Hermetismus

hermetismus – původně tajné učení, které pěstovali ve svatyních starého Egypta zasvěcení hierofanté a předávali vybraným adeptům, jež předtím museli podstoupit těžké zkoušky. Pojem h. je odvozen od řec. jména Hermes pro staroegyptského boha Thota, resp. Thovta či též Ezhovteje, zobrazovaného obvykle jako lidská postava s hlavou ibise. Hermés nebo též Hermés Trismegistos (Hermes Třikrát Mocný) je též mytologický autor řady metafyzických spisů (není totožný s řec. bohem stád Hermem). K. Kerényi (1943) zdůraznil Hermovu funkci průvodce duší (psychopompos). Kořenem termínu h. je výraz pro nepřístupnost, uzavřenost. Soubor spisů připisovaných Hermovi je nazýván Corpus hermeticum; je to sbírka řec. textů z 2. a 3. st. n. l., které jsou pokládány za produkt řecko-orientálního synkretismu, charakteristického pro období helénistické filozofie a řec. kolonizace Egypta. Od konce 15. st. se tyto spisy šířily Evropou a měly značný vliv na renesanční filozofii. Obsahují prvky gnosticismu, neopythagoreismu, neoplatonismu, ale i Filónovy židovské mystiky aj. Zvl. postavení v hermetických spisech má tzv. Smaragdová deska, kterou okultisté pokládají za hlavní Hermovo dílo a za syntézu h. (R. Allendy, 1921); středověcí alchymisté ji považovali za svou zákl. fil. a praktickou příručku a věnovali jí mnoho komentářů. S tradicemi h. souvisí také křesťanská kabala (je syntézou křesťanství, původní židovské kabaly a h.), jakož i pověstné rosenkruciánství, které silně ovlivnilo pansofické a humanistické snahy 17. st. Současní hermetikové spatřují kořeny této metafyziky v mytické kultuře Atlantidy, která položila základy tohoto esoterismu. Třemi zákl. „vědami“ klasického h. byly: astrologie, zkoumající esoterní stránku vývoje člověka a přírody, alchymie, zkoumající esoterní podstatu života vůbec, jeho tvořivých prvků a přeměn, a magie, resp. její vyšší forma, theurgie, zabývající se transcendentními formami bytí tvořícími zejm. tzv. astrál. Zatímco text Smaragdové desky je možno označit za ontologický, dalším, převážně antropocentricky orientovaným pramenem hermetické filozofie je Tarot (Kniha Thovtova), soubor 78 karet, z nichž 22 tvoří tzv. velká arkána, která podle C. G. Junga jsou symbolickými obrazy archetypů. Tarot je však v h. chápán též jako význ. divinační prostředek a dnes se stal i velmi módním nástrojem specif. zaměřené psychoterapie, meditačních praktik, sebepoznávání atd.

V kostce lze doktrínu h. formulovat v následujících tezích: 1. existuje analogie světa „hořejšího“, transcendentního, a „dolejšího“, pozemského (1. teze Smaragdové desky), přičemž svět transcendentní je zdrojem příčin interakcí obou těchto světů; 2. zprostředkujícím fenoménem těchto interakcí je „síla“, podle Smaragdové desky „univerzální telesma celého světa“, tj. astrál či astrální světlo, jakási meta-biol. substance, přítomná ve všech jevech jako jejich čtvrtá dimenze, „morfogenetické pole“ R. Sheldrakea, bioplazma současné psychotroniky; 3. strukturu a vnitřní pohyb všech jevů ovládá univerzální zákon triády, tj. trojitosti všech entit fyzických a ideových: těla, duše a ducha; 4. vše je svým způsobem „živé“, je ve své podstatě jedním a trvá v neustálém koloběhu změn, ale i věčných návratů, takže smrt je jen počátkem nové etapy života; 5. fyzická a psych. jsoucna pozemského světa spolu korespondují podle podobnosti svých signatur (tváře věcí a jevů) a transcendentních znaků, jsou ve vztahu sympatie nebo antipatie a mají mužskou (solární) nebo ženskou (lunární) dimenzi (jin a jang taoismu); 6. vše bytující směřuje k reintegraci s původní, nejvyšší formou bytí, z níž vše vzešlo, a úkolem člověka pozemského je duchovní metamorfóza (proměna v „nebeského Adama“) v původní božskou aukuticitu; 7. vesmír je inteligibilní řád, výraz bytostné substanciální vůle, která mu propůjčuje účelnou strukturu; vše jsoucí se od sebe liší jen vzorcem vnitřního pohybu univerzálního činitele, takže použitím společných vibrací mohou být dynamizovány interakce mezi věcmi pozemskými i mezi nimi a transcendentem (tato utajovaná dynamizace je vlastní funkcí magie). Filozofie h. je založena na magickém myšlení. Její výrazné prvky můžeme najít i v panpsychol. filozofii G. Bruna, který duši chápal jako sílu imanentní všem formám bytí a je autorem teze: „Natura est deus in rebus“. Prvky h. lze však najít i u řady řec. filozofů. Zůstává věd. nerozhodnuto, nakolik je h. synkrezí vyspělých náb. soustav a nakolik může naopak souviset s jejich hist. počátky. Mater. filozofii se h. nutně jeví jako produkt náb. deformovaného vědomí a myšlení, jako rozvinuté magické pojetí světa, zvl. druh hist. neurčeného panteismu.

hermetics hermétisme Hermetismus ermetismo

Literatura: Bonardelová, F.: Hermetismus. Praha 1995; Lasenic, P. de: Hermes Trismegistos a jeho zasvěcení. Praha 1936; Ruska, J.: Tabula Smaragdina. Heidelberg 1926.

Milan Nakonečný