Identita

identita – (z lat. identicus = totožný, stejný) – obecně jednota vnitřního psych. života a jednání, která bývá též nazývána autentickým bytím. Pojem i. je ale používán v různých významových variantách. 1. V psychologii osobnosti se hovoří o vědomí i., což je vědomí trvalé totožnosti a prvek vědomí já (jsem stále týž, i když se měním), jeden ze znaků psych. normality. 2. Ve vývojové psychologii se hovoří o „hledání identity“ (E. H. Erikson, 1955) jako o jednom z podstatných znaků adolescence, které je spojeno s otázkami jako: čím vlastně jsem?, jsem už dospělý? apod. Podle G. W. Allporta (1961) to souvisí se zkoušením různých masek, způsobů zábavy, ale i účesu, s volbou povolání, s představami životních cílů atd. Zdravá osoba, která má bohaté zkušenosti a zralé názory, je schopna utvářet svou vlastní i. 3. Hledání i. je též zdůrazněno v humanistické psychologii, kde je i. chápána jako schopnost „být tím, čím člověk opravdu je“, tj. sám sebou (A. H. Maslow, 1954), a kde je spojována se snahou po seberealizaci. 4. V soc. psychologii se i. chápe ve shora uvedeném širokém smyslu autenticity bytí, jejímž opakem je „neautentické bytí“ charakterizované přetvářkou. 5. Podobně je i. tematizována ve fil. antropologii jako „život v pravdě“, jako míra integrace jáství a role, skutečné podstaty osobnosti a její spol. „fasády“ atd. 6. V s-gii uvažuje o tomto vztahu R. G. Dahrendorf (1950) a nověji E. Goffman (1959 a jindy) prostřednictvím shakespearovské teze člověka-herce. Nastolují v podstatě starou otázku, do jaké míry je člověk autentický ve svých rolích, resp. falešný v autoprezentaci. Dichotomie jáství a jeho masky je v rozporu s pojetím osobnosti jako určité jednoty protikladů (V. Tardy, 1948) jak vnějších (prožívání-chování), tak vnitřních (vnímání-fantazie).

identity identité Identität identità

Literatura: Erikson, E. H.: Identity and the Life Cycle. Psychological Issues, 1959, č. 1.

Milan Nakonečný