Parapsychologie

parapsychologie – (z řec. „para“ = mimo, vedle) – původně studium jevů, které jsou svou podstatou psych., ale vymykají se vysvětlení konvenčními psychol. koncepty a stojí tak „mimo“ teor. rámec psychologie, nyní i studium jevů, které mohou být označeny jako parabiol. a parafyzické. Fr. badatelé označovali tento obor jako metapsychologii. K. Drbal a Z. Rejdák navrhli v r. 1967 změnu názvu na psychotroniku, protože tradiční p. byla často směšována s okultismem. Termín p. se ustálil nejprve v Německu (zejm. vlivem H. A. E. Driesche) a odtud se rozšířil do ostatních zemí. R. Amadou vymezil v r. 1957 předmět p. jako studium dvou existujících, ale dosud nevysvětlitelných funkcí: paranormálního poznávání a paranormálního vlivu psychiky na hmotu, který se obvykle označuje jako psychokinéza. Existují však i jiná, diferencovanější třídění parapsychol. jevů. V rámci paranormálního poznávání, resp. mimosmyslového vnímání (extrasenzorické percepce), se rozlišuje zejm. telepatie jako paranormální přenos představ a pocitů mezi osobami bez účasti známých smyslových orgánů, kryptestezie, což je vnímání objektů nedostupných recepci známých smyslových orgánů, a proskopie, tj. poznávání budoucích událostí bez účasti známých způsobů předvídání. Zvláštním případem je tzv. psychometrie, jíž se rozumí paranormální odezírání historie určitých předmětů bez možnosti použití známých způsobů takové identifikace (pojem je též zaveden v aplikované psychologii, ale ve zcela jiném významu). Psychokinetické jevy spočívají ve vyvolávání pohybu předmětů nebo fyzických změn určitými osobami bez působení známých fyzikálních činitelů. S tím souvisí zvl. fenomén nazývaný v p. něm. termínem Spuk (strašidlo, resp. hluk vydávající strašidlo) a projevující se zvuky, příp. světelnými fenomény nevysvětlitelného původu. Mater. orientovanými p. je tento termín chápán jako zvláštní případ psychokinézy, produkované obvykle pubescentním jedincem. Objektivní evidence těchto fenoménů je však velmi nejistá, stejně jako prekognice, tj. poznávání budoucnosti. Prekognitivní sny interpretoval J. W. Dunne (1927) jako „nevědomé poznatky o budoucí události“ a prekognici vůbec pak G. F. Hartlaub (1957) vysvětloval jako souvztažnou s nevědomou motivací.

P. se hist. vyvinula z hnutí nazvaného „psychické zkoumání“ a institucionalizovaného r. 1882 v londýnské Society for Psychical Research, které si kladlo za úkol zkoumat bez předsudků a předběžných předpokladů a ve věd. duchu ty schopnosti člověka (ať už skutečné, nebo možné), jež se zdají být nevysvětlitelné obecně uznanými teoriemi. Členy této společnosti byli známí vědci a filozofové (psychologové W. James a W. McDougall, biolog H. A. E. Driesch, fyzik O. J. Lodge, filozof H. Bergson aj.). R. 1928 vyzval W. McDougall věd. svět ke zkoumání parapsychol. jevů a r. 1935 začal J. B. Rhine, který v USA založil také první laboratoř pro p., výzkum se systematickým zkoumáním parapsychol. jevů a zavedl standardní kritéria pro vyhodnocování dosažených výsledků (statist. testy pravděpodobnosti). V r. 1960 byla založena laboratoř pro výzkum parapsychol. jevů při leningradské univerzitě (L. L. Vasiljev) a později také v Praze (Z. Rejdák). P. si dlouho probojovávala cestu k věd. uznání a byla z různých stran ostře kritizována (C. E. M. Hansel, 1966, aj.).

parapsychology parapsychologie Parapsychologie parapsicologia

− Literatura: Bonin, W. F.: Lexikon der Parapsychologie. Bern-München 1976; Eysenck, H. J. - Sargent, C.: Objasněné záhady. Praha 1994; Farkas, V.: Nevysvětlitelné záhady. Praha 1993; Rao, K. R.: Experimental parapsychology. Springfield 1966; Rejdák, Z. ed.: Telepatie a jasnovidnost. Praha 1970; Vasiljev, L. L.: Tajomné javy ľudskej psychiky. Bratislava 1964.

Milan Nakonečný