Status a role (MSgS)

status a role (MSgS). Pojmy statusu a role jsou nejdůležitější terminologickou výbavou sociální psychologie a sociologie (T. Parsons, 1948) a vyjadřují v podstatě dvě stránky téže skutečnosti. Aspektace společenské situace kteréhokoli individua odráží jeho určitou společenskou pozici a určitou úlohu, kterou ve společenském systému hraje — obě tato hlediska jsou vyjádřena v pojmech statusu a role.

R. Linton (1947) definuje status jako místo, které individuum v určitém sociálním systému zaujímá. V tomto smyslu může jít o obecný status vůbec nebo o řadu statusů, které individuum zaujímá v rámci svých skupinových příslušenství. S touto společenskou pozicí (statusem) je spojena řada práv a povinností, které se souhrnně označují pojmem role. V pojmu role je vyjádřena suma kulturních vzorců asociovaných se statusem (R. Linton) a „role tak reprezentuje dynamický aspekt statusu“. S pojmem statusu se dále výrazně pojí pojem prestiže. Status je tedy výraz pro faktickou sociální pozici individua, jíž je přisuzován určitý kredit a určitá prestiž, kdežto pojem role vyjadřuje „úhrn způsobů chování, které jsou od individua v určité pozici uvnitř skupiny očekávány“ (E. L. Hartley a R. E. Hartley, 1952).

Rozeznává se především: 1) vrozený status (pohlaví); 2) získaný status (sociální aktivita); 3) připsaný status (věk a socioekonomická pozice).

Status každého jedince je tak více či méně proměnlivý, vyplývá z proměnlivosti fyzických a psychických vlastností individua. Tak se status pohlaví mění u děvčete předškolního věku, u dospělé ženy, u svobodné nebo vdané ženy ap. Hlediska vrozeného, získaného a připsaného statusu se prolínají.

Připsaný status se ve společnosti týká především věku (dětství, mládí, dospělost, stáří), přičemž jeho různé kategorie mají v rámci společenského systému různá práva a povinnosti, plynoucí z typických znaků těchto kategorií (bezbrannost raného dětství, fyzická slabost stáří apod.). Ve všech společnostech existuje dále určitý dualismus statusu mužského a ženského pohlaví, který vyplývá především z odlišných úloh obou pohlaví ve vztahu k plození a zaopatřování dětí. Dalším zdrojem odlišného statusu obou pohlaví jsou fyzické diference a další faktory specifické pro různé kultury (např. také náboženská a jiná hlediska). Kredit a prestiž se týkají zvláště některých forem získaného statusu (např. doktorát medicíny), to je tzv. poziční prestiž, která určitým způsobem charakterizuje daný status a bývá současně motivačním faktorem pro dosahování určitých statusů (prestiž různých povolání).

Rozlišování statusů a s nimi spojených rolí plyne z faktů, že jedinec se rodí do organizované společnosti, v jejíž struktuře zaujímá určité funkce, které se vzájemně podmiňují. Podle P. R. Hofstättera (1959) jsou to především funkce výroby, spotřeby a rozmnožování. Z tohoto funkčního hlediska jsou proto „v každé kultuře její členové, podobně jako kameny nebo ptáci, jako společné objekty, klasifikováni. Podobně, jako se rozlišují křemen od žuly a vrabci od orlů, jsou také rozlišovány různé druhy lidí...“ (T. M. Newcomb, 1950). Tento výrok svědčí o tom, že se v rozlišování statusu uplatňují kromě faktorů organizačně ekonomických také třídní ideologická hlediska. Status a role jsou tedy spojeny s představou funkce, kterou člověk ve společnosti má, mají tak třídní charakter a variují od kultury ke kultuře i historicky. Společnost je tak vlastně „systémem vzájemně spojených pozic“ (T. M. Newcomb) a každý status a s ním spojená role jsou v rámci organizovaného společenství nositeli určité sociální funkce.

Podle R. Lintona (1945) se i v nejprimitivnějších kulturách vyskytuje alespoň pět následujících pozic: 1) věk a pohlaví (dítě, dívka, mladý muž, mladá paní, starý muž, stará paní); 2) profesionální pozice; 3) prestiž (extrémně: náčelník-otrok); 4) rodina; 5) asociativní skupina.

Se statusem jsou spojeny sociální role, tj. určité požadované vzorce chování vzhledem ke statusu a společenským situacím. Schematicky lze vztah sociální role a osobnosti vyjádřit (podle G. W. Allporta, 1962) takto:

Důležitou součástí sociální interakce jsou vzájemná očekávání akcí a postojů v interakci zúčastněných osob, která vycházejí ze zobecněné sociální zkušenosti. Tak se konceptuální jednotkou pro porozumění interakci mezi sociálním systémem a jedincem stává pojem role (Parsons a Shils, 1951).

Z časového hlediska lze rozlišovat role dlouhodobější (otcovství, mateřství) a role krátkodobější (cestující). T. M. Newcomb (1950) rozlišuje role společné, které přebírají všichni členové daného společenství, jako je např. role muže a ženy, a role specifické, které jsou spojeny se specifickými statusy v rámci různých skupin, jako role vztahující se na úkony skupiny, potřeby individua ve skupině a další. Takovou specifickou roli je např. ve skupině role agresora (viz skupiny společenské), uplatnění nebo pomoc hledajícího a další (K. D. Benne a P. Sheats, 1948).

Role má normativní charakter, tj. vyžaduje určitý způsob chování, případně vymezuje individuu určitý „prostor volného pohybu“ (L. Lewin). Tak může dojít k rozporu mezi rolí jako něčím exogenně indukovaným a endogenní spontánní tendencí individua, případně vůbec k rozporu mezi vlastnostmi, jaké individuum má, a vlastnostmi, které jsou rolí vyžadovány. Ph. Lersch (1964) hovoří o konvergenci a divergenci role a osobnosti.

K dalším rozporům při přebírání rolí dochází, když jedna skupina, např. rodina, vyžaduje od dítěte v téže kategorii vztahů (např. při hře) jinou roli než jiná skupina (např. skupina hrajících si dětí). Role zahrnuje vlastně požadavek na jakýsi ideální komplex vlastností. Proto nedochází k naprosté identifikaci role a osobnosti, nýbrž jen k více či méně užšímu ztotožnění se individua s rolí. Současně však „role jsou víc než odložitelné masky“ (R. Dahrendorf). Avšak jako komplex norem zasahuje psychologii individua ve všech dimenzích, tj. určuje do jisté míry nejen jeho chování, ale i vnímání a interpretaci skutečnosti. V sociální psychologii se pojem role a osobnosti tedy nekryjí, psychologicky se osobnost v roli nevyčerpává. Realizace role téhož druhu (např. mateřství) interindividuálně variuje, neboť člověk realizuje své role na základě svých psychických dispozic a ty jsou zvláště interindividuálně odlišné. Ale určité role variují i intra- individuálně, tj. v čase u téhož individua, neboť jsou do značné míry určovány zkušenosti. Variace v rolích téže kategorie je konečně dána i kulturními a historickými faktory, variuje v různých kulturách a historických obdobích.

Z hlediska chování vytváří role určité kontinuum, v němž se v jedné dimenzi stupňují požadavky a v jiné zákazy související s danou rolí. Jako příklad takového hypotetického kontinua můžeme uvést toto Newcombovo schéma (1950) role mateřství:

„Pomocí sociálních rolí jedinec ví, co se od něho očekává a co má sám očekávat od druhých. Sociální role slouží skupinové integraci individua“ (E. L. Hartley, R. E. Hartley, 1952).

Sociálním rolím se člověk učí v procesu socializace, který je postupným vrůstáním do společnosti, tj. postupným přebíráním a plněním sociálních rolí.

Sociální role na jedné straně úzce souvisejí se společenskými normami chování, jak jsou fixovány ve společenských zvycích, obyčejích, zákonech a tabu (D. Katz a R. L.Schanck, 1938), na druhé straně s formami sociální kontroly chování individua. Dodržování nebo nedodržování určitých rolí je ve společnosti pozitivně nebo negativně sankcionováno, a to společenskými institucemi (pokuty, tresty) i jedinci (nesouhlas, pobouření, nevole atd.). Sociolog L. von Wiese hovoří v tomto smyslu o společenských donuceních (Zwänge) a sociolog G. Gurwitch (1938 a dále) vytvořil systematickou koncepci vztahu společenské kontroly a role. Médii sociální kontroly jsou především rodina a škola, druhy sociální kontroly jsou morálka, právo, výchova, politika, věda, umění a konečně i individuální a kolektivní sankcionující akty, které v podstatě odměňují nebo trestají určité způsoby chování ve vztahu k předepsaným rolím. Psychologicky je důležité, že se kromě této vnější sociální kontroly uplatňuje i vnitřní kontrola svědomím, které má naučený sociální původ (viz též kontrola sociální). Dítě nejprve zná jen svá vlastní přání a požadavky a jedná na základě okamžitých impulsů bezprostředně. Teprve učením v procesu socializace se jeho reakce diferencují a podmiňují. „Stálým prožíváním zákazů, odměn a potvrzení se dítě pozvolna učí, které způsoby chování a postoje jsou ,správnéʻ. Přijímá-li předepsanou roli, musí se podřizovat nevyhnutelným zákazům a omezením a zříkat se mnohých původních možností štěstí a uspokojení“ (E. L. Hartley, R. E. Hartley, 1952). Tak nabývají sociální role motivačního charakteru a stávají se nejvýraz- nější stránkou sociální složky osobnosti.

Status a role se stávají důležitými hledisky sociálně psychologické a sociologické analýzy, neboť podle E. Benoit-Smullyana (1944) osoby s vysokým statusem jsou: 1) předmětem obdivu; 2) předmětem úcty; 3) předmětem napodobování; 4) zdrojem podnětů; 5) středem přitažlivosti. V obsahu různých sociálních rolí se pak projevuje výrazně charakter dané kultury a organizace daného společenství a v jejich individuálním provedení psychologický svéráz jedince.

Literatura: Homans G. C., Social Behavior, London, 1961; Kluckhohn C., Murray H. A., Schneider D. M., eds., Personality in Nature, Society and Culture, New York, 1953; Lersch Ph., Der Mensch als soziales Wesen, München. 1964; Linton R., The Cultural Backround of Personality, New York, 1945; Parsons T., Shilds E. A., eds., Toward a General Theory of Action, New York, 1951; Sherif M., Cantril H., The Psychology of Ego-Involments, New York, 1947.

Milan Nakonečný