Dekonstrukce

dekonstrukce – (z lat. de- a construere = sestrojit) – způsob interpretace používaný ve filozofii a v s-gii, který rezignuje na možnost nalezení jednotného smyslu, místo jednoznačné výpovědi zdůrazňuje spíše mnohoznačnost, poskytuje větší prostor výkladu parciálních jevů, zaměřuje pozornost na ty skutečnosti, které se z hlediska tradičních věd. postupů jeví jako efemérní, mají však symptomatický, exemplární význam. D. zdůrazňuje pluralismus přístupů k soc. problémům, narativní postupy a popis proti logickým deduktivním konstrukcím. Vychází z důsledného dotazování po původu, dějinách, hranicích a působení rozumu, z požadavku jeho širšího pojetí, než je to, které se prosadilo v novověké vědě a filozofii v různých variantách schematizujícího logicko-matem. myšlení. Průvodním jevem nového chápání racionality je výklad fil. a věd. děl způsobem analogickým výkladu děl liter., při kterém se příliš neuplatňují kritéria logická, staví se na metaforickém, obrazovém myšlení, používají se prvky dialogu, rétoriky apod. Charakteristické pro postupy d. je stálé kladení otázek a zpochybňování významů v tradici racionalistického myšlení „uspořádaných oblastí jsoucna“ z hlediska sémantického, polit., soc. vědního apod. Podle M. Foucaulta je d. symptomem změny tematizace problémů ve filozofii a s-gii z poloviny 20. st., výrazem nové épistémé. Pojem d. je užíván a komentován především v současné filozofii J. Derridy a v s-gii J. Baudrillarda. Podle Derridy je d. symptomem proměny řádu racionality, ve kterém žijeme. V tomto novém pojetí racionalita nevznikla z logu, ale z d. všech významů, které pojem logu ustavují. Např. hermeneutika, která je obecnou metodou porozumění náb., liter. a fil. textům, předpokládá, že text lze číst „v určitém smyslu“, zatímco při d. je tento jednotný smysl rozčleněn a nelze jej složit dohromady, rekonstruovat. Pojem d. je jedním ze zákl. pojmů

deconstruction déconstruction Dekonstruktion decostruzione

Literatura: Derrida, J.: Texty k dekonstrukci. Bratislava 1993; Norris, Ch.: Deconstruction. Theory and Practice. London, New York 1982; Rötzer, F.: Französische Philosophen. München 1987; Welsch, W.: Unsere postmoderne Moderne. Weinheim 1987.

Ivan Mucha