Esoterismus
esoterismus – (z řec. esóteros = vnitřní, přeneseně skrytý; resp. eisotheo = vstupuji) – původně učení, které někteří řečtí filozofové předávali jen ústně vybraným žákům (např. Pythagoras a alexandrijští neopythagorejci), později byl význam tohoto pojmu rozšířen na označení všeho skrytého a byl používán i jako významový ekvivalent termínu okultismus. V tomto širokém smyslu je e. starý jako lidstvo samo, které od svých počátků usilovalo objevovat věci skryté a bylo fascinováno tušením tajemství. Podle A. Einsteina to nejkrásnější, co můžeme prožít, je tajuplnost. Věčná touha člověka po odhalování tajemství bývá nazývána „potřebou transcendence“ a chápána jako snaha překračovat hranice konvenčního poznání. O překročení a sdělování nekonvenčních obsahů poznání se pokusila řada výrazných osobností (např. Hérakleitos z Efesu, mystikové Eckhart, J. Böhme aj.). Smysl pro e. podporovaný objevováním se „nevysvětlitelného“ je zřejmě hluboce uloženým reziduem archaického „magického vědomí“ v osobnosti člověka. Hist. se ustálil dvojí aspekt e.: 1. skryté, resp. skrývané učení; 2. metoda objevování skrytého a s tím související způsob nekonvenčních forem sdělování těchto objevů. Univerzálním jazykem e. je symbolismus. V současné gnoseologii (R. Riedl, 1981 aj.) se rozlišují raciomorfní a eidomorfní formy poznávání – první se opírají o vnímání a logické pojmové myšlení, druhé o vizuální myšlení prostřednictvím „obrazů“, mezi než patří i hieroglyfy, geometrické, číselné a jiné symboly. V e. je v obsahu i metodě zvýrazněn protiklad mezi pojmem a symbolem, slovem a obrazem, vnímáním a „zřením“ (resp. vciťováním, introspekcí), obecně pak mezi racionálním a iracionálním, magickým myšlením (viz magie). Postupně byl překonáván názor o inferiorní povaze magického myšlení (C. Lévi-Strauss aj.) a dospívalo se k uznávání „variologického systému myšlení“ (H. J. Hampel, 1967), tj. myšlení, které je uvolněno od principů aristotelovské logiky (analogie euklidovské a ne-euklidovské geometrie a uznávání vícedimenzionálních modelů v matematice). Ačkoli je pojem e. spojován především s okultismem, byl v užším smyslu chápán i jako hledání toho, co je skryto ve spisech různých autorů, např. Platóna (K. Gaiser, 1972), F. Nietzscheho (K. Weisshaupt, 1977), a ve fil. systémech vůbec (viz H. Holzhey, W. Ch. Zimmerli: Esoterik und Exoterik der Philosophie, 1977). Psychol. je e. úzce spojen s tím, co se nazývá „vita contemplativa“ a co něm. mystikové označovali jako Innerlichkeit (niternost).
Dnes se pojmem e. rozumí většinou metodicky různě založené pronikání k „vnitřní podstatě“ daného předmětu, která je nepřístupná pojmově logické analýze. Nejde však jen o otázku forem poznávání, ale i o problém kladení otázek. Protože se křesťanství vyhýbalo některým otázkám, vzniklo koncem minulého st. rozsáhlé hnutí pod heslem „ex oriente lux“ (světlo z východu), které zaplavilo Evropu a Sev. Ameriku indickou teozofií. Ideol. krize Západu vedla k vzedmutí vlny okultismu, orientálních mystických systémů a náb. sekt. V posledních desetiletích slepá ulička scientismu vyvolala požadavek po „vertikální dimenzi“ věd a nový příklon k orientálnímu mysticismu. Autor spisu o „tao a fyzice“ F. Capra prohlásil, že obraz světa současné fyziky se podobá obrazu světa středověkého mystika. Spolu s jinými význ. vědci (M. Bermanem, D. J. Bohmem, R. Sheldrakem aj.) stojí Capra v čele dnes velmi diskutovaného hnutí New Age, které se snaží obohatit přír. vědy orientální spiritualitou a které není ničím jiným než novodobou vlnou e. (viz např. R. Kakuska: Andere Wirklichkeiten, 1984). Současná „antropologická deformace“ se projevuje v pěstování „esoteriky“ jako pověrčivých praktik okultismu (astrologie, chiromantie, kartomantie atd.). Kromě toho se současný e. promítá i do náboženství: H. Schuon (1960) se snaží hledat esoterní podstatu svět. náb. soustav, vznikají nesčetná střediska, kde se pěstuje profanovaný sufismus, tantra a jiné orientální mystické a okultní systémy. Vedle toho existují vážné snahy, které znamenají v podstatě návrat k fil. idealismu a transcendentalismu. Pojmem „esoterika“ se ve výjimečných případech vyjadřuje i klasické pojetí e. (H. Kessler, 1983). E. měl vliv i na lit. a výtvarné umění (viz např. Arcanum 17 A. Bretona, malířské dílo G. Chirica, lit. díla H. Hesse, H. Brocha a dalších). Znovu se studuje esoterní význam prastarých mystérií a mýtů (např. M. Eliade), alchymie a náb. dogmat (C. G. Jung) a dalších témat. V tomto smyslu představuje e. „antropologickou konstantu“, která vyjadřuje výše zmíněnou tendenci člověka k úniku z dané skutečnosti k transcendentnu, realizovanou též jako snaha po „rozšířeném vědomí“ či pěstování „psychedelických zkušeností“ pomocí narkotik (Th. Leary), znovuobjevováním tajemství šamanismu (C. Castaneda), pěstováním pohanských, zejm. druidských kultů, ale i novodobého čarodějnictví (viz čarodějnice, satanismus – F. LaVey) a stále též okultismu. V jistém smyslu je návrat k e. jedním z řady symptomů krize v životě moderní společnosti, psychol. souvisejících se stimulací magického myšlení, ale i projevem věčné a přirozené touhy pro transcendenci poznání (faustovský komplex).
esotericism ésotérisme Esoterik esoterismo
Literatura: Benoist, L.: L'ésotérisme. Paris, 1970; Kessler, H.: Bauformen der Esoterik. Freiburg im Breisgau 1983; Schuon, F.: Esoterism as principle and way. Wellingborough 1984.