Lindner Gustav Adolf

Lindner Gustav Adolf

11. března 1828 v Rožďalovicích (okr. Nymburk)
16. října 1887 v Královských Vinohradech (dnes Praha)

Lindner se narodil v česko-německé rodině, jeho otec byl Němec, matka Češka, rodinná výchova Lindnerova byla ale v podstatě důsledně česká. Také jeho školní průprava byla česká: nejprve absolvoval Akademické gymnázium v Praze (1845), poté přešel na Karlo-Ferdinandovu univerzitu (viz Karlova univerzita v Praze), kde studoval filosofii. Ve svém filosofickém vývoji i v osobnostních postojích byl silně ovlivněn Augustinem Smetanou, v němž shledal „duši spřízněnou“, protože svobodnou. Kromě toho byl – v této době samozřejmě – pod silným vlivem herbartovské filosofie, která v Čechách dominovala. Svou vnitřní osobní krizi se pokusil Lindner vyřešit přechodem do litoměřického biskupského semináře, kde se chtěl věnovat nejen studiu teologie, ale především se připravovat na kněžské povolání (1846). Přílišná strohost a intelektuální bezzubost seminárního vzdělávání jej značně znechucovala, nicméně události roku 1848, jichž se chtěl aktivně účastnit (např. pomoc Praze bombardované windischgrätzovým dělostřelectvem), v podstatě jeho dilema rozhodly za něj: byl ze semináře vyloučen. Vrátil se tedy ke studiu, zejména přírodních věd, opustil „positivní náboženství“ a obrátil se k feuerbachovskému „náboženství naší doby“, tedy k exaktním vědám. Působil na gymnáziích v Rychnově nad Kněžnou a v Jičíně (1851–55). V roce 1854 bylo s Lindnerem zavedeno disciplinární řízení pro nábožensky nevhodné („ireligiózní“) chování, jež spočívalo v zadávání nábožensky údajně pochybných příkladů z logiky. Z trestu byl přeložen do Celji (tehdy jižní Štýrsko) a teprve v roce 1871 se vrátil do Čech. V době svého gymnaziálního působení ovšem vydal svou Filosofickou propedeutiku (1866), která vyšla ve třech vydáních a zjednala mu dokonce středoevropský ohlas. Po návratu do Čech působil jako ředitel učitelského ústavu v Kutné Hoře a školní inspektor, řádné profesury na univerzitě se dočkal až po jejím rozdělení v roce 1882. Je zajímavou shodou okolností, že Lindner měl svou nástupní profesorskou přednášku týž den jako Masaryk (ten jako mimořádný profesor). Na univerzitě Lindner přednášel hlavně pedagogiku, dějiny pedagogiky, logiku a etiku. Do tehdy vzplanuvších bojů o Rukopisy Lindner nevstoupil, nicméně na sklonku života (1884) byl napaden prof. Löwem a obviněn z „materialismu“. Po smrti se stal Lindner populární i mezi českým učitelstvem, které odmítalo to, že byl osočován z protidynastických a protináboženských postojů.

Lindner byl především pedagogem („věk náš jest především pedagogickým“), pedagogiku nicméně chápal velmi široce, nevázal ji pouze na školskou či školní průpravu, ale viděl v ní nástroj, jímž lze „vykoupit člověka ze společenské tísně a bídy“. Odkazoval zde kupříkladu na Pestalozziho, jehož představy o pacifistickém vyznění pedagogiky plně sdílel. Odmítal „mechanický a přísně řízený systém učebních pomůcek“, který nedával učiteli dostatek svobody k samostatně aktivitě, ačkoliv značnou míru vnějšího řízení vyučovacího procesu připouštěl. Filosofickým východiskem Lindnerovy pedagogiky byla tzv. herbartovská filosofie, která byla téměř oficiální filosofickou doktrínou na vysokých školách monarchie (později se k ní kriticky postavil Masaryk, ale spíše než výslovnou kritikou tím, že prosazoval positivismus jako její alternativu). Lindner v pedagogice i v jiných oborech svého působení (v zárodcích sociologie) přijímal také podněty Darwinovy a Spencerovy. V této souvislosti a v duchu herbartovského nominalismu zavedl pojem „jednotníka“ (individua v sociálním, jedince v biologickém smyslu). K vývoji „jednotníka“ je podle něj nezbytná „podpora společnosti, vzájemnost se svým okolím“, protože „jinak by zahynul“. Jednotník je totiž „každá bytost, která jakkoliv složená a s jinými bytostmi sloučená, přece tvoří o sobě jakousi relativní jednotu“. K vývoji jedince je nadto nutná výchova, čímž Lindner vytvořil logický most mezi jakousi elementární sociologií (tento pojem nepoužíval) a svou pedagogikou. Pod vlivem Darwinovým, ale zejména Spencerovým do Lindnerových úvah vstoupila také příroda: „vychování musíme vždy přizpůsobit metodám, jichž používá příroda“. Úvahu o roli přírody v Lindnerově koncepci nelze dobově aktualizovat (jak činí Ivo Tretera ve své jinak materiálově záslužné monografii o Herbartovi a herbartovcích), šlo by o ahistorické pojetí nerespektující dobovou podmíněnost vidění přírody stále ještě jako primárního zdroje lidské exploatace. Podobně jako pedagogiku stavěl Lindner i etiku především na Herbartovi (který je mu „větším dobrodincem lidstva než Columbus“).

Ze sociologického hlediska je ovšem daleko nejvýznamnější Lindnerův spis Myšlenky k psychologii společnosti jako základ společenské vědy (něm. 1871, česky 1929). Lindner v něm chtěl doplnit dosavadní představu o společnosti jako „souborné osobnosti“ duševními funkcemi představování a chtění, jež jsou předpokladem k tomu, aby se společnost stala „jednotnou osobností“. Byl přitom důsledným nominalistou: „společnost není ničím mimo individua a její duševní život nemůže být jiný než ten, který se rozvíjí v duševním životě jejích členů“. Položil tak základy sociální psychologie jako „mnohoslibné vědy o budoucnosti“, v protikladu k Masarykovi, který tyto „mezivědní obory“ (včetně sociální psychologie) principiálně odmítal. Společnost Lindnerovi byla „sociálním organismem. Zvířecí stádo nebo ptačí hejno jsou jen mechanickými seskupeními, nikoli organicky členěnou společností.“ Síla hejna je v počtu, nikoliv v kombinaci individuí. Americký sociolog H. C. Carey inspiroval Lindnera k úvaze, že existují dva procesy, jimiž člověk přechází z přírodního do sociálního stavu: (1.) individuace jako „vystupování osobnosti se všemi jejími zvláštnostmi a jednostrannostmi“ a (2.) kombinace jako „vzájemná přitažlivost“, kdy jeden hledá druhého jako doplněk své osobnosti“. Kombinací a průnikem těchto dvou procesů se utváří civilizace. Mimořádnou roli připsal Lindner v duchu své sociální psychologie společenskému vědomí, jímž rozuměl psychické stavy, jež jsou společné všem členům společnosti. V této souvislosti uvažoval o „veřejnosti“, jíž rozuměl zřejmost, srozumitelnost individuálních představ pro ostatní. Soukromé a veřejné (společenské) vědomí jsou podle Lindnera v tomto vztahu: „Jednotlivec neodlišuje svého soukromého vědomí od veřejného. Domnívá se, že má samostatné názory, zatímco přece se dívá na věci a poměry jen očima společnosti.“ Veřejné mínění ale Lindner dovedl chápat i v politickém smyslu – například parlamentární systém byl podle něj založen na tom, že parlament je pod tlakem veřejného mínění, tedy toho, co chtějí, co žádají a co vyjadřují ti, kteří poslance volili nebo kteří jsou jejich potenciálními voliči.

Sociologickou relevanci má i Lindnerův spis Problém štěstí (1868), v němž si kladl otázku, „na čem závisí lidská blaženost“. Lidner v tomto díle položil základy své „eubiotiky“, tedy osobitě vyložené etiky v principu založené na umírněném eudaimonismu. Ivo Tretera (ale před ním již Josef Král) se dopátral toho, že tento spisek s jistým respektem recenzoval ještě jako gymnaziální profesor budoucí vůdčí italský marxista Antonio Labriola (1872), který ale správně postřehl, že „přednost i základní slabina Lindnerovy knihy je v jejím krajním psychologismu“. Psychologie mu byla klíčem k sociologii, konstatuje Tretera (1989). Dodejme, že Lindner se pokusil ještě o „teorii charakteru“ (Nesnáze charakteru, 1880), kde se lze již tehdy dočíst, že lidé neustále stupňují své potřeby, což vede k prospěchářství. Sám pojem „prospěchářství“ byl přitom Lindnerův novotvar odvozený z „charakteristiky doby“, která byla celá založena na „prospěšnosti“.

Lindnerem se v českém prostředí skutečně končí etapa „předsociologická“, jakkoliv názvuky již skutečně sociologické lze v jeho díle najít. V duchu doby si také kladl „otázku sociální“, na niž odpovídal prostřednictvím svého pedagogismu, že náprava věcí je v rukou těch, kdo vychovávají. Jeho eklekticismus byl pokusem o syntézu tradičního herbartismu s Darwinovým a Spencerovým evolucionismem. Comta a positivistikou orientaci Lindner do svého usilování nezahrnul. Kromě dílčích ohlasů spíše politického zaměření mezi českým učitelstvem bylo nicméně Lindnerovo dílo po jeho smrti na půl stoleti v podstatě zapomenuto či přinejmenším marginalizováno; jeho filosofický a především sociologický význam rozpoznal a proklamoval teprve Josef Král, který v tomto směru ovlivnil také další badatele (Jan Uhlíř). Král se pokusil v roce 1921 vymezit jakousi „herbartovskou sociologii“ s vědomím, že sociologie tehdy ještě institucionálně ustavena nebyla, Lidnera pak pokládal za dominantní osobnost, která „z rozptýlených podnětů mistrových (Herbartových) dovedla vytvořiti dosud živý pramen vědění moderního“. Král byl přesvědčen, že Lindner tím, že společnost pochopil jako organismus a současně podrobněji zkoumal její „tři základní organizace“ – hospodářskou, duchovní a státní s důrazem na rozměr duchovní (tedy sociálně psychologický) – „nastínil celou sociologii, důklaději zpracovav část psychologickou“. Králova nadsázka a pokus o konstituci „herbartovské sociologie“, který byl veskrze neúspěšný, nic nemění na tom, že Lindnerovi patří privilegium přinejmenším v tom, že poprvé nejen použil pojem „sociální psychologie“, ale že se ji pokusil ustavit skutečně v „protosociologickém kontextu“.

Knihy: Lehrbuch der empirischen Psychologie nach genetischer Methode (Cilli 1858); Lehrbuch der formalen Logik nach genetischer Methode (Graz 1861); Einleitung in das Studium der Philosophie (C. Gerold's Sohn, Wien 1866); Die Kirche der Zukunft. Eine Enzyclika an alle denkenden Christen. Stat nominis umbra (Wien 1868); Das Problem des Glücks. Psychologische Untersuchungen über die menschliche Glückseligkeit (Wien 1868); Das ABC der Anschauung als Grundlage eines rationellen Elementarunterrichtes im Zeichnen (Wien 1869); Ideen zur Psychologie der Gesellschaft als Grundlage der Sozialwissenschaft (Wien 1871); Die pädagogische Hochschule (A. Hölder, Wien 1874); Allgemeine Erziehungslehre (Wien 1877); Všeobecné vyučovatelství: Učební text pro ústavy ku vzdělání učitelů a učitelek (A. Pichlerova vdova a syn, Videň 1878); Život J. A. Komenského (Fr. A. Urbánek, Praha 1878; 2. vyd. 1882; upr. vyd. 1909); Kniha maličkých: První čítanka (Fr. A. Urbánek, Praha 1880); Slovo o zřízení a užívání nové první čítanky „Kniha maličkých“, již napsal G. A. Lindner (Fr. A. Urbánek, Praha 1881); Das Feuer: Eine culturhistorische Studie (R. M. Rohrer, Brünn 1881); Učebnice psychologie zkušebné pro školy střední a ústavy učitelské (Fr. A. Urbánek, Praha 1882); Encyklopädisches Handbuch der Erziehungskunde mit besonderer Berücksichtigung des Volksschulwesens (Wien – Leipzig, 1884); Gustava Adolfa Lindnera Drobné články paedagogické a psychologické (Fr. Bayer, Přerov 1885); Paedagogika na základě nauky o vývoji přirozeném, kulturním a mravním (A. Mareš, Roudnice 1888); Přednášky na filosofické fakultě české university v Praze. Záhady psychologické, Z methodologické encyklopedie paedagogiky, O vývoji mluvy (A. Mareš, Roudnice 1890; 2. vyd. 1911; ed. J. Klika); Studie G. A. Lindera. O pravdě, O kráse, Schiller estetikem (Dědictví Komenského, Praha 1897); Paedagogia na základě nauky o vývoji přirozeném, kulturním a mravním (Dědictví Komenského, Praha 1911; ed. J. Klika); Myšlenky k psychologii společnosti jako základ společenské vědy (ČAVU, Praha 1929; ed. J. Král); Záhada štěstí: Psychologická zkoumání o lidské blaženosti (ČAVU, Praha 1931; ed. J. Král).

Studie: Rozhledy v oboru duševědy (Osvěta 1872); Eine Cardinalfrage der Schulpädagogik (Jahrbuch des Vereins für wissenschaftliche Pädagogik 1875); O Čuprovu Učení staroindickém (Paedagogium 1880); Filosofie učitelkou národů (Pedagogické rozhledy 1893–95).

Literatura: Josef Cach – Karel Dvořák (eds.): G. A. Lindner a jeho odkaz dnešku (SPN, Praha 1970); Josef Cach: Gustav Adolf Lindner (UK, Praha 1990); Josef Král: Herbartovská sociologie (ČAVU, Praha 1921); Josef Novák: G. A. Lindner (ČGU, Praha 1941); Ivo Tretera: J. F. Herbart a jeho stoupenci na pražské univerzitě (Univerzita Karlova, Praha 1989); Jan Uher: Gustav Adolf Lindner ve světle svých deníků (Dědickví Komenského, Praha 1928).

Miloslav Petrusek

---

Gustav Adolf Lindner je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.