Definice
definice – (z lat. definitio = vymezení, určení, výměr) – jeden ze zákl. způsobů objasňování či zavádění pojmů (názvů předmětů, reálných a abstraktních objektů, vlastností, vztahů atd.). Správná d. musí vyhovovat určitým přesně formulovaným logickým požadavkům (týká se to hlavně d. v oblasti vědy). V jazyce vědy je d. vlastně určitým typem logické rovnice. Obsahuje zpravidla 3 komponenty: definiendum, což je výraz, který má být definován, znak definiční rovnosti a definiens, tj. výraz či výrazy, jejichž pomocí se definuje. V případě správné d. získáme při nahražení znaku definiční rovnosti znakem logické ekvivalence a při dodržení správných logických formulí pro výrazy v definiendu a definiens pravdivou logickou formuli. V definiendu se pokud možno nemá vyskytovat více než 1 neznámý odborný termín (ten, který má být definován), a to v nejjednodušším možném kontextu. V definiens se mohou vyskytovat pouze primitivní termíny nebo termíny, které byly již dříve definičně zavedeny (ve vědeckých disciplinách, v nichž nelze uplatnit požadavek přísné formalizace, jako např. v sociologii, lze v definiens připusit i všeobecně známé odborné termíny). D. musí být souměrná, tzn. rozsah definienda se musí rovnat rozsahu definiens (je-li rozsah definiens větší než rozsah definienda, jde o tzv. širokou definici, jestliže naopak rozsah definienda překračuje rozsah definiens, je to tzv. úzká definice). Definiens má vyjadřovat podstatné znaky definovaného pojmu, a to buď všechny, nebo jejich dostatečné množství. Definiens nemá obsahovat pojmy vyjadřující negativní vlastnosti, pokud samo definiendum není v negativní poloze (s výjimkou zvláštních případů). Kromě toho má definiens objasňovat obsah pojmů, nejen význam slov (proto např. za d. nelze považovat překlady termínů z jednoho jazyka do druhého). Porušením některého z uvedených pravidel či požadavků dochází k chybám v d. Mezi nejčastější chyby patří např. definování „neznámého neznámým“ nebo „definice kruhem“.
D. lze klasifikovat podle různých kritérií. Často se setkáváme s d., jejichž použití je dáno kontextem nebo účelem. Nejelementárnějším typem d. je „definice ostenzí“ (tj. ukázáním), spočívající v tom, že designát pojmu obsaženého v definiendu se dá k dispozici pro bezprostřední smyslovou evidenci. „Klasická definice“ jako zákl., ve spol. vědách dosud nejrozšířenější typ, obsahuje v definiens nejbližší rodový pojem nadřazený pojmu v definiendu a tzv. druhovou specifikaci (dostatečné množství vlastností, které náleží pouze pojmu obsaženému v definiendu). „Regulativní definice“ vymezuje rozmezí, ve kterém je pojem přesný a ve kterém je neurčitý (stanovená rozmezí mohou být předmětem dohody). „Genetická definice“ vymezuje jev zachycením procesu jeho vzniku (genezí). „Nominální definice“ se nevztahuje přímo k jevům, ale k jejich označení, přičemž nevypovídá jen o jejich významu, smyslu, ale i o pravidlech zacházení s nimi (tzv. syntaktická definice zavádí zpravidla nový znak uspořádáním posloupnosti jiných, již dříve zavedených znaků, zatímco tzv. sémantická definice určuje význam znaků). „Definice analytická“ udává, v jakém významu se v daném jazyce definovaný výraz používá (většinou pomocí známých vlastností). „Syntetická definice“ zpravidla zavádí nový výraz pro uspořádaný soubor vlastností. „Přiřazovací definice“ přiřazuje jevům obsaženým v definiendu prostřednictvím definiční rovnosti určité vlastnosti, event. vztahy (používá se často v s-gickém empirickém výzkumu). „Induktivní definice“ spočívá ve dvou krocích (např. 1. krok: 0 a 1 jsou celá čísla; 2. krok: je-li nějaké číslo c celým číslem, pak i c + 1 je celým číslem) – tento typ lze považovat za jednu z verzí definice operacionální. „Definice pomocí axiomů“ bere v úvahu, že každý axiomatický systém výrokové logiky je současně d. logických spojek, které jsou v axiomech obsaženy (viz axiomatizace). „Definice explicitní“ má v definiendu pouze definovaný pojem a kromě něj již žádné další výrazy. „Definice kontextuální“ má v definiendu definovaný pojem v určitém kontextu jiných pojmů (takto jsou definovány zpravidla dvou a vícečlenné relace).
definition définition Definition definizione
Literatura: viz logika.