Měření

měření – v širším smyslu poznávací akt či proces založený na zjišťování vztahů mezi předměty jevy prostřednictvím komparace jejich vlastností a číselné symboliky a většinou i na kvantifikaci těchto vztahů. Pro užší pojetí m. je podstatný a nezbytný právě moment kvantifikace. Podle často uváděné definice A. A. Campbella (What is science, 1921) je m. přiřazováním čísel předmětům či jevům podle určitých pravidel. Z matem. hlediska jde o přiřazování prvků jedné množiny prvkům jiné množiny za podmínky izomorfismu zobrazení. Prvky množiny mohou být i vlastnosti osob, skupin, charakteristiky soc. jevů, vývojové okamžiky apod., vyjadřované pomocí symbolů, což jsou většinou čísla, číslice. I když se hovoří o m. postojů, pozic, hodnot, motivací apod., jde vlastně o m. je zastupujících ukazatelů (též indikátorů), vyjadřujících jednotlivé (podstatné, význ.) kvalitativní dimenze těchto jevů, konstruovaných do podoby znaků, převáděných většinou v číselné veličiny. Při m. tedy dochází ke srovnávání veličin mezi sebou, přičemž min. cílem je stanovení jejich shodnosti či odlišnosti, složitějšími cíli jsou vyjádření velikosti, rozsahu, objemu, intenzity apod. a určení pořadí a poměru. Všechny tyto složitější cíle předpokládají určení jednotkového počtu, množství, tzn. stanovení jednotky měření, kterou se poměřují všechny srovnávané veličiny. Min. cíl, pouhé srovnávání, indikuje tzv. nominální měření, pro které je charakteristické přiřazování numerických symbolů vlastnostem, aniž mají význam skutečných čísel, tzn. nemohou být vzájemně sčítány,seřazeny apod., reprezentují pouze určitou kvalitu odlišnou od kvality jiné v dané srovnávané množině. Podle některých autorů (kteří se přiklánějí k užšímu pojetí m.) nejde ještě o m., ale o pouhou kategorizaci. V s-gii je to ale nejběžnější případ m. (např. m. znaku „pohlaví“ spočívá v rozdělení na muže, kterým se přiřadí číslo 1, a ženy, kterým se přiřadí číslo 2), který je východiskem statist. třídění souborů.

M. vyššího stupně (podle některých autorů teprve „skutečné“ m.) je tzv. pořadové měření, jehož cílem je seřazení měřených objektů podle nějakého kritéria. Pořadové m. dospívá ke vztahům typu: větší-menší, mladší-starší, bližší-vzdálenější apod. Toto m. stejně jako analogické „měření intervalové“ je postaveno na existenci škál (viz škálování). Za nejdokonalejší formu m. je považováno „měření poměrové“, kdy je kromě jednotky měření stanovena tzv. nulová hodnota, empir. podložená, jejíž existence umožňuje i složitější smysluplné matem. operace s naměřenými hodnotami. Hist. je prvním a elementárním způsobem m. tzv. měření přímé, jehož cílem je bezprostředně naměřený výsledek, např. vzdálenost vyjádřená v km, doba trvání v min., ve dnech apod. Tzv. nahodilá či jednotlivá, prostá forma m. spočívá ve srovnávání se standardem, což je konkrétní objekt stejné kvality, jakou má měřený objekt, reprezentující pokud možno jeho jednotkové množství. Z této formy se postupně vyvinula tzv. rozvinutá forma m., kdy je vůči jednomu standardu proměřováno více objektů, a tato forma přešla v tzv. všeobecnou formu m., kdy se standardem proměřuje celá třída objektů a která se nazývá též etalonovým měřením (viz etalon). M. běžně probíhá v těchto krocích: 1. vymezení objektu m. a na něm měřené vlastnosti (znaku, veličiny); 2. stanovení jednotky m. nebo etalonu m. (tj. veličiny, s níž je měřená veličina srovnávána); 3. zaktivizování subjektu m. (výzkumníka, pozorovatele), příp. ve spojení s nástrojem a pomůckami m.; 4. výběr metody, jejímž prostřednictvím má být m. prováděno (na základě příslušné teorie); 5. realizace vlastního procesu m.. Některé z těchto kroků bývají v konkrétním případě vynechány (např. při automatizovaném m.), jiné nabývají podstatně složitější podoby. Výsledkem m. obecně je tedy pojmenované číslo svým pojmenováním vyjadřující kvalitativní stránku, která na základě teorie spojuje měřenou vlastnost se stejnorodou jednotkou m. nebo etalonem m. a také s ostatními objekty, které mohou být stejným způsobem měřeny, a zároveň určující buď množství (velikost), nebo stupeň kvality.

Fil. základem m. je kategorie míry. Role teoriem. spočívá ve stanovení místa měřené veličiny v systému vlastností a vztahů zkoumaných spol. jevů a procesů, ve vytvoření modelu vazeb mezi dílčími objekty, vlastnostmi a vztahy, který umožní výsledky dílčích m. převést na výsledná pojmenovaná čísla. Role m. v teorii naopak spočívá v tom, že pomáhá vysvětlit spol. jevy, zejm. procesy a mechanismy, při nichž opakovaně dochází nejen ke kvantitativním, ale i ke kvalitativním změnám. Samotné použití pojmu m., jeho význam a jeho možnosti ve spol. vědách, spec. v s-gii, jsou často diskutovaným tématem. Bývá zpochybňována měřitelnost abstraktních, významově neurčitě ohraničených entit. Konstrukci znaků, resp. měřené veličiny bývá vytýkán redukcionismus, přenášení pravidel m. z přír. věd, mechanický přístup, neadekvátnost apod. Zároveň ale bývá „vědeckost“ s-gie posuzována podle míry kvantifikace a využití m.. Důraz na statistickou proceduru, který má své hist. peripetie, je vlastně důrazem na m., i když i řada moderních soc. psychol. metod je postavena na m. (škálování). Postoje k m. v s-gii se pohybují mezi dvěma extrémními přístupy: mezi redukcí poznatků i smyslu empir. výzkumu na bezprostřední výsledky m., resp. na jejich matem. ztvárnění, spojenou s potlačením interpretace, resp. její imaginativní složky, a odmítáním jakéhokoli m. (viz např. sociologie fenomenologická). Diskuse o adekvátnosti m. v s-gii evokují spec. otázky chybovosti m., validity a reliability. Otázkami m. se v čes. zemích ze s-gického hlediska zabývali zejm. K. Berka a H. Jeřábek.

measurement mensuration, mesurage Messung misurazione

Literatura: Berka, K.: Měření, pojmy, teorie, problémy. Praha 1977; Blythe, B. J.Tripodi, T.: Measurement in Direct Practise. London 1989; Pawson, R.: A Measure for Measures- a Manifesto for Empirical Sociology. London 1989.

Hynek Jeřábek