Reliabilita
reliabilita – čes. spolehlivost – jeden ze zákl. požadavků či vlastností měření (komplementární k validitě), vyjadřující jeho přesnost ve smyslu stálosti, absenci chyb vznikajících při opakovaném měření téhož jevu za stejných podmínek. Z hlediska rozptylu naměřených hodnot jde o minimalizaci náhodných chyb (nikoli chyb systematických). Na kolísání výsledku měření (např. u testů) může mít vliv mnoho okolností: situace vyplňování, přesnost instrukcí, zácvik, změny motivace zkoumané osoby, chyby při vyhodnocování testu atd. R. lze vyjádřit „koeficientem reliability“, což je podíl správné variance z celkové. Ve výzkumné praxi se uvedený koeficient odvozuje z korelace mezi dvěma řadami měření. Záleží pak na tom, kterou formu r. chceme zjišťovat: stabilitu ověřujeme opakovaným měřením na stejném souboru po určité době (retest), konzistenci několika způsoby, např. párováním položek, půlením (split-half) testu. I když obecně platí, že větší počet jednotlivých položek zvyšuje celkovou r. měřené proměnné, může se stát, že např. v důsledku únavy dosahuje část zkoumaných osob v druhé polovině testu horších výsledků. Protože zdrojem chyb může být též osoba pozorovatele, zabývá se metodologie i reliabilitou intersubjektivní, kdy se zkoumá shoda záznamu mezi dvěma nebo více pozorovateli téhož jevu (má význam též u obsahové analýzy). Uvažuje se také o r. interpretační, a to jak v rovině porovnávání statist. dat (tabulek apod.), tak v rámci kvalitativních metod. Znalost koeficientu r. umožňuje u nepřímého měření stanovení intervalu spolehlivosti odhadu (např. při zjišťování inteligenčního kvocientu). Komplexní posouzení r. představuje velmi náročný úkol, neboť se prolíná se zákl. operacemi výzkumu, s operacionalizací, standardizací, statistickým výběrem atd.
reliability reliabilité Reliabilität affidabilità
Literatura: Kerlinger, F. N.: Základy výzkumu chování. Praha 1972; viz též metody sociologické.
Viz též hesla spolehlivost a technika reliabilní v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)