Právo na stávku

právo na stávku – je to právo odmítnout vykonávat práci nebo právo hrozby takovým odmítnutím, tj. hrozby stávkou. Dnes bývá právo na ekon. protestní akce nedílnou součástí svobody organizovat se pro účely kolekt. vyjednávání. Stávka může být chápána jako alternativa doplňující činnost kolekt. vyjednávání, snaha dosáhnout nátlakem toho, čeho se nepodařilo dosáhnout vyjednáváním (tato tradice se váže na brit., něm. a skandinávké země). P.n.s. může být uznáno za jedno ze zákl. lidských práv, srovnatelné např. se svobodou vyjadřování nebo svobodou organizovat se, nemusí být nutně spojeno s ekon. výsledkem, může být jen demonstrací protestu nebo síly (tato praxe patří k fr. a it. tradici). Existují však také nelegální či „divoké“ stávky, při nichž se zaměstnanci na úrovni podniku nebo závodu domáhají určitých zlepšení zcela spontánně, bez schválení odborovým svazem. Je pak otázkou, jak dalece jsou za takovou stávku odpovědny odbory a jak dalece jsou stávkující vázáni kolekt. smlouvami, zda mají stávkující zodpovídat za škody nebo za nevyplnění příkazů. Právní sytémy jednotlivých zemí členů Rady Evropy jsou v tomto ohledu diferencovány, jsou závislé na polit. tradici té které země. Např. v Itálii je ústavně zajištěno p.n.s. pro jednotlivce a vyhlášení stávky není závislé na souhlau odborového svazu; it. tribunály uznávají legalitu divokých stávek. Totéž se týká i Francie, avšak s jednou výjimkou: zaměstnanci veř. služeb (zahrnujících komunální služby, zestátněné podniky a soukromé podniky participující ve veř. službách) účastnící se divokých stávek podléhají disciplinárním a finančním postihům. Ani v Belgii není svoboda stávkování výsadou odborového svazu. Zákonodárství něm., rak. a turecké se od fr. a it. liší. Federální soud pro pracovní spory v Německu mnohokrát konstatoval, že pouze strana oprávněná vstoupit do kolekt. vyjednávání může stávkovat, že každá divoká stávka je vlastně nelegální, je formou občanského provinění, může být tedy dán příkaz k jejímu ukončení a taková stávka může být základem pro kladení nároku na odškodnění.

Z hlediska možnosti zaměstnanců ve veř. sektoru (státních úředníků, zaměstnanců ozbrojených sil a policie, pracovníků městských orgánů a státních korporací, ale i zaměstnanců soukromých podniků zabývajících se službami obyv.) Účastnit se stávky mohou být právní systémy členských zemí Rady Evropy rozděleny do 3 kategorií: 1. státy, které upírají svobodu stávky „funkcionářům“ (Německo, Švýcarko, Rakousko, státy Beneluxu, Dánsko, Turecko); 2. státy, které uznávají svobodu stávkování ve veř. sektoru v modifikované podobě (Francie, Itálie, Švédsko, Norsko); 3. státy, které uznávají svobodu stávkovat pro všechny s výjimkou policie a ozbrojených sil (Velká Británie, Kypr, Malta). Ve SRN byla přijata zásada, že úředníci (Beamte) nemají svobodu stávkovat. „Beamter“ neuzavírá se zaměstnavatelem pracovní smlouvu, ale vstupuje s ním do zvl. svazku opírajícího se o „věrnost, důvěru a poctivou práci“. Jeho činnost je založena na loajalitě a je upravena zákonem, nikoliv pracovní smlouvou. Fr. zákonodárství podobně jako něm. rozlišuje „funkcionáře“ (fonctionnaire) od jiných pracovníků státních orgánů, ale podobně jako Velká Británie uznává zásadu svobody stávkování v celém veř. sektoru.

right to strike droit de grève Streiksrecht diritto di sciopero

Vilém Horňák