Archeologie vědění
archeologie vědění – pojem, který je spojen se jménem M. Foucaulta a se stejnojmenným názvem jeho knihy: L'archéologie du savoir (Archeologie vědění) z r. 1969. Po pracích o dějinách šílenství, v nichž analyzoval oddělení rozumu, tj. řádu, od nerozumu, tj. ne-řádu, k němuž došlo v 17. st., se Foucault zaměřil na problém diskontinuity ve vývoji vědění. V tomto ohledu se hlásí ke K. Marxovi, F. Nietzschemu, G. Bachelardovi, G. Canguilhemovi, L. Althusserovi, M. Serresovi, M. Guéroultovi. Vědění pro něj představují určitá navzájem rozdílná, tj. od všech ostatních odlišná epistemologická pole. V každé epoše se dílčí vědění – ve Foucaultově terminologii „diskursivní formace“ (les formations dicursives) – soustřeďují kolem určité metody a předmětu, které jsou pro danou epochu typické (viz épistémé). A.v. má za úkol popisovat diskurs, a to nikoli v duchu a v pojetí tradičních výkladů dějin filozofie či dějin literatury, tj. jako vztah obsahu knih k jejich autorům, vztah mezi teoriemi a jejich vnitřní strukturou (vnitřní logickou důslednost teorií), nýbrž v podobě „celků vědění“ (les ensembles des savoirs), které v dějinách vědění i v současnosti vystupují např. jako medicína, polit. ekonomie, biologie apod. A.v. se snaží prokázat jednak relativní autonomii těchto velkých celků lidského vědění, která se projevuje v tom, že jsou jakoby anonymní a bez subjektu, jednak specifičnost existence a výskytu diskursivních formací v rámci celků lidského vědění. Pod touto specifičností rozumí a.v. podmínky jejich výskytu, formy jejich hromadění a jejich vzájemného navazování, pravidla jejich transformací a diskontinuity, které provázejí jejich výskyt. Má to být v naprostém protikladu vůči běžným, tradičním dějinám filozofie a vědy, které se snaží zkoumáním příslušných fil. a věd. textů na pozadí životních osudů autorů těchto textů, spol. a polit. okolností a podmínek doby jejich vzniku vystopovat pohyb myšlení, jeho zápasů, porážek, vítězství, přičemž smyslem je dopátrat se čehosi, co podkládá tyto texty, objevit jejich inherentní smysl, který je vždy jen dílčím smyslem celkového, úhrnného hist. smyslu daného oboru lidského vědění, chápaného jako součást celistvé lidské kultury.
Aniž by oprávněnost a význam tradičně pojatých dějin lidského myšlení a vědění popírala, a.v. zcela nově odhlíží od subjektu (viz konec člověka) a zcela nově pohlíží na historický dokument. Hist. doklad, pramen je ovšem historií užíván a zkoumán od samého jejího vzniku. Moderní historiografie si vypracovala řadu postupů, s jejichž pomocí vyhodnocuje jednotlivé hist. dokumenty z hlediska jejich pravosti a využitelnosti (viz analýza dokumentů). Zákl. přístup k dokumentu však zůstává: s jeho pomocí si lidstvo buduje svou historickou paměť. Dokumenty jsou chápány především jako určitý druh památky. A.v. se však snaží o popis dokumentu jako takového, nikoli o stanovení kauzálně determinujícího vztahu mezi ním a událostí. Snaží se stanovit seriální vztah (řetězce sérií) mezi jednotlivými dokumenty. Jednotlivé série jsou pojaty jako individ. řetězce dokumentů, bez nutného chronologického či jiného vztahu k sériím dalším. Odtud důležitost diskontinuity, která má pro a.v. přinejmenším stejnou závažnost jako pojem kontinuity pro tradiční historiografii. Bezprostředním důsledkem důrazu na diskontinuitu dílčích sérií dokumentů ovšem je, že se vytrácí samo téma, sama možnost globálních dějin. Tuto skutečnost a.v. vítá jako odklon od možné ideologizace a mytologizace historie ve smyslu svět. názoru. Obecná historie v pojetí a.v. se na rozdíl od globální historie nesnaží o výklad dějin soustředěný kolem jednoho principu, jednoho významu, myšlenky, svět. názoru, naopak ukazuje dějiny jako pole, na němž se odvíjejí všechny možné tendence. To ovšem přináší některé metodol. problémy, otázky, jež jsou spojeny už se samotným pojetím dokumentu: jak stanovit určitý korpus dokumentů a jak s ním nakládat?; jak určit úroveň analýzy a prvků, které jsou pro ni rozhodující?; jak stanovit příslušnou metodu analýzy?; jak delimitovat zkoumané celky? atd. Navzdory těmto ne zcela uspokojivě vyřešeným problémům představuje a.v. nejzávažnější protiklad vůči zmíněnému pojetí historie jako koherentního celku, opírajícího se o subjekt, jako kontinuálního sledu vědomé racionální lidské činnosti.
archaeology of knowledge archéologie du savoir Archäologie des Wissens archeologia della conoscenza
Literatura: Burica, M.: Dialektika a Struktura. Bratislava 1988; Deleuze, G.: Foucault. Paris 1986; Foucault, M.: L'archéologie du savoir. Paris 1969; Horák, P.: Struktura a dějiny. Praha 1983.