Čarodějnice
čarodějnice – osoby (obvykle starší ženy), jimž jsou připisovány nadpřirozené schopnosti a v některých případech i schopnosti působit na lidi, jejich majetek a na zvířata škodlivými a ničivými kouzly, ale i znalostí bylin jako tajemných léčivých prostředků, schopností věštit atd. Pojem č. je kult. a hist. velmi diferencován, ve všech kulturách však existuje. U afr. černošských kmenů to byly např. obávané konžské „lusungu“, u starých Řeků a Římanů pověstné strigy, lamie a sagae (původní lat. název pro č.). Již r. 777 zřídil Karel Veliký „hrozný tribunál Veheny“ pro potírání č. v Německu, které bylo zakotveno i v právním kodexu Lex Salica (kolem r. 900). Tehdy však šlo spíše o světské právo pod pohanským vlivem. Obraz strigy, „nočního ženského strašidla“, popsal již Ovidius (Fasti VI.). Křesťanská církev byla k podobným zprávám dlouho zdrženlivá, až od 13. st. došlo k obratu. V pojetí středověké inkvizice byl obraz č. spojován se „zločinem magie“ (crimen magiae), resp. „maleficia“, zločinem poškozování druhých lidí, a démonolog J. Bodin (1580) definoval č. jako ženy, které se skutečně a vědomě snaží provádět škodlivá kouzla (maleficia) za pomoci ďábla (viz též magie, démonologie). Kruté pronásledování začalo bullou Summis desiderantes affectibus papeže Inocence VIII. z r. 1484. V Evropě a později i jinde přivedlo na hranice statisíce (podle některých odhadů až několik miliónů) žen a skončilo až koncem 18. st. Procesy byly vedeny podle pověstného Kladiva na čarodějnice (Malleus maleficarum) z r. 1487 inkvizitorů H. Institorise a J. Sprengera a byly spojovány s krutým mučením. Někteří etnologové spatřují ve fenoménu čarodějnictví evrop. variantu šamanismu (viz šaman), jiní v něm spatřují pozůstatky pohanských kultů (M. Murrayová). Za č. však byly často také považovány bylinářky a „vědmy“. Sexuální aspekt čarodějnictví (pověstné orgie „sabbatu“, noční schůzky čarodějů a č.) vedl některé psychoanalitiky k tomu, že vysvětlovali pronásledování č. inkvizicí jako „neurotickou reakci sexuálně frustrovaných kněží“, což podporovala i prohlášení některých inkvizitorů, že žena je bytost stojící mezi zvířetem a mužem (J. Bodin), jakož i to, že „kladivo“ je zaměřeno výlučně proti ženám v roli č. a že obšírně pojednává o jejich sexuálních stycích s ďáblem. Liter. zpracoval toto pojetí S. Przybyszewski.
Uspokojivý s-gický výklad „honu na čarodějnice“ nebyl dosud podán, i když nechybí řada různých pokusů o vysvětlení tohoto fenoménu. Zřejmě souvisí s vírou v moc ďábla, ve středověku velmi rozšířenou, která je druhem pověry. Boj proti č. byl stejně projevem strachu jako prostředkem upevňování ideol. vlivu církve, angažovala se v něm ale i světská moc. V pronásledování č. se uplatnili se stejnou krutostí jak katol., tak protestantští teologové. Objev „čarodějnického evangelia“, který učinil Ch. E. Leland v r. 1899 v Itálii, a zejm. dílo M. Murrayové (1921) vedly k oživení zájmu o č. a ke vzniku kultického hnutí Wicca (keltské slovo pro čaroděje), které se velmi rozšířilo zejm. v Anglii a v USA a v jehož čele stojí „vrchní čaroděj“ a „královna čarodějnic“. Rituály tohoto hnutí obsahují prvky různých pohanských kultů, zejm. „Velké Matky“ a hnutí samo je jednou z forem útěku k iracionalismu. Lidové č. lze nalézt v Evropě ještě dnes, např. v jižní Itálii. V lidových zvycích je vzpomínka na ně uchována tzv. pálením č. ve „filipo-jakubské noci“ (noc z 30. dubna na 1. května), kdy údajně bývaly kdysi pořádány sabbaty (v lese prý tou dobou rozkvétalo magické zlaté kapradí). Č. hrají roli v řadě místních pověstí. Označení č. se používá také v přeneseném pejorativním významu, většinou k symbolizaci zla, krutosti, ošklivosti a také záludnosti, prohnanosti a neproniknutelnosti.
witch sorcière Hexe strega
Literatura: Biedermann, H.: Hexen. Graz 1974; Cave, J. – DuMond, M. A.: Čarodějky a čarodějnictví. Praha 1993; Kočí, J.: Čarodějnické procesy. Praha 1973; Murray, M.: (1921) The Witch Cult in Western Europe. Oxford 1963; Šindelář, B.: Hon na čarodějnice. Praha 1986.