Weber Alfred

Weber Alfred

30. července 1868 v Erfurtu (Německo)
2. května 1958 v Heidelbergu (Německo)

Narodil se jako mladší bratr později proslulého sociologa Maxe Webera (1864–1920) v rodině národně a liberálně orientovaného politika Maxe Webera st. Dětství Alfred Weber prožíval v Charlottenburgu, maturoval v roce 1888 a poté v Bonu studoval archeologii a dějiny umění, od roku 1889 v Tübingenu pokračoval studiem práv a svá studia ukončil v roce 1897. Z podnětu významného ekonoma Gustava von Schmollera začal psát práci o domácím průmyslu a tímto tématem se také v roce 1900 habilitoval. Přednášel poté v Berlíně a v roce 1904 odešel na německou Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze (viz Německá univerzita v Praze). Zde působil jako řádný profesor, ovšem národního hospodářství, nikoliv sociologie, a to na právnické fakultě. Podle různých pramenů se seznámil s T. G. Masarykem, s nímž udržoval přátelské styky, mezi jeho pražskými žáky byl ovšem třeba i Franz Kafka, který pod Weberovým vedením obhájil doktorát. Velký vliv na Kafku měla studie Alfreda Webera Úředník z roku 1910 – v té době ovšem Weber již v Praze nepůsobil. V roce 1907 přijal návrh na obsazení profesorského místa národního hospodářství v Heidelbergu. V Heidelbergu Alfred Weber působil vlastně celý život, nejprve s výraznou orientací na národní hospodářství, postupně na kulturní sociologii (od roku 1926), ačkoliv zůstal nadále také profesorem národního hospodářství a finančních věd.

Již na počátku 20. let Weber formuloval program ustavení sociologie dějin a kultury, nepochybně pod vlivem svého bratra, ale také obecně dobově ovlivněn filosofií života (Nietzsche, Spengler, Simmel, Dilthey). V následujících čtyřiceti letech plodného života se pokusil v řadě prací o syntézu filosofie života, národního hospodářství, dějin kultury a politiky. Ačkoliv byl ve své době mimořádně uznávaným badatelem, dnes je jeho dílo (rozhodně u nás) téměř neznámé a o jeho pobytu v Čechách máme jen kusé zprávy. V roce 1933 Alfred Weber na protest proti nacistickému režimu dal sejmout vlajku s hákovým křížem z budovy jím řízeného institutu a odešel do „vnitřní emigrace“; v Leidenu vydal svou fundamentální práci Kulturní dějiny jako kulturní sociologie (1935). Po válce spolupracoval s řadou antifašistů, zejména s Karlem Jaspersem, s nímž vydával časopis Die Wandlung (1945–49). V roce 1946 založil Heidelbergskou výzkumnou skupinu pro demokracii a svobodný socialismus. Mezi jeho žáky patřili mj. Erich Fromm a zejména Norbert Elias, který od Webera přejal pojmy „civilizační proces“ a „habitus“.

Pražské období Weberova působení je poněkud atypické tím, že byl plně soustředěn na otázky ekonomické. Pokusil se modifikovat ideu J. H. Thünena, který navrhl „zónovou“ teorii pro zemědělství, tak, že zformuloval tuto základní tezi: průmyslový podnik se snaží zaujmout nejvýhodnější místo vzhledem ke zdrojům surovin a trhu pracovní síly, čímž jsou minimalizovány náklady podnikatele. Na dlouhou dobu se tato Weberova idea stala součástí ekonomické geografie (později ji kriticky analyzovali zejména američtí ekonomové), takže se hotovil (zřejmě v Praze) vydat druhý díl, k čemuž ovšem již nedošlo. Obrat intelektuálních zájmů Alfreda Webera byl příliš radikální. Těžiště jeho teoretického usilování bylo spojeno nejen s přechodem na heidelbergskou univerzitu, ale i s tím, že se stále více zajímal o dějinné kontexty kulturního a sociálního vývoje. V roce 1927 tedy vydal Myšlenky k sociologii státu a kultury, v roce 1935 uvedené fundamentální dílo o vztahu kulturních dějin a kulturní sociologie, v roce 1951 Principy sociologie dějin a kultury, aby své životní usilování v roce 1953 uzavřel rozsáhlým spisem Třetí, nebo čtvrtý člověk.

Weber, ač málo znám, je obvykle uváděn zejména v souvislosti s „civilizačními teoriemi“ (byl významným oponentem Spenglerovým) a v rámci diskusí o vztahu civilizace a kultury. Měl vypracovánu jakousi „trojkomponentovou“ teorii: společnost – kultura – civilizace. Zatímco civilizace a civilizační procesy mohou být a jsou univerzální, jsou jakousi „globální skříňkou nářadí“, kterou lidstvo potřebuje ke své existenci a kterou si předává v prostoru i čase (ne vždy bezproblémově), kultura je ojedinělý a „nezávislý symbolický svět, jenž má specifické vlastnosti a obsah, který nelze předávat“. Weber pracoval podobně jako kdysi Danilevskij a v jeho době Spengler s typy kultur – čínskou, indickou, egyptskou, babylonskou, klasickou, arabskou a západní. Tato část, která konstituuje Weberovu historickou sociologii, by měla a mohla být i dnes zajímavá, nicméně do jeho „pražského období“ nepatří. Pro zajímavost ocitujme pravděpodobně jedinou zmínku o Franzi Kafkovi, která se čte až v posledním velkém díle Weberově z roku 1953. Když se vrací k období intelektuálního rozkladu Evropy před první válkou, píše: „Pokud jde o obecnou duchovní situaci, pak nihilismus zůstával vedoucím směrem. Ba více – on stále narůstal. Ale v tomto svém růstu nabýval rozmanitých podob. Vzniklo to, co bychom dnes, v souladu s módou, mohli označit jako ‚kafkovství‘. Kafka skutečně v té době žil a psal. Popisoval pesimistický strach způsobený tím, že člověk již není schopen se orientovat v bytí, jež se mu odcizilo, a nedokáže v něm najít místo.“

Knihy: Die Krise des modernen Staatsgedankens in Europa (Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1925); Kulturgeschichte als Kultursoziologie (Sijthoff, Leiden 1935; 2. vyd. 1951); Abschied von der bisherigen Geschichte: Überwindung des Nihilismus? (A. Francke, Bern 1946); Der dritte oder vierte Mensch: Vom Sinn des geschichtlichen Daseins (R. Piper, Mnichov 1953); výbory: Schriften und Aufsätze 1897–1955 (Piper, München 1956; ed. J. Kepeszuk); Die Entwicklung der Rahmenerzählungen Nathaniel Hawthornes: „The Story Teller“ und andere frühe Werke (1825–1835) (E. Schmidt, Berlin 1973); Haben wir Deutschen nach 1945 versagt? Politische Schriften: Ein Lesebuch (Piper, München 1979); Alfred Weber und T. G. Masaryk: Materialen zu einer deutsch-tschechischen Kontroverse über die Gestaltung Mitteleuropas im Zeitalter der Weltkriege (Neue Wege, Berlin 1996; ed. P. Gerlinghoff).

Miloslav Petrusek