Okultismus

okultismus – (z lat. occultus = tajný, skrytý) – souhrnný pojem pro všechna učení a praktiky, které se zabývají „nadsmyslovými“, „nadpřirozenými“ silami (W. F. Bonin, 1976), v širokém kritickém vymezení všechny teorie a praktiky pověr. V dávnověku znamenalo lat. slovo „occulta“ tajemství, která byla předávána prostřednictvím mystérií (J. Hoffmeister, 1944). Pojem o. bývá vyhrazován také jen pro tzv. tajné vědy, mezi něž patří magie, alchymie, astrologie, kabala a mezi něž je někdy zahrnován i spiritismus (R. Tischner, 1921). Někdy je o. přímo se spiritismem ztotožňován (R. Baerwald, 1926) a „tajné vědy“ jsou (podle zvyku z doby renesance) souhrnně nazývány magií. Klasik dějin pověr a čarodějnictví A. Lehmann (1893, 1908) vznik o. datuje r. 1867, tj. od vzniku londýnské Dialektické společnosti, studující medijní jevy, a za o. považuje stejně jako Tischner právě „vědecké studium“ medijních jevů. K fenoménům o. byly donedávna přiřazovány i jevy, které tvoří předmět parapsychologie, jako je kryptestézie, telepatie (Bappert, 1921 aj.). M. Dessoir (1967), používaje pro o. něm. termín Geheimwissenschaft, odděluje jej sice od parapsychologie, ale připočítává k němu jako jeho specif. formu antropozofii (viz teozofie) a vedle kabaly také tzv. křesťanskou vědu (Christian science). Vymezení ztěžuje ještě vztah o.hermetismu a esoterismu. Mnozí kritikové o. tento pojem vůbec neužívají a hovoří prostě jen o pověrách (G. Zwerenz, 1956, aj.).

Ani mezi okultisty neexistuje ale jednotné vymezení pojmu o. Jejich nejvýraznější představitel Papus (vl. jm. G. Encausse) vymezil o. na konci 19. st. jako „utajovanou vědu“, která byla zasvěcenci vyučována pro vybrané osoby v chrámech starého Egypta a Indie, odtud pak byla předávána dalším a dalším generacím, a to jako tradiční doktrína i jako metoda. Vymezuje ji trojností: scientia occulta (tajná věda), scientia occultati (věda tajeného) a scientia occultans (věda utajující). Jiný výrazný okultista A. E. Waite (1974) vymezuje o. jako vědy transcendentální a magické, jimiž myslí především magii, alchymii, různé druhy divinačních (věšteckých) umění, astrologii, „kabalism“, ale i „moderní jevy“, jako mesmerismus, teozofii a moderní spiritualismus. Podle P. Cartona (1935) je o. věda o neviditelném poznávaném viditelným, věda o makrokosmu (univerzu) odhalovaná studiem mikrokosmu (člověka), věda neviditelných příčin objevovaných studiem jejich viditelných účinků, věda zákonů stavby a života vesmíru a člověka (směs tzv. okultních věd, jako je magnetismus, astrologie, magie, alchymie, spiritismus, čarodějnictví, chiromantie a další, má jen vzdálený vztah k „pravému“ o.). Tento autor se snaží integrovat esenciální o. hermetického druhu s katolicismem. Výše uvedené nejasnosti lze překonat zavedením hist.-geogr. hlediska. Každá kultura má svůj esoterismus, jehož některé formy jsou skrývány ve více či méně složitých symbolech, a to jednak proto, aby nebyly veř. dostupné, a jednak proto, že jejich obsah není sdělitelný v lexikálních významech slov. Proto také každá kultura vytvořila svůj specif. o.

V záp. evropoam. kultuře se uplatňoval především o. staroegyptský, který je zde nazýván hermetismem, dále se zde uplatnil o. indický, který je tu v syntéze s křesťanstvím obvykle nazývan teozofií, resp. jejím odvětvím, antropozofií. V tomto smyslu spiritismus není o., je prostou vírou v posmrtný život, která je obsažena i v o., ale která je ve spiritismu vyjadřována konvenčními verbálními prostředky. Kabala je v tomto smyslu o. kultury starých Hebreů. Na rozdíl od esoterismu, jehož některé formy jsou rovněž utajovány, je v o. kladen důraz na praxi, i když má i svůj teor. základ. Kritika o. jen jako systému pověrečných praktik nevystihuje tedy jeho podstatu. Zabývá se jen jeho profanovanými idejemi, které jsou, zejm. v čarodějnictví a lidových pověrách (viz čarodějnice), silně deformovány. Tento „lidový okultismus“ nelze v žádném případě zaměňovat s vážnou snahou po studiu prastarých systémů poznávání přírody a z něho odvozené praxe, neboť v každé ze současných věd zbývá dost prostoru jak pro záhady, tak i pro dosud neobjevené (viz nadpřirozeno). Zákl. ideje o. jsou v podstatě extrémním spiritualismem. Řada věd. hypotéz má svou analogii v tezích okultní doktríny – např. Sheldrakeovo „morfogenetické pole“ připomíná učení o. o astrálu, tzv. alternativní medicína úzce souvisí s představami o. o konstituci lidského těla, Jungova a Pauliho teorie synchronicity má úzký vztah s teor. astrologií atd. O. se v historii ukázal jako pokus o vytvoření jednotného obrazu světa, ovšem prostředky, jejichž komunikativní význam je velmi složitý (mnohé symboly o. nebyly dosud spolehlivě dekódovány v jazyku empir. věd). O. jako zvl. světový názor a zvl. forma praxe je přitažlivý pro určité psych. typy, což vede i k šarlatánství a podvodům vzbuzujícím nedůvěru a obecnou nechuť zabývat se jím hlouběji.

occultism occultisme Okkultismus occultismo

Literatura: Crow, W. B.: A history of Magic, Witchcraft and occultism. Hollywood 1968; Papus: Traité méthodique de science occulte. Paris 1891; Waite, A. E.: The Occult Sciences. Secaucus, N.J. 1974.

Milan Nakonečný