Instinkt (MSgS)

instinkt (MSgS). Obvykle se tímto pojmem rozumí zděděné, účelné jednání, kterému není třeba se učit (instinkt orientační, potravový atd.). G. a E. Peckham podali (1898) jednu z prvních definic instinktu jako komplexního děje, který je na zkušenosti nezávislý a u všech individuí stejného pohlaví a druhu je si podobný. V roce 1873 je u některých druhů prokázali experimentálně.

Pojmem instinktu se zabývala řada biologů a zoopsychologů. Heinroth (1910) definoval instinkt jako vrozené, druhově specifické jednání.

Pojmu apetenční chování, který označuje vyhledávání druhově specifických konstelací podnětů, použil poprvé Craig (1918). Lorenz (1935—1939) rozlišil instinktivní chování (komplex koordinací, které vytvářejí druhově typický sled pohybů) a instinktivní pohyby (zděděné koordinace).

Současně V. Holst popsal vnitřní pohotovost organismu vyhledávat „spouštěcí“ podnětovou situaci a označil endogenní mechanismus této pohotovosti pojmem pud (viz motivace), který později Tinbergen (1947) a Hinde (1953) označili jako mood nebo drive. Instinktivní činnost chápe Tinbergen (1951) jako sled jednání uvnitř funkčního kruhu. Instinkt definoval (1951) jako určitý hierarchický organizovaný nervový mechanismus, který je závislý na podněcujících, zaměřujících a spouštějících impulsech vnějšího původu. Na tyto impulsy odpovídá organismus prostřednictvím pohybových koordinací, umožňujících zachování druhu a individua. Od Lorenze (1935) pochází pojem „podnětová situace“. Pomocí apetenčního chování se dostává organismus do podnětové situace, adekvátní vrozenému schématu instinktivního jednání. Podněty, na které organismus bez zkušenosti reaguje, nazval „klíčovými“ (nebo spouštěcími podněty).

Mechanismus, jehož prostřednictvím organismus instinktivně odpovídá na specifickou podnětovou situaci, označil Tinbergen (1951) jako „vrozený spouštěcí mechanismus“ (nebo schéma). Toto pojetí umožňuje funkční definici instinktivního chování, které je pak chápáno jako pudově specifické, které jako apetenční chování zavádí individuum do určité adekvátní situace, na kterou vrozený spouštěcí mechanismus odpovídá, a tím je instinktivní jednání aktivováno (Tembrock).

Instinktivním jednáním označuje srovnávací etologie určité formy pohybů, jejichž koordinace je vrozená a které jsou vnějšími klíčovými podněty spontánně produkovány.

Tato možnost spontánního průběhu odlišuje instinkt od reflexu. Komponentu instinktivního jednání určenou směrem označujeme jako taxi, zbytek je instinktivní pohyb (nebo zděděná koordinace). Problematický pojem „reakčně specifické energie“, aktivizující zevnitř specifický průběh chování, nahradil Thorpe (1951) pojmem „specifický akční potenciál“, který je měřitelný i na samotném chování, zmenšuje se nebo mizí, je-li konečný akt určitého instinktu proveden.

Změny reagování určitého zvířete na stejné podněty prostředí lze vysvětlit pouze existencí mechanismů nervové soustavy, které působí na specifický akční potenciál. Tinbergenovy pokusy s hladovým rackem, který přestal odpovídat na opětovaně nabízenou atrapu potravy, dokazují, že provedení „potravového aktu“ instinkt redukuje, i když se nedostaví „úspěch“, i když není dosaženo cíle. Tyto a řady dalších pokusů mohou snadno vyvrátit nevědecké teleologické představy harmonické psychologie Mc Dougalla, podle níž je instinktivní jednání určeno cílem.

V současné době se v biologii a zvláště v etologii objevuje tendence vyhnout se nepřesnému pojmu instinkt a hovořit o druhově typických formách chování, což do jisté míry umožní abstrahovat od starého sporu mezi vrozeným a získaným. Víme, že na vytváření druhově typického chování se mohou v blíže zatím neurčené formě podílet i procesy učení (Thorpe).

Konečné slovo ve sporu mezi „vis a tergo“ a „vis a fronte“ bude mít patrně experimentální genetika spolu s experimentální neurofyziologií, kde v pracích W. R. Hesse (1943) se objevily už první pozitivní náznaky řešení.

Specifikou instinktů (pudů) z hlediska motivačních zdrojů činnosti člověka se zabývá teorie motivace.

Literatura: Lorenz K., Über tierisches und menschliches Verhalten, München, 1965; Tembrock G., Verhaltensforschung, Jena, 1961; Tinbergen N., The Study of Instinct, Oxford, 1951.

Ivo Nejezchleb

---

Viz též heslo instinkt ve Velkém sociologickém slovníku (1996)