Fašismus český
fašismus český – čes. forma fašismu, která vznikla hned poté, co fašisté v Itálii v říjnu 1922 převzali vládní moc. První fašistické skupiny byly zakládány zejm. na Moravě, kde se jejich tiskovým orgánem stal týdeník Hanácká republika, přejmenovaný na Národní republiku. V listopadu 1922 v něm vyšlo prohlášení o „zrození fašismu“ v Československé republice. V lednu 1923 bylo ustaveno ústřední vedení f.č. a fašistické hnutí dostalo název Českoslovenští fašisté. V jeho čele stanul F. L. Stelzig z Holešova, v r. 1924 ho vystřídal A. Klášterský. F.č. vznikal a vyvíjel se v rámci národoveckého hnutí jako jeho radikální a bojovná forma, která obsahovala též výrazný znak soc. revolucionářství a protibolševismu. Podněcována byla separatistickými tendencemi něm., maď. a pol. menšiny v republice i neutěšenými poválečnými hosp. a soc. poměry. Čeští fašisté považovali za hlavní polit. úkol poválečného období první republiky vybudování silného nár. státu. Prosazovali tvrdý postup proti národnostním menšinám, usilujícím o rozbití republiky. Na začátku 20. l. neměl it. fašismus, jehož aktivistická podstata f.č. imponovala, ještě ucelenou ideologii, nýbrž jen akční program. Čsl. problémy byly tak specif., že se mezi čes. nacionalisty prosazovala snaha mluvit spíše o národovectví a nikoli o fašismu. Koncem r. 1925 bylo v čes. fašistickém hnutí organizováno asi 20 tis. osob. V r. 1926, když došlo k úplnému splynutí čes. fašistů s Národním hnutím, se f.č. přejmenoval na Národní obec fašistickou (NOF). V této době dochází také k úzkému ideovému přimknutí f.č. k it. fašismu, k převzetí ideje korporatismu, vůdcovského principu a také org. forem (hnutí řídilo direktorium, vznikaly odbočky, fašistická organizace mládeže Omladina, Fašistické studentské sdružení, fašistické odbory, fašistické sdružení bývalých legionářů aj.). V r. 1927 byl v Brně slavnostně provolán „vůdcem“ Národní obce fašistické Radola Gajda, bývalý čes. generál, který byl degradován na vojína a zbaven funkce náčelníka generálního štábu čsl. armády po kárném řízení pro údajnou přípravu protistátního puče a pro špionáž. F.č. tedy přebral princip vůdcovství a současně se změnil v polit. stranu. NOF zaujala výrazně protihradní polit. postoj. Svou ideologii rozšířila o protizednářské a antiintelektualistické prvky a posléze také o antisemitismus.
F.č. se orientoval zejm. na střední vrstvy národa, později také na venkov. Prováděl tvrdou demagogickou kritiku vládní politiky, čes. partajnictví, soc. poměrů. Pronikl do některých místních organizací Sokola, získal podporu určité části důstojníků. Čsl. vláda proti fašistům často zasahovala. Objevily se vnitřní konflikty v NOF a řada afér (např. tzv. sázavský případ – útok fašistů na jednoho vládního činitele, jemuž měly být odňaty důležité dokumenty údajně svědčící o Gajdově nevině). Nicméně NOF získala poměrně silné pozice zejm. mezi zemědělci ve vých. a jižních Čechách. V r. 1929 se spojila s J. Stříbrným a K. Perglerem v tzv. Ligu proti vázaným kandidátkám, v následujících volbách byl Gajda zvolen poslancem, ale krátce na to zbaven mandátu a odsouzen pro „sázavský případ“ do vězení. Uvádí se, že ve 30. l. měla NOF 50 tis. organizovaných členů. V té době se zostřují boje fašistů s komunisty, dochází i k potyčkám, vzájemnému rozbíjení schůzí apod. V r. 1933 fašistická úderka přepadla kasárna v Brně–Židenicích, avšak vedení NOF se od této akce distancovalo. Gajda byl nicméně znovu odsouzen a uvězněn. Při tzv. insigniádě pražští studenti vedení Vlajkou donutili rektorát něm. univerzity vydat „insignie“ Karlovy univerzity. V pohnutém předmnichovském období se Gajda přihlásil k obraně státu před nacisty. Na začátku okupace NOF rozpustil a odešel z polit. života do ústraní. Začaly se však dočasně vytvářet nové fašistické organizace (Národní tábor fašistický v Brně, Svatoplukovy gardy v Moravské Ostravě, Strana českých fašistů v Praze, aj.). V čele obnovené NOF stanul nejprve J. Rydlo, po něm A. Břečka, ale v r. 1943 byla její činnost definitivně ukončena a místní fašistické organizace se většinou po vzájemném napadávání rozpadly. V době okupace spolupracovala řada čes. fašistů s nacisty, ale řada jich zahynula v něm. koncentračních táborech. K f.č. měly blízko čes. nacistické organizace. Nejznámější Vlajka, vedená J. Rysem–Rozsévačem, byla posléze (koncem r. 1942) nacisty zlikvidována, údajně proto, že usilovala o diskreditaci ministra protektorátní vlády E. Moravce, ve skutečnosti však proto, že v ní nacisté spatřovali nebezpečný čes. nacionalismus. Mnoho čes. fašistů bylo po skončení války odsouzeno za kolaboraci do vězení, řada jich zahynula v nacistických koncentrácích. F.č. byl fenomén velmi specif., nesrovnatelný s fašismy jiných národů. Mezi čes. fašistickými, resp. nacistickými organizacemi panovalo nepřátelství; pokus o sjednocení několika z nich v létě 1939 ztroskotal již téhož roku.
Czech fascism fascisme tchèque tschechischer Faschismus fascismo ceco
Literatura: Cyphelly, V. A.: Politická čítanka. Praha 1939; Gajda, R.: Stavovská demokracie národního státu. Praha 1934; Gregorovič, M.: Kapitoly o českém fašismu. Praha 1995; Lebloch, O.: Fašistický stát. Brno 1927; Pasák, T.: K historii českého fašismu. Praha 1985.