Boháč Antonín

Boháč Antonín

5. března 1882 v Lišicích (okr. Kutná Hora)
27. prosince 1950 v Praze

Pocházel z evangelické rodiny domkáře, gymnázium absolvoval v roce 1900 v Kolíně. V letech 1900–05 studoval slovanskou a románskou filologii v Praze na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (PhDr. 1910; viz Karlova univerzita v Praze). Od roku 1905 vyučoval češtině a francouzštině na reálném gymnáziu v Uherském Brodě. V té době začal publikovat články z oboru lingvistiky a srovnávací filologie v Listech filologických a v Časopise pro moderní filologii (1905–07). Svůj vědecký zájem zaměřil posléze ke statistice, jeho první práce z tohoto oboru se týkaly národnostní problematiky. Postupně se stále více obracel k vývoji obyvatelstva v celé jeho šíři, což zároveň znamenalo i studium politické situace jednotlivých národů, která se v podmínkách mnohonárodnostního státu s vyhrocenými vztahy mezi jednotlivými národy s národnostní problematikou prolínala. Od roku 1911 učil na reálném gymnáziu v Plzni, ale zažádal o studijní volno, aby v letech 1912–14 studoval na univerzitách v Berlíně, Mnichově, Paříži a ve Vídni národní hospodářství, etnografii, statistiku a sociální vědy. V roce 1915 byl přeložen na reálné gymnázium do Prahy. V roce 1919 byl členem československé delegace na pařížské mírové konferenci, po návratu pracoval na nově utvořeném Státním úřadu statistickém, kde setrval až do roku 1941. Boháč vedl od roku 1921 druhé oddělení úřadu – statistiky obyvatelstva. V této funkci připravil obě meziválečná československá sčítání lidu v letech 1921 a 1930 a také reformu statistiky obyvatelstva v roce 1925. Osobně se podílel na analytickém zpracování výsledků sčítání a také dat o pohybu obyvatelstva. Podařilo se mu významně zvýšit kvalitu dat o obyvatelstvu a pro československou statistiku získal také mezinárodní uznání, byl členem Mezinárodní unie pro vědecké studium populace od jejího založení v roce 1928 a od roku 1935 členem Mezinárodního statistického ústavu. Současně se v roce 1929 na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze habilitoval z populační vědy (1934 byla jeho docentura rozšířena také na Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze), po vnitrofakultních konfliktech v roce 1936 přešel na filosofickou fakultu, na níž přednášel do uzavření českých vysokých škol (1939).

Po celé meziválečné období pokračoval ve vědecké práci. V této době publikoval své nejvýznamnější studie o obyvatelstvu, a to jak v časopisech jako Zprávy SÚS, Československý statistický věstník, Statistický obzor, tak i v dalších vědeckých časopisech jako např. Obzor národohospodářský či Naše doba. Často přednášel pro členy různých vědeckých společnosti, zvláště pro národohospodáře a statistiky, ale také např. pro Masarykův lidovýchovný ústav. Zastupoval Československo na velkých statistických kongresech, např. v roce 1931 v Římě a v roce v 1935 v Berlíně. V roce 1936 vydal v rámci Československé vlastivědy syntézu vývoje obyvatelstva Československa. Mimo to se dále věnoval své práci v českobratrské církvi evangelické, kde přijal v roce 1939 funkci synodního kurátora, nejvyššího světského hodnostáře. Zůstával rovněž v kontaktu s významnými politiky, v říjnu a listopadu 1938 byl členem delegace, která se v Berlíně marně pokoušela zmírnit důsledky Mnichovské dohody při vytyčování nové hranice s Německem. Po rezignaci Jana Auerhana na funkci prezidenta Státního úřadu statistického v roce 1939 stanul v čele této instituce (jako úřadující místopředseda) a snažil se co nejvíce udržet odbornou úroveň české statistiky a její nepolitičnost. Avšak jeho osoba byla stále méně přijatelná, jeho odmítavý postoj k nacismu byl obecně znám, proto odešel v roce 1941 do předčasného důchodu. I když se nadále věnoval převážně svým filosofickým studiím, napsal v té době díla Platonské studie a Muž a žena, byl pod stálým dohledem a od roku 1944 byl konfinován v rodné obci.

Po osvobození se Boháč vrátil zpět do Prahy a pravděpodobně předpokládal svůj návrat do Státního úřadu statistického. K tomu nicméně nedošlo, neboť pro nově se vytvářející politické struktury nebyl přijatelný. Nabídku pracovat ve vedení nově vytvořené demografické sekce OSN v New Yorku ovšem odmítl a od roku 1946 přednášel na filosofické i přírodovědecké fakultě UK a na Vysoké škole politické a sociální v Praze. V roce 1947 byl vyznamenán za zásluhy o osvobození republiky československým válečným křížem a medailí za zásluhy I. stupně. Brzy po komunistickém převratu v roce 1948 se musel své pedagogické práce vzdát, byl rovněž vyzván, aby přerušil své členství v Mezinárodním statistickém ústavu. Chtěl se ještě pokusit o zřízení demografického vědeckého pracoviště v rámci nově vytvářené ČSAV, ale ani tento záměr už nedokončil. Zaměřoval na celou šíři demografické problematiky, jeho pozice ve statistickém úřadě mu umožnila

Boháč je považován za zakladatele české demografie. Cílevědomě se zajistit i statistická data potřebné kvality. Ne náhodou dávali později francouzští demografové československé sčítání lidu z roku 1930 za vzor, zvláště zpracování dat o plodnosti žen nebo data o povolání obyvatelstva. Boháčovy knihy i studie byly vždy založeny na kvalitní datové základně, odpovídajících metodách zkoumání a tematiku zároveň zařazovaly do širšího kontextu. Již v roce 1914 publikoval na svou dobu výjimečnou studii Český problém populační a některé pozoruhodné jevy v naší měně přirozené (Obzor národohospodářský), v níž představil teorie týkající se poklesu plodnosti u moderních populací; sám zastával teorii blahobytovou či urbanizační, když se mu podařilo prokázat, že úroveň plodnosti žen na území českých zemí se nejvíce snížila v urbanizovaných oblastech (bez ohledu na národnostní složení obyvatelstva). Obecně věnoval velkou pozornost sociální a ekonomické podmíněnosti populačního vývoje, kladl důraz na rozdíly v úrovni diferenční plodnosti.

Ke svému pojetí demografie se Boháč, který pro ni častěji používal pojmu „populační věda“, propracovával dlouho. Demografii považoval za vědu stojící na rozhraní společenských a přírodních věd a za nejvhodnější pro demografický výzkum považoval vědecké pracoviště sdružující vědce různých oborů, jak demografy, tak sociology, historiky, ale i přírodovědce. Po zkušenostech druhé světové války se nicméně klonil k přesvědčení, že pro populační vědu bylo osudné, že v ní převážily biologizující tendence (jež umožnily její zneužití v nacistickém Německu a v Itálii) a proto viděl její budoucnost spíše v těsném sepětí se sociologií a ostatními společenskými vědami. Byl si vědom toho, že se „demografie nemůže omezovat jen na statistiku a na zdokonalování statistických analýz pomocí matematiky a že musí rozšířit svá bádání i o zkušenosti nestatistické“. V rukopisu své práce Soustava populační vědy vymezil obsah a předmět zkoumání demografie: „1. Zkoumání početnosti obyvatelstva, jeho změn v čase a místním rozložení, … 2. Závislost množství lidí na přírodních podmínkách země, na schopnosti, vyspělosti a hospodářských možnostech jejího obyvatelstva, jakožto i na životní úrovni,… 3. Kvalitativní problém populační je nutně spojen s podstatnými problémy sociálními, kulturními, etnickými i náboženskými…, 4. Orientace ve věcech státu a národa – se týká populační politiky jako praktické aplikace poznatků populační vědy. ... Stát má ze všech korporací největší vliv na utváření populačních poměrů. Demografické bádání musí bezprostředně reagovat na potřeby doby, přispívat k řešení naléhavých úkolů.“ Jeho pojetí demografie včetně úvahy o nutnosti spolupráce řady vědních oborů na poli demografického výzkumu zůstává moderní a aktuální dosud; ironií osudu se ovšem dodnes nepodařilo takové pracoviště, které Boháč považoval za potřebné, u nás vytvořit.

Také další Boháčovy práce zůstaly v rukopise, často v torzu. Díky Aleně Šubrtové je možné sledovat Boháčovy postoje k některým populačním teoriím, zvláště k vystoupení Malthusovu a Marxovu. Boháčovo stanovisko zařazuje tyto názory do historického kontextu jejich vzniku a pozdější recepce, ale dochází k přesvědčení, že v obou případech byla problematika populačního vývoje zjednodušena. Boháč naopak zdůrazňuje, že je třeba chápat populační vývoj v celé jeho šíři, včetně souvislosti s ekonomickou, kulturní a politickou situací. Obdobně lze rekonstruovat i Boháčův poněkud skeptický postoj k matematickým či biologickým teoriím, jak je představili např. Pearl nebo Verhulst na straně jedné a Spencer či Gini na straně druhé. Giniho teorii Boháč odmítl zcela. Boháč také již v meziválečné době upozornil na jeden z klíčových problémů populačního vývoje vyvolaný výraznou diferenciací tohoto vývoje, v jehož pozadí je ale diferenciace sociokulturní a socioekonomická, v níž se jednotlivé populace nacházejí: na straně jedné obavy z přelidnění tam, kde zůstává vyšší přirozený růst, na straně druhé obavy z depopulace tam, kde dochází k výraznému omezování úrovně plodnosti.

Boháč se zapojil i jiných teoretických debat, např. v souvislosti s přípravou Národního atlasu ČSR na počátku 30. let. Vyjádřil se také k teorii růstu obyvatelstva a jeho měření (Statistický obzor 1934), pokusil se vypořádat i s měřením úrovně homogamie a s některými teoretickými problémy statistiky (Zdání a skutečnost ve statistice, 1935). Upozornil na možný rozpor mezi výroky o skutečnosti, které poskytuje statistika, a skutečností. Boháč dal v této kauze přednost logice a zdravému rozumu před matematickou konstrukcí. Pokusil se i o sepsání učebnice statistiky, skripta s názvem Statistika vydal v roce 1946, knižní vydání však již nestačil dokončit. Specifické místo v tvorbě A. Boháče zaujímají syntetické práce o vývoji obyvatelstva. Je autorem nejstarší české monografie o vývoji obyvatelstva Prahy. Ačkoli přináší i data o obyvatelstvu Prahy dle starších sčítání, primárně vychází ze sčítání lidu v roce 1921. Podnětné bylo jeho rozdělení území Prahy do pěti pásem podle charakteru zástavby a obyvatelstva v ní žijícího, na které mohl ještě o padesát let později navázat Jiří Musil. Pravděpodobně nejlepší prací tohoto druhu je jeho syntéza vývoje obyvatelstva Československa z roku 1936. V ní Boháč shrnul jednak výsledky dosavadního bádání antropologů, etnografů i historiků, jednak výsledky vlastních výzkumů. Vývoj v Československu přitom zařadil do širšího rámce a vyložil ho jako součást celkového vývoje sociálního, kulturního, hospodářského a politického. Ačkoli kapitoly týkající se staršího období dnes již poněkud zastaraly, pasáže věnované vývoji od poloviny 19. století do roku 1930 si svůj význam v historickodemografickém bádání uchovávají trvale.

Specifické postavení v jeho tvorbě zaujímají rovněž studie dotýkající se národnostní problematiky. Původně bylo jeho záměrem daty doložit labilitu tvrzení národovců a šovinistů o rozmístění Čechů a Němců na území českých zemí, z nichž se často odvíjely teorie o vyšší či nižší vitalitě toho kterého národa, o jeho lepší či horší kvalitě. Proto důkladně studoval data o národnosti obyvatel, zabýval se problémem vstupních dat, která byla až do roku 1910 včetně získávána dotazem na obcovací řeč. Boháč usiloval o získávání informace o národnosti na základě objektivní charakteristiky, za kterou považoval mateřskou řeč. Musel často obhajovat zájmy Státního úřadu statistického jak při sčítání lidu, tak při reformě demografické statistiky, často polemizoval s představiteli německé strany, pokud zastávali vyhraněná protičeská stanoviska. Za svého učitele statistiky však přitom vždy uznával Heinricha Rauchberga, profesora německé pražské univerzity. Jeho zkušenosti se sudetoněmeckým landsmanschaftem a s protektorátní realitou ho přivedla již na počátku 40. let k názoru, že budoucnost Čechů lze v českých zemích zajistit pouze odsunem té části německého etnika, která se aktivně zapojila do spolupráce s nacisty. Na požádání ústředí domácího odboje vypracoval memorandum na toto téma už v roce 1941, podrobně ho pak zdůvodnil po osvobození v roce 1945, podobně jako církevní memorandum usilující o hegemonické postavení Českobratrské církve evangelické na úkor ostatních evangelických církví v české části republiky (1946).

Přes svou angažovanost ve státní správě, v budování státní statistiky a demografického výzkumu, zůstal Boháč také filosofem. K filosofii se vracel vždy, kdy se nemohl aktivně veřejně angažovat – za protektorátu v letech 1940–45 a později i po roce 1948. Trvale studoval zvláště Platonovy spisy, respektive ty jejich pasáže, které se vztahovaly k problematice populačního vývoje. I tato část Boháčova díla naneštěstí zůstala jen v rukopise. Ke konci života zatrpkl, když viděl, že stále větší část jeho díla zůstává nepublikována, některé práce již pro nepřízeň doby ani nedokončil. Jeho pozůstalost je uložena v Archivu Národního muzea v Praze.

Knihy: Hlavní město Praha: Studie o obyvatelstvu (Státní úřad statistický, Praha 1923); Zdání a skutečnost ve statistice: K teorii dvojdílného třídění (Orbis, Praha 1935).

Studie: Přirozená měna obyvatelstva na Moravě a ve Slezsku (Národopisný věstník českoslovanský 1909); Příspěvky k národnostní statistice Moravy a Slezska (Časopis Matice moravské 1910); Studie demografické (Národopisný věstník českoslovanský 1913–14); Český problém populační a některé pozoruhodné jevy v naší měně přirozené (Obzor národohospodářský 1914); Ubývání plodnosti v Čechách a na Moravě (Národopisný věstník českoslovanský 1915); Národnost či jazyk? (Československý statistický věstník 1921); Tchécoslovaquie: Les résultas de la statistique démographique de la république Tchécoslovaquie pour l‘année 1927 (Annuaire sanitaire international 1928); Náš populační problém a statistika (Československý statistický věstník 1929); Pojem přelidnění (absolutního a relativního) v české vědě národohospodářské (Československý statistický věstník 1929); Národnost a sčítání lidu: K Rádlovu sociologickému rozboru naší národnostní statistiky (Československý statistický věstník 1930); Národnost při druhém sčítání lidu (Statistický obzor 1931); Cyklická teorie populační (Statistický obzor 1932); Nové hranice Česko-Slovenska a národní menšiny (Národnostní obzor 1939); Kvantita a populační problém v platonské filosofii (Statistický obzor 1941); Co jest dobro? Odpověď platonská (Naše doba 1941); Fysis v platonské filosofii (Česká mysl 1943); Pojetí národa v dnešní době (Sociologie a sociální problémy 1947).

Příspěvky ve sbornících: Změny v hospodářském a sociálním rozvrstvení obyvatelstva českých zemí (Sbírka přednášek Československé společnosti národohospodářské 1933); Obyvatelstvo v Československé republice (Československá vlastivěda, řada II. Národopis. Sfinx – B. Janda, Praha 1936; též samostatně).

Literatura: Dr. Antonín Boháč (Sociologická revue 3, 1932, 1–2: 187–188); Jaroslav Bubeník – Jiří Křesťan: Národnost a sčítání lidu. K historickým souvislostem polemiky mezi Antonínem Boháčem a Emanuelem Rádlem (Historická demografie 19, 1995: 119–134); Alena Šubrtová: Antonín Boháč – statistik a demograf: Život a dílo (Sborník Národního muzea v Praze. Řada A – Historie XXXII, 1977, 1–3: 1–196); Alena Šubrtová: Sto let od narození Antonína Boháče, zakladatele čs. demografie (Demografie 24, 1982, 1: 30–33).

Ludmila Fialová