Orientace hodnotová
orientace hodnotová – soustava hodnot, která se vytváří především na základě toho, že typy hodnoty a způsoby hodnocení se liší nejen obsahově, ale i strukturálními pravidly, podle nichž se tvoří soustavy hodnot. Některé hodnoty se mohou prosazovat tak výsostně, že o.h. zcela ovládnou a plně si podřídí ostatní zřetele, aniž samy výrazně závisí na interakci s jinými hodnotami. Platí to zejm. o o.h. jednání, jež M. Weber označuje jako „hodnotově racionální jednání“ (wertrationales Handeln, value-rationality, rationalité axiologique), zatímco v „účelové racionalitě“ (Zweckrationalität, instrumental rationality, rationalité téléologique) se soustavně zvažují vztahy mezi cíli a prostředky, mezi sledovanými cíli a vedlejšími nezáměrnými účinky jednání. Aplikace hodnotového vzorce vnáší do hry celou řadu hodnotových zřetelů. Při rozboru různých pojetí soc. rolí vědce a politika Weber výstižně ukazuje, že existují podstatné rozdíly mezi hodnotovými systémy lidí, kteří zvažují všechny možné souvislosti i vedlejší účinky svých činů, dříve než se rozhodnou, jak budou jednat, a řídí se taky „etikou zodpovědnosti“ (Verantwortungsethik, responsability-ethics, éthique de la responsabilité), a orientacemi lidí, kteří se jednoznačně, „stůj co stůj“, identifikují s určitými hodnotovými stanovisky a podle nich neochvějně jednají – podle „etiky presvědčení“ (Gesinnungsethik, ethics of conviction, éthique de la conviction). Ušlechtilé imperativy biblického „kázání na hoře“, které mohou oslnit a nadchnout jako principy, jsou výrazem etiky přesvědčení. Tyto principy jsou však nesnadno převeditelné do různých forem praxe, zejm. do polit. činnosti, a ve svých aplikacích mohou vyvolávat nežádoucí důsledky. Weber svým výkladem hodnotových antinomií chtěl také ukázat, že rozpory mezi zákl. axiologickými volbami nelze řešit výlučně poznávacími prostředky.
Pro soustavy hodnot jsou význ. vertikální, „hierarchické“ vztahy, jsou však také předmětem nepřesných popisů a zjednodušení. Lidé žijí ve svém každodenním životě v řadě hodnotových oblastí a všechny nebo téměř všechny jsou pro ně podstatné, což je fakt, který platnost hodnotových hierarchií relativizuje. Atribut důležitosti je přitom vykládán mnohoznačně: na otázku, které hodnoty pokládají za nejdůležitější, někteří dotazovaní uvádějí hodnoty, jež představují limitativní podmínky (např. zdraví) a kladou je na prvé místo, zatímco jiní uvádějí vrcholné hodnoty, v nichž spatřují své životní naplnění. Hierarchizaci hodnot někdy určuje míra uspokojení, jež ta která oblast přináší, jindy míra úsilí, které hodnocené oblasti vyžadují. Do řazení hodnot zasahují také často hlediska naléhavosti a ohled na překážky, které musí být překonány, aby hodnota mohla být realizována (R. Le Senne, 1946). Hodnoty se tak situují do homogenního prostoru „vyšší – nižší“, přičemž se často odhlíží, že hodnocení hodnot může vycházet z různých hledisek a má v závislosti na nich také odlišnou podobu. Jen vícerozměrné modely hodnot mohou uniknout těmto zjednodušením. Hierarchická dimenze pro popis hodnot ale nestačí. Charakteristika hodnot netkví jen v jejich vertikálním umístění, ale také ve volbách určitých možností uvnitř dané oblasti. Často lze účinně definovat hodnoty tím, že je uvádíme ve vztahu s alternativními hodnotami, vztahujícími se k témuž problému. Důležité v tomto postupu je neredukovat hodnotové volby na antiteze, ale postihnout celou sémantickou strukturu prostoru, v němž probíhá hodnocení.
Zvl. úlohu má vztah mezi afektivními a hodnoticími procesy, který odpovídá tomu, že formy hodnocení jsou spjaty se specif. socio-psych. procesy. Do zaměřenosti posuzování a činnosti lidí zasahují jejich tužby, které nejsou legitimovány, dostávají se do rozporu s jejich hodnotovými soustavami a prosazují se proti nim. Silné tužby a oslabené hodnotové identifikace jsou nejobecnější figurou bezprostředních příčin překračování norem. Takovýto nesoulad však může být přehodnocen v pozitivní hodnotu, čímž se nelegitimovaná tužba mění v legitimní a může se stát základem nových hodnotových projektů (Nietzschův program „přehodnocení hodnot“ sleduje v principu takovýto postup). Hodnotově legitimované tužby a hodnotová doporučení představují jednu z nejvýzn. forem motivace a jsou základnou pro spojení mezi osobností a kulturou. Tyto tužby-hodnoty berou na sebe podobu aspirací, a to zejm. tehdy, když sledují určitý emancipační projekt, když jsou existenciálně spjaty s přechodem k hodnotově náročnější formě existence (viz řadu prací P. H. Chombarta de Lauwa, 1969, 1970). Za jistých okolností se může v hodnocení uchovat vědomí, že určité stavy věcí jsou žádoucí, avšak doprovodné afektivní procesy se oslabí nebo vyhasnou; do popředí pak vystupuje normativní, afektivně ochuzená stránka hodnocení. Pokud afektivní aspekty v hodnocení nejsou oslabeny jen aktuálně a situačně, hodnocení se tu mění v určité „uznání de jure“, které stačí energetizovat jednání jen tím, že se spojí s dostatečně silným vědomím povinnosti.
Hodnoty-povinnosti, tj. normativní hodnoty, jsou jednou z význ. figur hodnotových přístupů, nejsou však univerzální axiologickou figurou, jak předpokládá kantovská tradice a zejm. Schillerova interpretace, podle níž je morální jen to, co vzešlo z ostrého boje mezi přáním člověka a vědomím jeho povinnosti. Normativní hodnoty (hodnoty-povinnosti) a soc. normy jsou si blízké, přechod mezi nimi není ostrý, zčásti se přímo překrývají, nejsou však totožné. Normativní hodnoty se liší od spol. norem tím, že ten, kdo při hodnocení rozhoduje o platnosti hodnoty, je hodnotící subjekt sám nebo instance, s níž se subjekt ztotožňuje, zatímco zdrojem normy je skupina či společnost. Není nahodilé, že mnozí autoři mají tendenci definovat spol. normy jako výrazy cizí vůle (K. Engliš v r. 1936 říká, že obsah cizí vůle, která subjekt zavazuje, je norma). Spol. normy vystupují s nároky na jejich respektování, ať je vnitřní vztah soc. aktéra k nim jakýkoliv, ať je pokládá za správné, či nikoliv. Axiologická, normativní platnost a faktické uplatňování v regulativních procesech jsou odlišné věci (viz Habermasovo rozlišení „Geltung“ a „Gültigkeit“). V zájmu řídících instancí ve společnosti i jejich mocenských zájmů však je zajistit institucionalizovaným normám co největší legitimitu, normativní platnost. Vztah hodnot a norem není v současné s-gii vykládán jednotně. Pro T. Parsonse jsou zákl. pojmy hodnota a kultura, zatímco normy, pojaté jako konkretizace a specifikace hodnot, stanoví situační podmínky a kategorie aktérů, pro něž platí. Naproti tomu pro Habermase jsou normy zákl. nástrojem soc. řízení, hodnoty samy o sobě nemohou uplatňovat nárok na normativní platnost, „kandidují“ jen na uznání závaznosti a na vtělení v normy, i když za určitých okolností mohou hodnoty nabýt obecné závaznosti.
Důležitou otázkou s-gického projektu činnosti je vztah mezi hodnotami a zájmy. Jsou to nepochybně odlišné pojmy, které se ale vzájemně předpokládají a společně zasahují do soc. procesů. Každá zájmová orientace předpokládá hodnotovou volbu, jež je nezbytná pro určení toho, co je obsahem zájmu pro jednajícího. Je pravda, že některé situace mohou vykonávat na aktéra takový tlak, že samotná existence hodnotové volby ustupuje do pozadí; zájem jednajícího se jeví jako zřejmý důsledek situačních podmínek. (V tom smyslu např. F. Engels v l. 1872–73 spojuje oprávněně, ale jednostranně zájmy se spol. vztahy a odhlíží od jiných jejich konstitutivních faktorů.) Ovšem předpoklad existence těchto hodnotových voleb v zájmové orientaci nikdy nemizí; tam, kde existují zájmy, existuje nezbytně volba směrodatných zájmů a existují kritéria, podle nichž se tato volba vykonává. Na druhé straně také platí, že vývoj hodnotových orientací je závislý na zájmech jednajících a na míře uspokojování jejich zájmů v podmínkách, kdy jejich činnost je orientována danou hodnotovou soustavou. Dlouhodobě vážně neuspokojené zájmy lidí mohou si dříve nebo později vynutit změnu jejich o.h. Někteří současní autoři (např. J. Habermas) právem zdůrazňují význam zobecňování zájmu pro vypracování závazných kolekt. orientací.
Při hodnocení a utváření o.h. se dále ukazuje, že hodnoty jsou spjaty s potřebami, v širším smyslu s vědomím negativity bytí, s potřebou tuto negativitu překonat především vymezením směrů, v nichž mají být činnostní potenciály využity. Toto překonání nemůže ovšem být než sporné a dočasné. Mluvíme-li o sepjetí hodnot s potřebami, nemyslíme tu jen na „biologické potřeby“. Všechny sféry lidské skutečnosti (systémy a subsystémy činností) mají své „potřeby“, své funkční a vývojové imperativy, které hodnotové orientace vyjadřují, konkretizují anebo vytvářejí. Jestliže některé aspekty v hodnocení vyjadřují víceméně idiosynkretické volby a jeví se jako „svévolné“ (pro André Gida jsou tyto volby „gratuits“), všechny aspekty hodnocení nemají tento charakter. I když existuje tvorba hodnot, není v moci jedince nebo skupiny prosadit jakékoliv hodnocení. S-gická analýza hodnot může ukázat, že hodnocení ze skutečnosti vychází a svými účinky se ke skutečnosti, příp. k její změně, zase vrací. Hodnotové projekty otevírají pro činnost lidí nové skutečnostní horizonty. Je možno si myslit, že historie také hodnotové projekty testuje a soudí (F. Schiller). Hodnocení můžeme uvádět do vztahu se zaměřeností činnosti. Nemůžeme však přehlédnout, že hodnocení neurčuje přímo cíle činnosti, vypracovává však zřetele, které jsou pro stanovení těchto cílů směrodatné. Zaměřenost činnosti se určuje také volbou prostředků a charakteristikami činnostních drah a jejich souboru. Hodnocení a zaměřenost se uvádějí oprávněně ve vztah především s činností, týkají se ovšem také činnostních orientací a také roviny samotného posuzování, které kontext vlastní spol. praxe dává dočasně (nebo také trvale) do závorek. Člověk je praktickou bytostí a současně bytostí posuzující a hodnotící – jedna dimenze není myslitelná bez druhé a obě mají svůj samostatný i společný smysl.
V moderním a současném myšlení se spor o odpovědi na otázky vztahu mezi hodnocením a poznáním koncentruje ve sporu mezi kognitivismem (J. Habermas) na straně jedné a decizionismem, příp. emotivismem (A. J. Ayer, Ch. L. Stevenson) či imperativismem, preskriptivismem (R. M. Hare) a jinými decizionistickými přístupy (N. Luhmann) na straně druhé. Tento spor se znovu dostal v 70. a 80. l. do popředí fil. a gnoseologicko-s-gických diskusí, zejm. v anglosaském světě a v Německu. Decizionističtí autoři omezují otázku racionalizace činnosti v podstatě na instrumentální racionalitu. Stoupenci těchto přístupů se mohou dovolávat známého Humeova poznatku, že preskriptivní výpovědi nebo hodnoticí soudy nelze logicky odvodit z konstatujících, deklarativních vypovědí. Naproti tomu kognitivističtí autoři podtrhují úlohu rozumu v hodnocení, možnost zdůvodňování hodnotových soudů, spol. norem a praktických rozhodnutí, možnost zobecňovat zájmy a prověřovat platnost zobecnění a normativních rozhodnutí v diskurzivních komunikativních procesech, do nichž nezasahují mocenské vztahy a donucení a v nichž se prosazuje jen váha argumentu uznaná účastníky diskuse. Poukazují oprávněně také na existenci zhodnocování hist. zkušeností a na procesy hist. učení. Proti bezbřehému axiologickému relativismu jsou tu argumentem i odkazy na vývojovou posloupnost řídících struktur ve vývoji mravního chování nebo ve vývoji práva, mezi nimiž je možné rozlišovat vývojově nižší a vyšší formy (E. Kohlberg, 1981; J. Habermas, 1983). Tato vývojová následnost řídících struktur v hist. procesu se srovnává s posloupností poznávacích struktur uplatňujících se ve vývoji dětského myšlení, které byly předmětem Piagetových analýz. Spor mezi kognitivismem a decizionismem nelze řešit na základě krajních pozic žádného z těchto přístupů. Rozhodující je, že strategie stanovení cílů může různým způsobem spojovat poznávací a hodnotové zřetele, může vklady každého z těchto faktorů zvětšovat nebo zmenšovat. Při relativně nízké úrovni poznání zasahují hodnotové volby téměř do všech praktických voleb, hodnocení tu zčásti nahrazuje poznání, systém rozhodování má mozaikovou axiologickou strukturu. V integrovaném rozhodování jsou potřebné spol. volby rozhodnutelné s menším množstvím axiologické informace, i když vliv axiologických předpokladů je stále podstatný. (Viz též sociologie hodnot, výzkum hodnot.)
value orientation orientation de valeur Wertorientierung orientamento di valore
Literatura: Chombart de Lauwe, P. H.: Pour une sociologie des aspirations. Paris 1969; Habermas, J.: Legitimationsprobleme im Spätkapitalismus. Frankfurt 1973; Habermas, J.: Moralbewustsein und kommunikatives Handeln. Frankfurt 1983; Parsons, T. – Shils, E. A. eds.: Toward a General Theory of Action. New York 1951; Weber, M.: (1921) Wirtschaft und Gesellschaft. Tübingen 1972; viz též hodnota, sociologie hodnot, výzkum hodnot.