Pojem

pojem – též koncept – význam jazykových výrazů, slouží k identifikaci, přičemž objekty chápeme v nejširším významu – jako fyzické předměty, množiny, vlastnosti, vztahy, funkce atd. Předpokladem smysluplných tvrzení je možnost myšlenkově uchopit, resp. vyčlenit objekty, jichž se tvrzení týká. Jedinečné p. (individ. koncepty) vyčleňují právě jeden objekt (např. Ludolfovo číslo) nebo roli, kterou může vždy hrát právě jeden objekt (např. americký prezident). P. množin (např. prvočíslo) vyčleňují určitou množinu; známe-li takový p., dovedeme rozlišit danou množinu od jiných množin, můžeme testovat objekty na jejich příslušnost k této množině. P. vlastností vyčleňují vlastnosti, tj. umožňují testovat objekty příslušné kategorie, zda mají danou vlastnost. P. funkcí (např. sčítání) vyčleňují funkce příslušného typu. P. relací (např. větší než) vyčleňují relace mezi objekty příslušné kategorie atd. P. je nutné odlišit na jedné straně od jazykových výrazů, na druhé straně od mentálních (psych.) entit. P. nejsou jazykové výrazy (výraz „trojúhelník“ a výraz „Dreieck“ jsou různé výrazy, ale týkají se téhož p.), psych. entity, psych. akty apod. Tradičně (již od Sokrata a Platóna) je p. na rozdíl od představy spojován s objektivností, intersubjektivností. Nauku o idejích pokládáme za předchůdce teorie p.. Dík objektivnosti p. je možná komunikace. P. jakožto určité postupy identifikace objektů nemusí ale při veškeré objektivnosti být zcela určité. Jednou z charakteristik velkého množství p. je tzv. neostrost (vágnost). Neostré p. se vyznačují tím, že u některých objektů neumožňují jednoznačně určit, zda pod daný p. spadají. Naproti tomu nejednoznačnost není vlastností p., nýbrž jazykových výrazů.

Současná logika má prostředky k formulaci přesné teorie p. Dvě možná pojetí p. v moderní logice: 1. je to druh intenze, tj. funkce, která každému myslitelnému stavu světa („možnému světu“) v daném okamžitku přiřadí nejvýše jeden objekt příslušné kategorie, např. jednu množinu, jednu relaci atd. (podle toho lze např. p. „planeta“ chápat jako funkci, která každému možnému světu přiřadí v daném okamžiku určitou, třebas i prázdnou třídu objektů); 2. je to určitá konstrukce umožňující identifikovat určitý objekt, strukturovaná abstraktní entita na rozdíl od nestrukturované abstraktní entity v pojetí předchozím („planeta“ neslouží k identifikaci množiny objektů, nýbrž k identifikaci určité vlastnosti, tj. toho, co první pojetí pokládá už za p.). Podle 1. pojetí označují výrazy „rovnostranný trojúhelník“ a „rovnoúhlý trojúhelník“ týž pojem, podle 2. pojetí označují tyto výrazy dva různé, ale „ekvivalentní“ pojmy. Tradičně se u p. rozeznává obsah a rozsah. Vyjdeme-li z druhého pojetí p., pak obsah p. je množina jednotlivých částí logické konstrukce a rozsah je množina objektů, která je touto konstrukcí konstruována. Rozsah matem. a logických p. je dán nezávisle na stavu světa. Rozsah ostatních, tj. empir. p. je závislý na stavu světa. Tradiční učení o p., které bylo kodifikováno zejm. tzv. port-royalskou logikou a pěstováno do vzniku moderní logiky (ale přežívalo ještě dlouho poté), zachycovalo nepříliš přesnou formou některé zcela elementární vlastnosti a vztahy p. Nejznámější je klasifikace množinových vztahů mezi rozsahy p.: nadřazenost-podřazenost, křížení, vylučování, rovnost. Také Aristotelova sylogistika byla založena na vztazích mezi rozsahy p., což později umožnilo řešení některých úsudků pomocí diagramů (L. Euler, J. Venn). Součástí teorie p. je teorie definice. Do s-gie se problém konstrukce p. a identifikace jejich vztahů dostává prostřednictvím tzv. konceptualizace a operacionalizace, v jiné rovině přes sociologii jazyka.

concept concept, notion Begriff concetto, nozione

Literatura: Berka, K. – Jauris, M.: Logika. Praha 1978; Bolzano, B.: Wissenschaftslehre I. Sulzbach 1837; Cmorej, P.: Vývin pojmov. Filozofia, 1990, č. 3; Church, A.: Introduction to Mathematical Logic I. Princeton 1956; Jauris, M.: Logika. Praha 1970; Materna, P. – Pala, K. – Zlatuška, J.: Logická analýza přirozeného jazyka. Praha 1989.

Pavel Materna