Seberealizace

seberealizace – také sebeuskutečnění, sebeaktualizace – pojmy používané zejm. humanistickou psychologií, které zavedli A. H. Maslow (1954) a C. R. Rogers (1961) pro označení celého komplexu dílčích motivů, resp. tendencí člověka k autonomnímu rozvoji osobnosti. V Maslowově hierarchické koncepci potřeb je to vývojově nejvyšší motiv člověka. S. se projevuje jako sklon potvrzovat si a rozvíjet své schopnosti, rozšiřovat své poznání, uplatňovat se a zdokonalovat. Zdrojem s. mohou být nejrůznější oblasti spol. života člověka, zejm. práce a činnosti spojené s tvořivostí a sebeuplatňováním. Sebeuskutečňující se osoby mají tzv. demokr. charakter, jsou přátelské, snášenlivé, angažované a vyznačují se (podle Maslowových klinických zkušeností) lepším vnímáním reality a klidnějším vztahem k ní, akceptováním sebe, druhých (v protikladu k neurotickým osobám), spontaneitou, jednoduchostí a přirozeností (bytostnou nekonvenčností), autonomií a aktivitou. Sebeuskutečňující se lidé bez hraničních zkušeností jsou praktičtí a efektivní. S. umožňuje osobnostní růst a je důležitou podmínkou životní spokojenosti a duševního zdraví. Motiv s. vystupuje u zdravých osob s dobře uspokojovanými zákl. potřebami. E. A. Locke (1983) pokládá Maslowovu koncepci s. za intuitivní a kontradiktorickou, neboť jedinec, který se snaží být stále něčím víc a víc, se může stát neurotikem. Nicméně koncepce s. našla velkou odezvu (jako Maslowova teorie potřeb vůbec) v současných teoriích pracovní motivace a managementu.

self-realization auto-réalisation, auto-accomplissement Selbstrealisation, Selbstrealisierung autorealizzazione

Literatura: Maslow, A. H.: Motivation and Personality. New York 1954.

Milan Nakonečný