Predikce

predikce – (z lat. praedicere = napřed říkati) – většinou se chápe jako jednoznačná předpověď budoucího chování, událostí, vývoje, která je v s-gii považována za max. výzk. cíl. V jistém smyslu je p. jednovariantní prognózou. V praxi prognóza většinou čerpá z p. jednotlivých vědních oborů. Nejjednodušším způsobem vytváření p. je prostá extrapolace, prolongace minulých a současných stavů do budoucna, případně s určitými korekcemi vzhledem k evidentním budoucím změnám podmínek (viz např. projekce populační). Složitější p. jsou výsledkem věd. analýz a řady verifikací a jsou organicky spjaty s explanací. Teor. se toto spojení odráží např. v těchto modelech: 1. První operuje s tzv. faktuálním zákonem, bere v úvahu variantní počáteční podmínky a předpovídá pravděpodobnost budoucího stavu. Zahrnuje složitý proces konkretizace zákona na podmínky individ. jevu, o který jde. Limity p. jsou v tomto případě dané znalostí budoucích podmínek i mírou adekvátnosti faktuálního zákona. Nejpropracovanější podobu získalo toto explanačně predikční schéma např. v pracích K. R. Poppera a C. G. Hempela (1965). 2. Další model se opírá o typ faktuálního zákona teor. zdůvodněného na základě idealizovaného zákona, resp. souboru takových zákonů. P. se zde vytváří složitým postupem, ve kterém se sjednocuje moment idealizace (vyčlenění všeobecného zákona v jeho čisté formě) se stupňovitou konkretizací, kterou se postupně eliminují idealizující předpoklady. Toto explanačně predikční schéma bylo rozpracováno tzv. poznaňskou školou (viz V. Černík, J. Viceník, 1988). 3. Zákl. tezí třetího modelu je předpoklad, že není možné podat důsledné věd. vysvětlení a není možné koncipovat fundovanou p. bez znalosti hist. vzniklých systémů tzv. imanentních zákonů.

Konkretizace těchto modelů v rovině s-gického zkoumání naráží na problémy operacionalizace. Obtížnost p. obecně vyplývá z nedosažitelnosti úplných, přesných poznatků v soc. sféře. Proto se prognózy nemohou opírat pouze o p., ale musí propojovat též dílčí, nesystematické informace a poznatky praxe. Nejvyšším kritériem správnosti p. je její splnění. V soc. oblasti se předpovědi často nevyplní, což může být důsledkem nejen neúplné, resp. chybné teorie či operacionalizace, popř. neadekvátní volby jednotlivých metod a technik výzkumu a chybovosti nejrůznějších postupů, ale i uplatnění mechanismu tzv. sebezničujícího proroctví. Velmi často dochází k opomenutí důležitých intervenujících proměnných, což může podstatně měnit p. P. je také základem tzv. predikční validizace. V této souvislosti se uvádí (např. H. Margenan, 1950), že p. není nezbytně předpovědí budoucího průběhu, že tento termín lze použít i ve smyslu „odvození“: např. z jednoho vztahu se předvídá jiný, z nezávisle proměnné závisle proměnná, dokonce lze předvídat, co se stalo, resp. mohlo stát v minulosti (viz též zpětná prognóza).

prediction prédiction Voraussage predizione

Literatura: Černík, V. – Viceník, J.: Súčasné problémy vývinu vedeckých teórií. In: Metodologické problémy vývinu vedeckých teórií. Bratislava 1980; Hempel, C. G.: Aspects of Scientific Explanation. New York 1965; Kacura, A. V.: Metodologičeskije osobennosti prognostičeskogo modělirovanija. In: Filosofsko-metodologičeskije osnovanija sistěmnych issledovanij. Moskva 1983.

Fedor Gál