Vašek Bedřich
Vašek Bedřich
v Hážovicích (dnes součást Rožnova pod Radhoštěm, okr. Vsetín)
v Olomouci
Po studiích římskokatolické teologie v Olomouci byl vysvěcen na kněze (1906) a působil jako kooperátor v Končicích u Oder a v Bilčicích, katecheta na měšťance v Uherském Ostrohu a v roce 1914 byl jmenován profesorem českého gymnázia v Opavě. Téhož roku získal i doktorát z teologie (ThDr.). Po první světové válce podnikl několik studijních cest do Německa, Belgie, Nizozemí, Velké Británie, Itálie a Spojených států, kde se seznámil s novějšími směry křesťanské sociologie. V roce 1922 se habilitoval z křesťanské sociologie na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci (viz Biskupské semináře), kde rovněž suploval stolici morální teologie, roku 1926 byl jmenován mimořádným a 1928 řádným profesorem křesťanské sociologie. Na fakultě, po druhé světové válce včleněné do nově zřízené Palackého univerzity v Olomouci, přednášel až do jejího zrušení v roce 1950, kdy byl penzionován. V roce 1936 byl současně jmenován profesorem křesťanské soociologie Rímskokatolické bohoslovecké fakultě v Bratislavě, kde již dříve suploval, toto angažmá nicméně skončilo rozdělením Československa v roce 1939.
Vašek nebyl pouze katedrovým teologem, nýbrž se aktivně zapojoval do veřejného života prostřednictvím členství v řadě spolků a bohatou (vůči moderní společnosti silně kritickou) publicistickou činností. Byl propagátorem církevního sociálního učení a prosazovatelem římskokatolické sociální nauky jako jediné cesty k řešení aktuálních sociálních problémů (rodina, ženská otázka, ekonomická krize, později autoritativní režimy a dělnická otázka). Ve druhé polovině 20. let za tímto účelem dokonce založil a vedl časopis Sociální rozhledy (1925–30). Od 20. let byl rovněž jedním z klíčových organizátorů Katolické akce v Československu. Zároveň byl jmenován členem Sociálního ústavu ČSR, na jehož půdě i jinde se ostře střetával s profánními akademickými sociology, především s Josefem Králem. Po únoru 1948 byl zbaven veřejného vlivu a penzionován, s novými nominálními církevními hodnostmi apoštolského protonotáře a papežského preláta (Monsignore) mohl jen vypomáhat v olomoucké farnosti sv. Michala, kde také zemřel.
Vaškova cesta ke křesťanské sociologii vedla přes osobní sociální zájmy reflektované skrze církevní učení, z jehož podnětu prostřednictvím řady populárně pojatých článků, brožur a knih (obvykle sestavených z dříve publikovaných kratších textů) nabízel řešení dobových problémů. Ze stejného důvodu přeložil a v komentovaných edicích publikoval několik papežských encyklik, především slavnou encykliku Rerum novarum. Na rozdíl od dřívějších katolických sociologů spatřoval – v duchu encykliky Divini redemptoris – největší zlo své doby v komunismu, nepodlehl však „vábení“ pravicových autoritativních režimů a kriticky se stavěl i k fašismu (Sociální katechismus, 1937; Dnes a zítra, 1939). Ačkoli odmítal liberální kapitalismus, byl důsledným zastáncem demokracie a na katolíka své doby dokonce nezvykle srovnával fašismus s nacismem a komunismem, aby tak zdůraznil jejich utlačivý a nekřesťanský charakter. V Dějinách křesťanské charity, publikovaných až za protektorátu (1941), dokonce zastřeně odsoudil nacistickou sociální péči jakožto státocentrickou, nikoli v křesťanském duchu antropocentrickou.
Vaškovým největším teoretickým dílem je třísvazková Křesťanská sociologie (1929–33), jejíž hlavní myšlenky zpracoval také do „summaria a repetitoria pro kněží“ – Rukojeti křesťanské sociologie (1935). Hlásil se k církevně sociologickému pojetí tří zdrojů sociologického poznání v podobě zkušenosti či pozorování společenských jevů, filosofického uvažování a Zjevení (včetně církevní tradice), přeci jen však měl relativně blízko k empirickému pojetí sociologie. Pracoval se statistickými údaji a mediálními obrazy sociálních problémů, vycházel také z dobové beletrie. Relativní osamocenost vlastního stanoviska mu přitom rozhodně nebránila, aby s akademickou sociologií horlivě nepolemizoval a přes jeho rigidní náboženské zaujetí mu nelze upřít schopnost pregnantního vytyčení sporných bodů: Vaškovo pojetí sociologie bylo přísně normativní, vycházející z církevního učení, v tomto smyslu však bylo relativně blízké aktuálním světovým proudům sociální teologie. Z těch ovšem čerpal někdy až tak dalece, že jeho dílo bylo obviňováno z nepůvodnosti, a jeho význam leckdy spočíval více v tom, co českému (akademickému i populárnímu) prostředí zprostředkoval, než co sám vytvořil.
V českém prostředí zůstal Vaškův vliv omezen na římskokatolické bohoslovce a církevní prostředí, v obou případech jen do komunistického převratu, zatímco na Slovensku vychoval i několik svých akademických následovníků. Nejvýznamnějším z nich byl Michal Salatňay, v mnohém Vaškův epigon, ani ten, ani jiní slovenští katoličtí sociologové nicméně v období vlády komunistického režimu nesměli veřejně působit. Vaškova pozůstalost je uložena v Zemském archivu v Opavě.
Knihy: Moderní člověk: Studie ethicko-pastorální (Matice cyrilometodějská, Olomouc 1919); Práce a oběti pro katolickou školu jinde a u nás (Matice cyrilometodějská, Olomouc 1925); Z dnešní společnosti: Studie sociálně-psychologické a sociálně-etické (Matice cyrilometodějská, Olomouc 1926); Občanské sňatky: Rozluky manželské (Exerciční dům, Hlučín 1927; 2. vyd. 1936; 3. vyd. 1946); Svatý Jan Bosco (Exerciční dům, Hlučín 1929); Křesťanská sociologie I.-III. (ČAT/Universum, Praha 1929–33); Móda a snešní ženský svět (Hlučín 1930); Katolická akce: Výzva Boží k laikům (Velehrad, Olomouc 1934; 2. vyd. 1937); Doba úzkostí a varu: Studie sociálně-etické (Vesmír, Praha 1936); Cesty k sociální spravedlnosti: Základní křesťanské zásady hospodářsko-společenské (Sdružení katolické mládeže, Olomouc 1931; 2. vyd. 1936); Rukojeť křesťanské sociologie (Lidové knihkupectví, Olomouc 1935; 2. vyd. 1937; 3. vyd. 1947); Sociální katechismus (Sdružení katolické omladiny, Brno 1937; slovensky 1938); Jinoch a Katolická akce (Exerciční dům, Hlučín 1937); Dívka a Katolická akce (Exerciční dům, Hlučín 1937; 2. vyd. 1938); Muž a Katolická akce (Exerciční dům, Hlučín 1937; 2. vyd. 1940); Žena a Katolická akce (Exerciční dům, Hlučín 1937); Program práce pro rodinu (Olomouc 1937); Dnes a zítra: Úkoly české katolické inteligence (Krystal, Olomouc 1939); Dělník dnes (Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, Olomouc 1940); Dějiny křesťanské charity (Velehrad, Olomouc 1941); Mladý dělník (Krystal, Olomouc 1941); Velebnou svátostí k obnově náboženského života (Velehrad, Olomouc 1941); Don Bosco a veselost salesiánských hochů (Typos, Brno 1942); Morálka mezinárodního života (Atlas, Praha 1948).
Studie: Práva katolíkův ve školství jednotlivých států (Časopis katolického duchovenstva 1914); Actio catholica (Sociální rozhledy 1927); Náboženství a politika (Sociální rozhledy 1928); Skutečná situace v sovětském Rusku v dalším osvětlení (Sociální rozhledy 1928); Statistický obraz náboženské situace v našem školství (Časopis katolického duchovenstva 1928); Může býti dobrý katolík socialistou? (Sociální rozhledy 1930); Stanovisko katolických theologů k otázce mravní dovolenosti války za dnešních poměrů (Časopis katolického duchovenstva 1932); Totální stát a křesťanství (Časopis katolického duchovenstva 1934); K osmdesátým narozeninám sv. otce Pia XI. (Časopis katolického duchovenstva 1937).
Sborníky: Katolická akce v praksi (Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, Olomouc 1936; spolueditoři J. Hlouch a J. Dolanský); Co uděláme pro zachování a upevnění rodiny? (Diecésní rada KA, Olomouc 1937; spolueditor J. Dolanský).
Překlady: Encyklika Lva XIII. o otázce dělnické: Rerum novarum (I. Hofírek, Olomouc 1931); Divini redemptoris: O bezbožeckém komunismu (Katolická akce, Olomouc 1938); Encyklika Pia XI. ad catholici sacerdotii: O katolickém kněžství (Velehrad, Olomouc 1941); Encyklika Pia XI. O křesťanském manželství: Casti connubii (Velehrad, Olomouc 1941); Vyšší život: Myšlenky ze spisů F. W. Fabera (Brněnské tiskárny, Brno 1948).
Literatura: Prof. dr. Bedřich Vašek padesátníkem (Sociologická revue 3, 1932, 1–2: 188); Tomáš Bahounek: Bedřich Vašek (Zakladatelé a pokračovatelé: Památník osobností obnovené univerzity. Univerzita Palackého, Olomouc 1996: 228–230); Adela Kvasničková: Proti stereotypom obrazu sociológie náboženstva a kresťanskej sociológie na Slovensku do r. 1948 (Sociológia 30, 1998, 2: 115–132); Zdeněk R. Nešpor: Dvojí tradice české sociologie náboženství (Sociologický časopis/Czech Sociological Review 40, 2004, 4: 447–468); Zdeněk R. Nešpor: Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu (Scriptorium, Praha 2008); Miloslav Pojsl (ed.): Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci v letech 1990–2010: 20 let od jejího obnovení (Historická společnost Starý Velehrad, Velehrad 2010); Poselství: Almanach k dvacátému pátému výročí Družiny literární a umělecké (Olomouc 1938: 371–373); Marie Suchánková: Česká sociologie náboženství (buržoazní provenience do roku 1945) (Ateizmus 5, 1977, 1: 49–61; 2: 163–176; 3: 277–291); Ľudovít Turčan: Sociálna otázka v kresťanskej sociológii na Slovensku v prvej polovici 20. storočia (Sociológia 30, 1998, 2: 149–164; 33, 2001, 4: 379–386).