Validizace

validizace – způsoby, postupy, metody zvyšování validity, vážící se na typ kritéria, podle kterého se posuzuje míra validity, a na druh operace či výsledné informace, která má být validizována. V. lze v s-gii uplatnit jako apriorní precizační techniku (např. formulační tříbení otázek v přípravné fázi empir. výzkumu), jako doprovodnou techniku při hlavním terénním šetření (např. testování informovanosti, lži-skóre a jiné psychologické testy) nebo po skončení výzkumu jako korekci výsledků. V tomto posledním případě je nezbytným prvním krokem v. zjišťování míry dosažené validity. Způsoby a metody v. (které jsou někdy nazývány typy validity) vznikly postupně, nesystematicky a nelze je třídit podle jednotného logického klíče. Přibližně je lze shrnout do 3 skupin.

1. Do první patří v. bez použití vnějších kritérií, kde hlavním nástrojem je logický úsudek – hovoří se o v. vnitřní (internal, intrisic v.), obsahové (context v.), přímé (face v.) nebo v. logické. Provádí se zejm. precizací operacionalizace, prověřováním a korekcí logicko-sémantických pravidel používaných při transformaci pojmů a otázek z „jazyka teorie“ do „jazyka empirie“ a kontrolou zachování původního obsahu pojmů, při které se využívá metoda nezávislých soudců (viz techniky škálování) a statist. metody vyjádření reprezentativity obsahu zjišťované veličiny. Někteří autoři (např. B. S. Phillips) spojují přímou v. s přímým pozorováním, které tím, že vyloučí řadu zprostředkujících článků mezi pozorovatelem a pozorovaným objektem, vyloučí i mnohá nebezpečí zkreslení (pokud je ovšem systém přímého pozorování dostatečně pojištěn proti subjektivním zkreslením skutečnosti pozorovatelem). U psychol. testů se většinou pomocí logických nástrojů s použitím statist. metod zvyšuje míra pravdivosti skóre komponent testu (viz J. P. Guilford aj.).

2. Druhou skupinu tvoří tzv. vnější (external) v., v. pomocí vnějších kritérií (criterion validity), resp. v. souběžná (concurrent) či v. empirická. Tyto typy v. v podstatě spočívají v komparaci s výsledky stejně zaměřeného výzkumu či s výsledky podobného (téhož) výzk. nástroje, stejně cíleného výzkumu. Mezi nejjednodušší techniky v. zde patří tzv. křížová kontrola (např. při interview se srovnávají odpovědi stejně identifikovaných respondentů), frakční interview (aplikace stejného dotazníku u několika ekvivalentních skupin respondentů, aby se získaly „průměrné“ odpovědi, které se pak používají jako validizační kritérium) nebo srovnání se známou skupinou (zjišťují se korelace mezi měřenými hodnotami, příp. se počítá společná faktorová variance). Někteří autoři považují za empir. v. i testování hypotéz. Jestliže se výsledky daného výzkumu srovnávají s výsledky jiných výzkumů, hovoří se také o kumulativní validitě. Nejnáročnějším způsobem je použití tzv. nezávislých kritérií, jejichž nalezení je obtížné, protože musí splňovat podmínku prokazatelné validity (tzn. musí být bezprostředně pravdivá nebo již dříve validizovaná), musí být nezávislá na validizovaném údaji a na podmínkách, ve kterých se uplatňují, a musí s validizovaným údajem být identická v zákl. parametrech. Zvl. druhem empir. v. je v. prediktivní, kde kritériem je splnění předpovědí chování, postojů, událostí apod. (podle někerých autorů není vždy nutné hledat toto splnění v budoucnosti u zkoumaného jevu, stačí srovnání s důsledky podobných jevů v minulosti nebo přítomnosti), a v. pragmatická, jejímž kritériem je užitečnost získaných výsledků. V posledních letech se zejm. v souvislosti s revitalizací kvalitativní metodologie používá také pojem ekologická v., která je postavena na ověření výzk. výsledků v podmínkách a situacích každodenního života.

3. Za nejpreciznější se považuje tzv. konstruktová v. (construct validity), která spočívá v hledání, resp. konstruování faktorů ovlivňujících rozptyl výsledků měření a ve vysvětlování rozdílů v naměřených hodnotách v souvislosti s teorií, ze které výzkum vychází. Tato metoda (kterou navrhla jako konečnou validizační kategorii Americká psychologická společnost na přelomu 40. a 50. l., ale pojem sám použil již Dowers v r. 1936) se používá nejvíce v psychometrice, kde jde o faktory ovlivňující variance testů. V l. 1953–1959 ji rozpracoval zejm. D. T. Campbell. Konstruktovou v. lze také chápat jako zdokonalení výše uvedených způsobů v. Její předností je, že se pokouší o propojení více validizačních operací a o podchycení celého výzk. procesu a že směřuje k revidování vstupní teorie tak, aby byla v souladu se všemi důkazy, které jsou k dispozici. V praxi s-gického výzkumu ovšem (zejm. u složitějších úkolů) zůstává často torzem nebo pouze indikuje potřebu náročných oprav, které nelze provést. Kromě toho do ní nepříznivě intervenuje nedokonalost běžného logického úsudku, bez něhož se ani zde nelze obejít. V r. 1985 postulovala Americká psychologická společnost požadavek tzv. validity zobecnění, při němž v. směřuje ke zvýšení míry platnosti použitých kritérií případ od případu. V. je dávána do úzké souvislosti se standardizací.

validation validation Validisation validazione

Literatura: Campbell, D. T. – Fiske, D. W.: Convergent and Discriminant Validation by the Multitrait-Multimethod Matrix. Psychological Bulletin, 56, 1959; Moustakas, C.: Heuristic Research. Design, Methodology, and Applications. London 1990; Nunnally, J. C.: Psychometric Theory. New York 1967; Vodáková, A.: Kriteria validity, Sociologický časopis, 1972, č. 6; Standards for Educational and Psychological Testing. Washington 1985; viz též metody sociologické, psychometrika.

Alena Vodáková