Diskurs
diskurs – (z lat. discurrere = rozbíhat se, promlouvati, mluvit) – promluva, projev, řeč, rozprava. Pro řec. sofisty znamenal d. umění disputovat, pro Sokrata zkoumání pojmu, u Platóna je to jeho dial. metoda (vyložená v sedmé knize Ústavy), u Aristotela sylogismus (První Analytiky, I, 1). Ve smyslu metodického uvažování učinil ve filozofii známým tento pojem R. Descartes r. 1637 ve své knize Discours de la méthode (Rozprava o metodě). V současné době je d. chápán jako uspořádaný soubor vět o daném předmětu, konkrétní podoba vědění. Nejradikálnějším zastáncem pojmu d. v tomto smyslu je M. Foucault. Podle něho je d. anonymní, nemá subjekt či autora v běžném slova smyslu. D., který je typický pro určitou épistémé, prostupuje všemi jejími věd., liter., uměl. a dalšími díly. Snažíme-li se jej poznat, nejsou pro nás jednotliví autoři, objevitelé, myslitelé, vědci důležití. Ve zkoumání d. nevystupují jako tvůrci, nýbrž jen jako uživatelé d. dané epochy (viz též archeologie vědění). Jako anonymní celek všech výpovědí, mluvených a psaných, může být d. popisován jedině tak, jak se jeví, aniž by bylo nutné hledat za jeho různými dílčími podobami jakýkoli skrytý smysl nebo záměr. Popis d. tedy není totožný s dějinami, s analýzou myšlení, které se d. jeví jen jako alegorie vyjadřující nějaký skrytý smysl (podle Foucaulta) či jako symbol pro skrytý smysl (M. Serres). Důležité je stanovit podmínky existence daného d., jeho meze a určit vztah, jaký event. má k jiným typům d., ukázat, jaké formy výpovědí vylučuje a zavrhuje. Popis d. se tedy snaží stanovit jedinečnost výpovědi, její místo, vztah k jiným výpovědím. Každá společnost (řečeno s Foucaultem) svou produkci d. kontroluje, vybírá, organizuje a rozděluje podle určitých procedur. Jednou z nich je zákaz, jinou je odmítání či mlčení. Analýza d. však rozeznává řadu dalších procedur kontroly a vymezení, které působí jakoby zevnitř d. samého. Právě zde se pojetí d. jako anonymní, téměř autonomní (byť i hist. pojaté) produkce a sebereprodukce vědění stýká dosti úzce s koncepcemi revoluce ve vědě T. S. Kuhna nebo epistemologického řezu G. Bachelarda, kteří zdůrazňují význam nečekaného zvratu, a tedy i diskontinuity v dějinách lidského poznání. (Viz též věda, sociologie vědy, sociologie vědění.)
discourse discours Diskurs discorso
Literatura: Foucault, M.: Diskurs, autor, genealogie. Praha 1994; Foucault, M.: L'archéologie du savoir. Paris 1969; Foucault, M.: L'ordre du discours. Paris 1971.