Behaviorismus (MSgS)
behaviorismus (MSgS). Roku 1907 vystoupil ruský psychiatr V. M. Bechtěrev (1857 až 1927) s požadavkem tzv. objektivní psychologie, tj. psychologie založené na užívání objektivních heuristických metod. S tímto požadavkem souvisel i požadavek chápat psychologii jako tzv. reflexologii, tj. jako vědu zabývající se studiem pozorovatelných reflexů. Vědeckou může být psychologie jen tehdy, bude-li užívat objektivních metod, které zaručují kontrolovatelnost dosažených výsledků. Již roku 1896 vystoupil Bechtěrev s ostrou kritikou subjektivistické, na introspekční metodě založené psychologie.
Na Bechtěrevovy názory navázal psycholog J. B. Watson (1878—1958), který roku 1912 vystoupil s koncepcí tzv. behaviorismu (z angl. behaviour — chování), tj. psychologie, která by objektivními metodami, především pozorováním a experimentálně studovala chování individuí. Podle Watsona celý pokrok psychologie spočíval v tom, že pojem duše byl nahrazen stejně mlhavým pojmem vědomí: „Vědomí je jen jiné slovo pro dřívější označení duše.“ Chceme-li znát psychologii individua, musíme vědět, co činí a říká v určité situaci. Úkolem psychologie je studovat vztah objektivně registrovatelných reakcí individua a podnětů, musí se metodologicky držet schématu: [math]S-R[/math] (tj. stimulus-reakce). Watson ostře oddělil dvě základní dimenze psychického dění: prožívání a chování. Neodmítal existenci obsahů vědomí, protože ta je empiricky evidentní, ale rezignoval na její zkoumání, protože je nepřístupna objektivním metodám.
Filosofické kořeny behaviorismu lze spatřovat v americkém pragmatismu, podle G. W. Allporta (1962) dokonce v Lockově empirismu, který ovládl anglo-americký svět. Sociální kořeny behaviorismu lze spatřovat ve vývoji amerického hospodářství, zvláště průmyslu, který potřeboval praktickou, aplikovatelnou psychologii, která by nahradila dosavadní psychologii zaměřenou na psychické obsahy, které nebyly primárním problémem rostoucí a rozvíjející se výroby, v níž bylo nejzávažnějším problémem chování (zvl. motorická reakce). Behaviorismus rychle ovládl anglo-americkou psychologii, kde je dnes převládajícím směrem a kde se projevil ve všech oblastech psychologie, zvláště v užité psychologii, ale i v sociální psychologii a sociologii (tzv. sociální behaviorismus — G. H. Mead roku 1936 v teorii sociálního chování).
Zásadní odmítnutí introspekce vedlo v behaviorismu k určitému zjednodušení, případně redukcionismu v psychologii, který byl později poněkud překonán v neobehavioristických koncepcích, přihlížejících k intrapsychické struktuře individua (Ch. E. Osgoodův termín „mediační procesy“, E. C. Tolmanův pojem „intervenující proměnná“ nebo H. O. Mowrerova koncepce chování, postupující existenci a účast několika druhů emocí). Klasické Watsonovo metodologické schéma bylo nahrazeno schématem [math]S-O-R[/math] (v němž [math]O[/math] značí organismus). Scientistní snahy behavioristů našly výraz v převážném experimentování se zvířaty, statistické aspektaci sociálně psychologických výzkumů a extrémně v tzv. operacionalismu. Behaviorismu přispěly zvláště C. L. Hullovy axiómy o učení (roku 1943 a později). Neurofyziologická hlediska behaviorismus v podstatě nepřijal.
Behaviorismus chápe psychologii jako přírodní vědu o chování organismu. V historii behaviorismu byly rovněž učiněny pokusy o integraci s gestaltistickými teoriemi (E. C. Tolman) a psychoanalýzou (J. Dollard a N. E. Miller). Oproti neurofyziologiím, kteří zkoumají tzv. molekulární reakce organismu (tj. v podstatě jednoduché reflexy a nervové procesy), zkoumají behavioristé tzv. molární reakce organismu (tj. komplexnější formy reagování, akty chování). Scientistní snahy vedou v behaviorismu dále k „matematické formalizaci psychologického pojmosloví“ a k matematickým formulacím psychologických zákonitostí procesu motivace a učení, které jsou hlavními tématy behaviorismu. Neobehaviorismus v mnoha směrech překonal řadu simplifikací klasického behaviorismu, který je reprezentován zvláště J. B. Watsonem a E. L. Thorndikem (1874—1949).
Behaviorismus nesmírně přispěl rozvoji moderní vědecké psychologie, zvláště sledováním korelací mezi určitými rysy chování a sociologickými daty, zkoumáním vlivu různých forem zkušenosti v psychickém vývoji individua, studiem vztahu kulturně antropologických fenoménů a různých forem chování, obrovským snesením poznatků experimentální psychologie o učení a motivaci, měřením rysů osobnosti a vypracováním řady plodných hledisek v psychologii motivace a učení.
Literatura: Hull C. L., Principles of Behavior, New York, 1943; Hull C. L., A Behavior System. An Introduction to Behavior, Theory Concerning the Individual Organism, New York, 1952; Rose A. M., Human Behavior and Social Processes, Boston, 1962; Skinner B. F., Science and Human Behavior, New York, 1953; Watson J. B., Psychology from the Standpoint of a Behaviorist, Philadelphia, 1919; Watson J. B., Behaviorism, New York, 1914.
Viz též heslo behaviorismus ve Velkém sociologickém slovníku (1996)