Psychoanalýza (MSgS)
psychoanalýza (MSgS) je v nejširším smyslu rozbor psychiky v její konstitutivní součásti, zejména rozbor duševních hnutí, postojů a tendencí, jejich motivace, sledování vzniku a pohybu psychických struktur a dynamiky psychických, zejména citových procesů. V tomto širokém vymezení se psychoanalýza staví do protikladu k pouze deskriptivní nebo ryze funkcionální psychologii a psychiatrii, jež se vyhýbá průzkumu skrytých tendencí a neusiluje o interpretaci chování osobnosti. Takovéto tendence se rozvíjely historicky zejména v opozici vůči akademické školské psychologii, která až do novověku podstatně nepřekračovala aristotelismus. Analytiky duševních hnutí v tomto širokém smyslu byli nejenom filosofové (Spinoza, Diderot, Feuerbach, Černyševskij, Nietzsche), ale i umělci (Shakespeare, Goethe, Dostojevskij, Kafka).
V užším smyslu představuje psychoanalýza určitou školu či směr v psychiatrii a psychologii, založený objevy Breuerovými a Freudovými a diferencující se postupně v další směry: individuální psychologii Adlerovu, analytickou psychologii C. G. Junga, dialektickou charakterologii F. Künkela, kulturní psychoanalýzu K. Horeyové a E. Fromma, interpersonální psychiatrii H. S. Sullivana a jiné.
Psychoanalýza ve smyslu určitého hnutí je sdružením analytiků v mezinárodním měřítku, jež je diferencováno jednak národnostně, jednak podle zásadního postoje k Freudovu dílu, na společnosti „ortodoxní“ (např. Psychoanalytische Vereinigung) a společnosti „reformistické“ (např. Gesellschaft für Psychoanalyse).
Freudova psychoanalýza vznikla jako psychoterapeutická metoda léčení neuróz, zejména hysterií. Přetvořila techniku hypnózy v techniku volných asociací v analytické situaci jako hlavní prostředek průzkumu nevědomých duševních hnutí, nezbytný pro odkrytí patogenního intrapsychického konfliktu. V dalším svém vývoji odkrývala celou řadu psychologických mechanismů, jako je odpor a vytěsnění, projekce a introjekce, sublimace atd. Ze studia těchto mechanismů vytvořil Freud zvláštní model psychické osobnosti.
Psychika je v této koncepci modelovaná jako „systém systémů“, začleněných do celkového životního dění. Je organizována tak, že nad původní vrstvou nevědomých instinktů (id), jež obsahuje fylogenetické dědictví individua a tvoří jakýsi rezervoár veškeré psychické energie, se vytváří v procesu ontogeneze pod vlivem zevního světa vědomé já (ego), jež zprostředkovává mezi pudovou vrstvou a skutečností. Jeho obsahem jsou hlavně vjemové odrazy vnějšího i vnitřního světa. Ego je převážně vědomé, reprezentuje rozum, logické myšlení a zdraví, usiluje o harmonizaci pudových přání s realitou. Konečně třetí část psychické organizace, vytvářející se z obou předchozích, je tzv. superego; je z větší části nevědomé, má výrazně sociální původ, obsahuje prvotně jen obrazy pudových objektů (např. matky a otce), později také zvyky převzaté od rodičů a vychovatelů. Je to instance, která nahrazuje rodiče při kontrole pudových impulsů, a proto vystupuje zejména jako tzv. svědomí. Do souboru psychických instancí patří i ideální ego jako soubor představ subjektu o sobě samém, o své ideální osobnosti, vytvářející se na základě srovnávání a soupeření s druhými lidmi.
Tyto struktury jsou v neustálém pohybu, přičemž se předpokládá, že podkladem duševních dějů je určitý druh energie, zvaný libido. U Freuda je libido výrazem pro erotickou energii instinktů, jež představuje zároveň jistou kvantitativní veličinu. Pohyb psychické energie se zkoumá z různých hledisek: co do původu se rozlišují primární procesy, charakterizované volným pohybem kvant vzruchů, a sekundární procesy, jež obsazují objekty a tím vyvolávají inhibici procesu primárního. Dále se rozlišuje hledisko dynamické, topické a ekonomické. Zatímco psychodynamika se zabývá pohybem a přeměnou duševních hnutí, např. transformací sexuálního vzrušení ve strach, topické hledisko pracuje s představami umístění každého psychického elementu na určité místo, do určité soustavy. Představa může být umístěna ve vědomí, nevědomí nebo předvědomí, může náležet různým psychickým instancím atd. Ekonomické hledisko se zabývá tvořením, rozdělováním a spotřebou určité kvantity tělesných vzruchů nebo energie v souhlase s ekonomickým principem největší výhody (slasti) s nejmenším úsilím.
Freud předpokládal, že normální psychický vývoj se děje uspokojováním vnitřních potřeb organismu podle principu slasti. To v sobě zahrnuje i určitou míru respektování požadavků objektivní reality. Jestliže jednotlivec počítá s vnější, zejména společenskou skutečností při uspokojování svých potřeb a vyhledávání slasti, dochází tím k modifikaci principu slasti principem reality. Slast souvisí s uspokojováním pudových potřeb, potřeba se prvotně jeví jako energie vzruchů somatického původu, jež se odrážejí v psychice jako napětí, směřující k uspokojení. Všechna kladná životní hnutí přičítá Freud tzv. instinktu lásky (eros), záporná, destruktivní hnutí připisuje instinktu smrti (thanatos). Instinkt smrti směřuje k vyrovnání všech napětí a tedy realizuje „princip nirvány“.
Psychoanalýza v sobě spojuje přírodovědeckolékařské aspekty, psychoterapeutické metody a psychiatrické teorie s kulturně filosofickými a sociologickými názory na některé základní otázky lidského života. V ontogenezi zdůrazňuje rozhodující význam dětství a sociálně způsob řešení tzv. oidipovské situace, tj. vztahu dítěte k rodičům. Podle toho, jakým způsobem se jedinec vyrovnává s city lásky, žárlivosti, rivality atd., se konstituují základní rysy jeho osobnosti, jež v podstatě trvají po celý další život. Na individuum se psychoanalýza dívá zároveň historicky, zkoumajíc u každé potřeby a každého postoje jejich vývoj. Tak sexualita prochází podle Freuda několika stadii, od prvobytně „polymorfně perverzního“ stavu v raném dětství prochází stadiem orálním, análním a nakonec genitálním. V tomto vývoji se spojují vrozené a dědičné dispozice s působením světa, takže ontogenezi lidské osobnosti chápe psychoanalýza jako výsledek neustálého střetávání individua s okolním světem včetně společnosti.
Jednou z progresivních stránek psychoanalýzy jsou studie různých psychických mechanismů, jejichž prostřednictvím se individuum vyrovnává s požadavky, podněty a zábranami svého prostředí. Subjekt se identifikuje s různými osobami, institucemi a hnutími svého okolí, promítá do jiných osob vlastní impulsy a představy, racionalizuje různé primitivní city soustavou zdánlivě rozumných etických a jiných společensky uznávaných důvodů, vytváří tzv. reaktivní výtvory jako způsob obrany vůči impulsům, jež jsou pro vědomou osobnost nepřijatelné. Hrubý egoismus a asociální sklony vyvolávají tak např. chování přehnaně opačného druhu, přehnanou zdvořilost, pseudoaltruismus, etiku sebeobětování až k sebezničení. Jde vesměs o různé formy řešení konfliktů. Obranné mechanismy znamenají labilní řešení, zatímco jiné mechanismy, jako sublimace, představují v podstatě pozitivní přeměnu primitivních hnutí v sociální a kulturně užitečnou činnost.
Kultura vzniká podle Freudovy psychoanalýzy jako útvar udržující se na základě pudového potlačení. Vznik morálky, instance svědomí, pocitů viny, potřeby trestu nebo msty spojuje Freud s rozkladem jakési prvotní společenské jednotky, prahordy, ovládané původně despotickým otcem. Vzpoura synů proti nadvládě otce, motivovaná eroticky, končí jeho zabitím a reorganizací prvotní sociální jednotky. Kultura kanalizuje primitivní hnutí, je pro člověka nutná, avšak zároveň mu přináší četná utrpení. Ve spise Stísněnost z kultury vystoupil Freud jako kritik kultury vybudované na represi prvotních tužeb a tedy na obětování štěstí povinnosti. Pesimistické úvahy vyúsťují nakonec v mírný reformismus, jde o sexuální morálku a roli autorit, nikoli v požadavek revolučních strukturálních přeměn společnosti, v jejichž účinnost Freud, zůstávající v mezích buržoazního světového názoru, nevěřil.
Do analýzy náboženských ideologií, umělecké tvořivosti a politických organizací vnášela psychoanalýza především některé poznatky z oblasti psychopatologie. Náboženství chápala jako určitý univerzálně rozšířený druh kolektivní nutkavé neurózy, umění jako sublimační formu, která oklikou přes fantazii uspokojuje libidinózní a ctižádostivá přání svého tvůrce. Analýzu politických vztahů převádí freudovská psychoanalýza na interpersonální afektivní vazby mezi jednotlivci, popřípadě mezi masou a vůdcem.
Již ve Freudově díle se střetávají biologizující tendence se snahami o ryze psychologický výklad, iracionalistické přeceňování neuvědomělých impulsů s osvícenskou vírou v léčivou a výchovnou sílu rozumu, mechanistické modely duševní činnosti s počáteční formou odkrývání role mezilidských vztahů v duševním vývoji.
Další vývoj psychoanalýzy probíhá jako dramatické vyjevování a pokusy o překonávání těchto tendencí. Adlerova individuální psychologie akcentovala na úkor hypertrofované sexuality city spojené se sebehodnocením, ctižádostivost, méněcennost a jejich protipól, smysl pro pospolitost. Jungova analytická psychologie se koncentrovala na průzkum mechanismů introverze, extraverze, personifikace a zejména na symbolizaci psychických procesů, jejichž nevědomý základ spatřoval Jung v tzv. archetypech, pravzorech myšlení a cítění chápaných jako dědičná psychologická báze lidského rodu nezávisle na tělesné organizaci a činnosti mozku.
Větší důraz na problematiku ega v pozdějším vývoji psychoanalýzy přerostl v různé školy kulturní psychoanalýzy a interpersonální psychiatrie, jež zčásti prolamují rámec Freudova světového názoru a vědy 19. věku a spojují psychoanalýzu s některými směry v soudobé sociální psychologii, sociologii a kulturní antropologii. Tato kritika je převážně progresívní a představuje jednu z cest, jak začlenit cenné výtěžky, spjaté se specificky psychoanalytickým přístupem, do dynamické soustavy současných věd o člověku a společnosti.
V hodnocení psychoanalýzy není ani v jednotlivých vědeckých oborech, ani v kulturní veřejnosti shoda. V různých obměnách se opakují v podstatě tři stanoviska: naprostá negace, kritická analýza a apologetika. Pro věcné řešení sporů kolem psychoanalýzy je, kromě stálé kritiky, nezbytný intenzívní rozvoj vědeckého bádání ve všech oborech, do nichž psychoanalýza vysoce podnětně, ale zároveň rozporuplně zasáhla.
Literatura: Freud S., Gesammelte Werke, I—XVIII, Frankfurt am Main; Fromm E., Beyond the Chains of Illusion, New York, 1959; Furst J. B., Neurózy a společnost, Praha, 1961; Jedlicki W., Co sądzic o freudisme i psychoanalyse, Warszawa, 1961; Jones E., Das Leben und Werk von S. Freud, I—III, Bern—Stuttgart, 1960—1963; Kubie L. S., Psychoanalyse ohne Geheimniss, Hamburg, 1956; Marcuse H., Eros und Kultur, Stuttgart, 1955; Sapir I., Reich W., Jurinec V., Marxismus a freudismus, Praha, 1933; Sears R. R., Survey of Objective Studies of Psychoanalytical Concepts, New York, 1942; Waelder R., Die Grundlagen der Psychoanalyse, Bern—Stuttgart, 1963; Cvekl J., Sigmund Freud, Praha, 1965; Kalivoda R., Moderní duchovní skutečnost a marxismus, Praha, 1968.
Viz též heslo psychoanalýza ve Velkém sociologickém slovníku (1996)