Celibát
celibát – (z lat. coelebs = svobodný) – ustanovení církevního zákona, které nedovoluje duchovenstvu římskokatol. církve počínaje diákonem oženit se. Ve vých. a pravoslavných církvích toto ustanovení platí jen pro biskupy; kněžím je dovolen sňatek před vysvěcením. C. zachovávají i buddhističtí mniši a duchovní dalších nekřesťanských náboženství. Praxi všeobecného kněžského c. prosadila římskokatol. církev, po diskusích trvajících téměř 800 l. (zhruba od sněmu v hispánské Elvíře po r. 300 až k druhému lateránskému sněmu v r. 1139), jako výraz výlučnosti kněžského úřadu, snahy o posílení mravní integrity kněží a kontinuity církevního vlastnictví. Zavedení c. se ve své době nesetkalo s jednoznačně pozitivní odezvou. Znovu jej ale kodifikoval tridentský koncil r. 1563. Odlišné praktikování c. je jedním z důležitých znaků některých specif. proudů křesťanství. V protestantských církvích povinnost c. neexistuje. I uvnitř římskokatol. církve sílí opoziční proudy vůči c., nesetkávají se však dosud s pozitivní odezvou Vatikánu. Papež Jan Pavel II. zdůrazňuje nedotknutelnost c. jako nezastupitelné formy rezignace na „otcovství tělesné“ ve jménu „otcovství duchovního“.
celibacy célibat Zölibat celibato
Literatura: Boeleus, M.: Die Klerikele in der Gesetzgeburg der Kirche. Eine rechtsgeschichtliche Untersuchung von den tufängen bis zum Jahre 1139. 1968; Deuzler, G.: Das Papsttürn und der Amts – Zölibat, 2 sv. 1973, 1976; Doms, N.: Vom Linn des Zölibat. 1953; Kötting, B.: Der Zölibat in der alten Kirche. 1970.