Revoluce vědeckotechnická (MSgS)

revoluce vědeckotechnická (MSgS). Tento termín, vytvořený britským vědcem J. D. Bernalem, byl přijat v socialistických zemích i v mezinárodním komunistickém dělnickém hnutí. U nás propracoval teorii vědeckotechnické revoluce mezioborový výzkumný tým pod vedením R. Richty.

Za vědeckotechnickou revoluci jsou označovány kvalitativní a prudké změny, které započaly ve výrobních silách průmyslově vyspělých zemí a v souvislosti s tím v tamním celkovém životě lidí a ve společenských poměrech těchto států po druhé světové válce. Nastupující vědeckotechnická revoluce navazuje na výsledky dosud převládající industrializace (průmyslové revoluce), jež za posledních dvě stě let postupně zachvacovala jednotlivé země a přetvářela různé obory lidské činnosti. Nový proces však podléhá odlišným zákonům a směřuje k tomu, aby průmyslovou civilizaci v dalších desetiletích nahradil vyspělejší.

Základem vědeckotechnické revoluce jsou pronikavé změny ve struktuře výrobních sil a v jejich dynamice. Klíčovým převratem v této sféře je, že věda, která dosud stála mimo výrobu, přistupuje přímo k technice a k produktivní činnosti lidí a stává se dokonce dynamičtější výrobní silou než pracovní prostředky; výroba se pak mění v technologickou aplikaci vědeckého poznání. To má dalekosáhlé důsledky pro ostatní výrobní faktory. Pracovní prostředky, které se v období průmyslové revoluce rozvíjely jen na základě postupné mechanizace rozčleněné lidské práce od pracovních strojů přes stroje hybné a zdokonalení transmise až po běžící pás, vytvářejí nyní samostatné, automatické systémy, v nichž se využívá i rozsáhlých změn pracovního předmětu, dosud poměrně ustáleného. Tak se spojují technologické, surovinové a energetické převraty v jediný proud neustálého rozvoje techniky, charakterizovaný zejména kybernetizací, chemizací, biologizací a uplatňováním jaderné energetiky, což se projevuje přednostním rozvojem příslušných odvětví.

Nejzávažnější je změna v postavení lidského faktoru výroby. V továrně jako buňce průmyslové civilizace stojí proti nepřetržitě se zdokonalujícím strojům kvalitativně neměnné lidské pracovní síly, jež rostou pouze početně (na úkor zemědělství) a jejichž činnost je nezbytnou přímou součástí výrobního procesu, postupně analyzovanou v jednoduché a stále se opakující úkony; nakonec zbývá pro člověka už jen obsluha strojového systému. Naproti tomu v automatizovaných provozech je jednoduchá, nekvalifikovaná lidská práce vytlačována a roste úloha technických a hospodářských pracovníků; tím se člověk postupně staví mimo vlastní produkci a nad ni, což se projevuje i jistým poklesem celkového podílu výrobních odvětví národního hospodářství ve struktuře zaměstnání obyvatelstva, kdežto stoupající význam vědy pro výrobu vede k přesunům též ve prospěch tohoto oboru. Vcelku je možné zkracovat pracovní dobu, ale tím důležitější je rozvoj lidských schopností potřebných pro vědeckou práci i pro tvořivou aplikaci jejích výsledků ve výrobě; proto se zvyšuje i podíl různých forem péče o člověka.

Nastíněná univerzální a stálá dynamika výrobních sil za vědeckotechnické revoluce má nebývale hluboké důsledky pro ostatní stránky života člověka a společnosti. Pro hospodářský růst není tak významná výstavba továren, nábor nových pracovních sil a předstih produkce výrobních prostředků před výrobou spotřebních předmětů, jak tomu bylo v období industrializace; důležitější je předstih techniky před výrobou (umožňující její modernizaci) při náskoku vědy před technikou a při rozvíjení lidských sil předbíhajícím a tím umožňujícím celý vědecký a technický pokrok, což znamená, že při rychle stoupající produkci již není nutno zvyšovat podíl akumulace na národním důchodu (investice do péče o člověka, do vědy a do techniky nejsou tak nákladné) a že výsledky růstu pracovní produktivity (představujícího na rozdíl od období industrializace úspory nejen živé, nýbrž i zhmotněné práce v časové jednotce, tzv. ekonomii času) je možno ve větší míře vynakládat na masový rozvoj spotřeby, který je dnes dokonce nezbytným předpokladem hospodářského růstu.

Širší a lepší uspokojování poptávky po spotřebních předmětech spolu s prodlužováním volného času vytváří důležité podmínky pro celkový rozvoj lidských sil. Zvláště významné je však v tomto směru zhodnocování práce člověka. Ta v industriálním systému továrny, kde se stala abstraktní činností podřízenou chodu strojů, nemohla znamenat podnětnou lidskou hodnotu. Naproti tomu ve vědeckotechnické revoluci musí většina pracovního úsilí získat tvůrčí charakter, řešení jejích stále nových a složitých problémů na všech úsecích života vyžaduje aktivní účast členů celé společnosti, což kontrastuje s nejzávažnější omezeností industriální civilizace — s jistou pasivitou člověka ovládaného průmyslovou technikou.

Růst nároků na kvalifikaci a na participaci občanů ve veřejném životě vede ke zvyšování celkové úrovně vzdělání. Kdežto za průmyslové revoluce postačovalo pro zdrcující většinu obyvatelstva základní školní vzdělání, převraty v nastávajícím období donutí společnost, aby postupně všem svým členům, kteří k tomu budou způsobilí, poskytovala středoškolskou přípravu rozvíjející schopnosti vědeckého myšlení a různé technické dovednosti a aby podstatně zvýšila i kvantitativní podíl a kvalifikační úroveň vysokoškolsky vzdělaných odborníků. V tak dynamické civilizaci, jakou vytváří vědeckotechnická revoluce, pak bude nutné, aby lidé vzdělání získané ve školách korigovali a doplňovali po celý život.

Všeobecný vzestup vzdělanosti, který ovšem bude znamenat další významný přínos k celkovému rozvoji člověka, bude mít vliv i na společenské rozvrstvení. Tak jako se bude rostoucí inteligence v souvislosti s přeměnou vědy v bezprostřední výrobní sílu sjednocovat s dělníky, růst kvalifikace a aktivity dělnictva a ostatních pracujících vrstev povede dlouhodobě k jejich pozvednutí na vzdělanostní úroveň dnešní inteligence; bude se vytvářet sociálně a kulturně jednotná společnost, v níž ztratí smysl rozlišování „produktivní“ a „neproduktivní“ práce.

Nutné povznesení člověka jako subjektu vědeckotechnické revoluce, jež tuto revoluci činí zároveň největší revolucí kulturní, závisí přímo nejen na změně v povaze práce, na růstu vzdělanosti, na rozvoji spotřeby a na prodlužování volného času, nýbrž také na zdokonalování služeb, na dostatku bytů, na rychlé a přesné dopravě, na zlepšování péče o tělesné a duševní zdraví, na nových možnostech kulturního života a rekreace — čili na celkovém utváření nového životního slohu. K tomu patří i kultivace umělého pracovního a životního prostředí, které už od počátků průmyslové revoluce postupně mění tvář přírody, ale dosud živelně a jednostranně, takže směřuje spíše k jejímu zpustošení a k podlomení lidských sil. Vědeckotechnická revoluce hluboko přetváří i nejodlehlejší kouty a tím nezbytnější je chránit přírodu a vytvářet účelná i vkusná regionální, urbanistická a architektonická řešení, jež by učinila i z umělého prostředí zdroj rozvoje člověka.

Celý uvedený komplex vzájemně se podmiňujících procesů v mnoha různých stránkách života, lišící se od jednostrannější dynamiky průmyslové civilizace, je ovšem nutno harmonicky řídit, aby nedocházelo k ochromujícím disproporcím a katastrofálním otřesům. Takové řízení musí být založeno na kybernetické zpětné vazbě a musí proto mít exaktně vědeckou povahu. Jeho předpokladem je vypracování vědecké soustavy, jež by na základě hodnotových kategorií a pomocí matematických modelů i výpočetní techniky přesně a pohotově zjišťovala neustále se měnící podmínky rychlého a všeobecného růstu výroby při maximální úspoře času. Celospolečenské a dílčí řízení přitom nesmí brzdit vzestup úrovně lidských mas a dusit jejich aktivitu. Proto přestává vyhovovat nepružné byrokratické řízení, jež odpovídalo průmyslovému systému s jeho menší a přehlednější dynamikou a s jeho častou pasivitou pracujících lidí jako pouhých objektů řízení a jež zároveň tuto inerci utvrzovalo (viz vedení a řízení). Má-li být každý člověk rozvíjejícím se a aktivním subjektem, musí být uvolněna jeho svérázná individualita. Usměrňování a sjednocování individuálních a kolektivních činností ve společném zájmu by mělo být zajištěno neustále přizpůsobovanou soustavou nepřímých pravidel, která by zasahovala všechny oblasti života, ale v rámci stanovených cílů a plánů by ponechávala mnohostranným, prudkým, různotvárným a v detailech nepředvídatelným pohybům subjektů nutný prostor v náležité šíři. Potřeba takových regulativů se stává jedním z podnětů k tomu, aby se v rámci vědy rozvíjely i různé obory společenskovědní.

Účinnost vědeckého řízení je podmíněna tím, že jeho všeobecná racionalita nenaráží na příliš silné partikulární zájmy, čili celospolečenskou jednotou, k níž vědeckotechnická revoluce směřuje. Integrace však nemůže zůstat omezena hranicemi jedné země, nýbrž musí nabýt mnohostranného a hlubokého mezinárodního rázu, neboť prudkou dynamiku nové epochy nelze spoutávat historicky vzniklými umělými přehradami, bránícími optimalizaci řešení na základě ekonomie času. I v tom je rozdíl proti době průmyslové revoluce, kdy bylo možné samostatně industrializovat některé jednotlivé státy a ponechávat při tom jiné oblasti v zaostalosti a područí a kdy se světová integrace omezovala vlastně na trh.

Je zřejmé, že pro splnění požadavků, které nastoluje vědeckotechnická revoluce, mají dnešní světové společenské soustavy, kapitalistická a socialistická, rozdílné předpoklady. Industrializace začala na půdě kapitalismu a odpovídá kapitalistickému výrobnímu způsobu, který ji umožnil. Za kapitalismu ovládnutí lidské práce pohybem pracovních nástrojů a její zatlačování do stále podřadnější úlohy vyjadřuje, zprostředkovává a zároveň zakrývá závislost námezdních dělníků na majitelích továren; ta je podstatou kapitalistických vztahů, v nichž je lidská práce pouze nezbytným prostředkem zhodnocování kapitálu ztělesněného ve strojích. Obojí podřízenost, materiální i společenská, vede k protikladu mezi dynamismem techniky (jakožto výrazem zájmu podnikatelů na rozšířené reprodukci kapitálu a výsledkem práce intelektuální špičky) a neměnností výkonných pracovních sil, který je doplňkem antagonistického rozdělení kapitalistické společnosti na část vládnoucí a na část ovládanou. Pasivita většiny obyvatelstva, vedené k pracovní činnosti spíše existenčními obavami než tvůrčím zájmem, pak způsobuje, že ani vysoká masová spotřeba nemůže přesáhnout svou jen reprodukční nebo samoúčelnou povahu a že se ani delšího volného času a jiných vymožeností civilizace dostatečně nevyužívá k rozvíjení osobnosti.

Kapitalismus tak samou svou povahou znásobuje lidskou omezenost industrializačního procesu, a proto nevytváří podmínky pro plný rozvoj vědeckotechnické revoluce. Pokud se však dostatečně neprojevuje rostoucí význam jejích lidských a společenských souvislostí, mohou nejvyspělejší kapitalistické země využívat svého náskoku v industrializaci a s předstihem uplatňovat novou, efektivní techniku, jakož i kompenzovat neharmonickou živelnost a krátkozrakou zištnost soukromého kapitálu regulujícími zásahy monopolistického státu, např. ve prospěch rychlého rozvoje vědy. K dílčím, ale vcelku nutně nedostatečným zlepšením tam dochází i v oblasti péče o člověka.

K tomuto úsilí jsou kapitalistické země tlačeny také soutěží se světem socialismu. Socialistické země musily nejprve převzít existující průmyslovou civilizaci a pomocí direktivního plánovitého řízení, nahradivšího kapitálové stimuly, dokončit industrializaci, aby mohly ve svém rozvoji pokračovat na vyšší, přiměřenější úrovni. Zespolečenštěním výrobních prostředků po dobytí politické moci dělnickou třídou byla omezení industria- lismu zbavena své multiplikace vykořisťovatelským kontextem a položen sociální základ k celospolečenskému sjednocení a k rozvoji člověka i jeho obecně prospěšné aktivity. Teprve z toho nyní může vyjít plně úspěšná vědeckotechnická revoluce, která zlomí materiální i duchovní omezenost lidského života a společnosti, bez čehož nelze zcela dosáhnout cílů socialistické politické revoluce a prokázat přednosti socialismu před kapitalismem; v tomto smyslu je tedy vědeckotechnická revoluce nutnou součástí postupu ke komunismu a zároveň hlavním dnešním kolbištěm soutěže mezi oběma společenskými systémy. Vědeckotechnická revoluce je tak i sociálním procesem v nejširším významu tohoto označení.

Předehnání vyspělých kapitalistických zemí ve vědeckotechnické revoluci vyžaduje, aby socialistické státy plnily všechny její úkoly v jejich vzájemném souladu. V hospodářství je k tomu nutné hlavně posilovat hmotnou a zároveň morální zainteresovanost všech pracujících na neustálé aplikaci nových výsledků vědy a techniky ve výrobě a tím na růstu produktivity veškeré celospolečensky prospěšné práce i na rozvoji jejich vlastních vědeckotechnických schopností. V měřítku celé společnosti je pak třeba především podněcovat socialistickou aktivitu občanstva podporou svobodné a rovnoprávné výměny konstruktivních názorů založených na dostatečné informovanosti všech a stanovením optimálního poměru mezi odborným, nebyrokratickým a cílevědomým řízením a širokou socialistickou demokracií.

Literatura: Die marxistisch-leninistische Philosophie und die technische Revolution, Deutsche Zeitschrift für Philosophie, 1965, Sonderheft; Problemy sovremennoj naučno-těchničeskoj revoljucii (Matěrialy konferencii), Voprosy istorii jestěstvoznanija i těchniki, 1965, 19; Richta R., Člověk a technika v revoluci našich dnů, Praha, 1963; Richta R., Komunismus a proměny lidského života (K povaze humanismu naší doby), Praha, 1963; Richta R. a kol., Civilizace na rozcestí. Společenské a lidské souvislosti vědeckotechnické revoluce, Praha, 1966, 1969 (3. rozšířené vyd.).

Václav Stupka

---

Viz též heslo revoluce vědeckotechnická ve Velkém sociologickém slovníku (1996)