Lékařství sociální
lékařství sociální – vědní, medicínský a interdisciplinární obor, který se zabývá problematikou zdraví populace a péče o zdraví ve společnosti. Pro l.s. je typické, že vzniklo a formovalo se pod tlakem konkrétních soc.-zdravotních problémů, které nebyly řešitelné tradičními biomedicínskými nástroji a které svou vážností i naléhavostí řešení vyvolaly zájem odborné a občanské veřejnosti. Z obecně teor. hlediska dominují v l.s. 3 otázky: Jaké je zdraví lidí? Proč je takové? Co lze vykonat k jeho zlepšení? V tomto směru l.s. využívá rozsáhlou informační i metodickou základnu sloužící k popisu zdravotního stavu obyv., věnuje se studiu determinant zdraví lidí a populačních skupin a klade si otázku, jaká soustava široce pojímané péče o zdraví může v daných polit., ekon. a soc. podmínkách co nejúčinněji přispět ke zlepšení zdraví populace. L.s. je možné charakterizovat 5 zákl. funkcemi. 1. Funkce poznávací a metodická spočívá v tom, že se l.s. zabývá jevy, které lze definovat, měřit a srovnávat, vztahy, které lze kvantifikovat a vysvětlit, a hypotézami, které lze ověřit. Jde v podstatě o moderní epidemiologii, chápanou jako studium událostí majících vztah ke zdraví, a o využití výsledků tohoto studia ke zvládnutí zdravotních problémů. Spolu s metodami epidemiologie využívá l.s. metodický aparát biostatistiky, informatiky, demografie apod. 2. Funkce hodnotová a postojová je spojena s lékařskou etikou a je „kritickým zkoumáním morálních aspektů rozhodování v oblasti zdravotní péče“. Vztah kognitivního a hodnotového přístupu je komplementární. 3. Funkce formativní a akční spočívá v přípravě návrhů a v ověřování nejrůznějších opatření, jejichž smyslem je přispět k vytváření, fungování, kontrole i hodnocení systému zdravotní péče. Do této oblasti patří problematika řízení zdravotnictví, včetně jednotlivých zdravotnických zařízení. Metodickou základnu zde tvoří systémová analýza a vědy o řízení, ekonomie (a její aplikace ve zdravotnictví), právo a zdravotnická legislativa, soc. psychologie, politologie apod. 4. Funkce výchovná spočívá v cílevědomém rozvoji výchovy. Jde zejm. o pregraduální výchovu na lékařských fakultách, postgraduální výchovu všech pracovníků ve zdravotnictví i o výchovu orientovanou na širokou občanskou veřejnost. 5. Funkce aplikační se nejvýrazněji projevuje ve veřejném zdravotnictví jakožto soustavě institucí, které ve své praxi reagují na zákl. soc.-zdravotní problémy a přispívají k jejich zvládnutí. L.s. je zde uplatňováno spolu s dalšími spol. i přírodovědnými obory. Pro veř. zdravotnictví je typický rys institucionální a org.-výkonný.
První snahy o soc. lékařský přístup byly zaznamenány již ve starověku. Populačně empir. linie l.s. má svůj původ v 17. st. v politické aritmetice J. Granta a W. Pettyho, kteří naléhavě radili sbírat a hodnotit údaje o zdraví a zdravotních problémech populačních celků. Za zakladatele soc. hygieny, v té době pojaté jako zdravotní policie, se považuje J. P. Frank. Název „Médicine sociale“ poprvé (v r. 1848) užil J. R. Guérin. Počátky čes. l.s. byly motivovány jednak něm. školou soc. medicíny, jejímž uznávaným protagonistou byl Alfred Grotjahn, jednak tehdejším vědomím polit. a občanské odpovědnosti za zdraví lidí v novém čsl. státě. Zakladateli čes. l.s. jako akademické disciplíny byli František Procházka, který jako pražský docent interního lékařství se ponejvíce věnoval zdravotně-soc. a posudkové problematice rozvíjejícího se soc. a nemocenského pojištění, a František Hamza, zakladatel Ústavu sociálního lékařství na lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, který se orientoval zejm. na humánní a organizační aspekty péče o zdraví. Teor. a metodol. základna l.s. se rychle rozšiřovala. Začala se využívat s-gie, fr. škola demografie i slibně se rozvíjející anglosaská biostatistika a epidemiologie. Nejvýzn. představitelem takto orientované další generace soc. lékařů byl Hynek Pelc, který v r. 1937 vydal na svou dobu moderní učebnici l.s. V poválečném vývoji l.s. v čes. zemích degradovalo svou jednostrannou orientací na pouhou organizaci zdravotnictví a na povrchní obhajobu tehdejších polit. záměrů, i když v některých oblastech zásluhou několika jednotlivců neztratilo kontakt s vývojem ve světě. Začátkem 90. l. odbornou základnu l.s. v čes. zemích pomáhá vytvářet Společnost sociálního lékařství a řízení péče o zdraví. Ve výchově se uplatňuje mimo ústavy l.s. na jednotlivých fakultách zejm. Škola veřejného zdravotnictví v Praze.
social medicine traitement social Sozialmedizin medicina sociale
Literatura: Gladkij, I.: Propedeutika sociálního lékařství, I, II. Olomouc 1991, 1992; Hamza, F.: Úvahy o sociální péči zdravotní. Praha 1921; Holčík, J. – Žáček, A.: Sociální lékařství, I, II. Brno 1991, 1992; Pelc, H.: Sociální lékařství. Praha 1937; Procházka, F.: Sociální lékařství. Praha 1925; Žáček, A.: Metody studia zdraví a nemoci v populaci. Praha 1984.
Časopisy: American Journal of Public Health, 1980; Československé zdravotnictví, 1978–1988; Social Science and Medicine, 1981; Sborník sociálního lékařství, 1992.