti proto usilovaly o zvyšování poddanských povinností, což mělo vliv i na právní postavení poddaných (viz nevolnictví). Majetková závislost často vznikala tak, že svobodní sedláci darovali svou půdu jiné fyzické či právní osobě (původně nejčastěji církevní instituci) a zároveň se jí odevzdali v ochranu (často proti moci zeměpanských úředníků) s tím, že si vymínili, že oni, popř. jejich potomci, budou moci tuto půdu užívat za platy, dávky a roboty (prvně doloženo pro franskou říši v 6. st., hojněji v 8.–9. st., u nás v 11. st., hojněji v 12. st.). V ochranu mohl člověk vstoupit i bez půdy, kterou teprve poté získal od ochránce v držbu. Později při kolonizaci jsou nové usedlosti zřizovány již jako poddanské (v Čechách od poloviny 12. st.).

Projevem majetkové závislosti poddaných je i vrchnostenské právo odúmrti, které bylo v Čechách od 14. st., častěji v 15. a 16. st. odstupováno vrchnostmi poddaným. Osobní závislost se někdy přidružuje s určitým opožděním. Prvotně nemusela znamenat osobní nesvobodu. Mohla nabývat i výrazného rozměru soc.-psych. V Čechách je formálním projevem této závislosti „přísaha“ člověčenství skládaná vrchnostem (hojně od 15. st.), jež prvotně nemá jiný význam, než jako lat. homagium, tj. poměr mezi manem (vazalem) a lenním pánem. Veřejnoprávní závislost spočívá v přenesení výkonných a soudních pravomocí ze zemských či zeměpanských institucí na vrchnosti. Děje se tak právními exempcemi, imunitními listinami, jimiž se zamezuje vstup zeměpanských úředníků na majetky určitých fyzických či právních osob (nejstarší doklad z 3. st. pro císařský velkostatek v římské říši, ve franské říši ze 7. st., v Čechách z poloviny 12. st.). Tzv. nižší soudní pravomoci v Čechách nabyly vrchnosti od poloviny 13. st., vyšší (hrdelní) od poloviny 14. st. Kolem r. 1400 bylo v Čechách zakázáno pohnat svého pána před zemský soud. Do pravomocí vrchnostenského soudnictví zasáhly v Čechách až tereziánské a josefínské reformy. P. nebylo vztahem jednosměrným. Vrchnosti byly povinny poddané ochraňovat, pomáhat jim v neúrodě, starat se popř. o jejich sirotky atd.

P. bylo v Evropě rušeno v souvislosti s revolucemi z konce 18. a poloviny 19. st., v Rakousku v r. 1848. Držba půdy se za částečnou náhradu změnila ve vlastnictví bývalých poddaných. Ne ve všech zemích Evropy nabyla osobní a veřejnoprávní závislost poddaných na vrchnostech plného rozsahu. Na rozdíl od východu (včetně Čech, Horního a Dolního Rakouska) si na západě Evropy (včetně Bavorska, Salcburska a Tyrolska) uchovali značnou část soudnictví zeměpáni, nebo zde majetkovou a veřejnoprávní vrchností nebyla tatáž osoba. P. se tak ve střední a vých. Evropě stalo vůči zeměpánovi uzavřeným vztahem. Zeměpanská moc do něj např. v čes. zemích pronikla teprve vydáváním robotních patentů v 16. st. pro Slezsko, r. 1680 pro Čechy a r. 1713 pro Moravu, hojněji za Marie Terezie a Josefa II. V dějepisectví se vyskytly diskuse o době vzniku p., které odrážely celkové pojetí hosp. a soc. vývoje u jednotlivých autorů. G. von Maurer soudil, že počátky p. jsou teprve ve franské říši v 8. a 9. st., do té doby byli sedláci svobodní. A. Dopsch kladl počátky p. do doby zániku Římské říše, W. Wittich u Germánů až do doby Tacitovy. V. V. Tomek soudil, že v Čechách se p. vyvinulo přímo z rodového zádruhového zřízení. F. Palacký naopak soudil, že čeští sedláci si ve své většině ještě dlouho v době předhusitské uchovali svobodné postavení. Nověji K. Krofta, J. Pekař a další kladli počátky p. do 11.–12. st., což se v zásadě uznává dodnes (R. Nový, D. Třeštík). P. v širším významu slova je podřízeností všech obyvatel zeměpánovi (panovníkovi). S rostoucím dualismem moci zeměpanské a stavovské ve středověké a raně novověké Evropě ztrácí toto p. svůj bezprostřední právní význam a je spíše prvkem soc.-psych. ve smyslu pojmu tradičního panství M. Webera (viz panství).

serfdom servage Hörigkeit sudditanza

Literatura: Below von, G.: Probleme der Wirtschaftsgeschichte. Tübingen 1920; Dopsch, A.: Wirtschaftliche und soziale Grundlagen der Europäischen Kulturentwicklung, I. Wien 1918; Krofta, K.: Dějiny selského stavu. Praha 1949; Nový, R.: Poddanská města a městečka v předhusitských Čechách. Československý časopis historický, 21, 1973.

Jan Horský