Ukazatel
ukazatel – též indikátor (z lat. indicare = ukazovat, být důkazem) – podchytitelný, resp. pozorovatelný, zjistitelný jev, vlastnost, charakteristika sloužící k vyjádření jiných vlastností, jevů. Různí se názory, zda u. musí či nemusí být vlastností přímo pozorovatelnou. Termín u., resp. indikátor, byl původně používán v technice a přír. vědách, kde zpravidla označuje zařízení, látku nebo test signalizující podmínky, které jsou nepřístupné pozorování. Ve spol. vědách se u. chápe buď jako nástroj analýzy spol. jevů, nebo jako nástroj jejich ovlivňování. V jednotlivých oborech spol. věd je termín u. užíván v různých významových odstínech. V ekonomii se klade důraz na číselnou formu u. Za „hospodářský ukazatel“ se považuje číselný údaj charakterizující činitele, podmínky, průběh, výsledky určitého hosp. procesu (jevu), příp. vztah mezi několika procesy, jevy (viz též ukazatel statistický, statistiky). V s-gii se pojem u. začal používat v souvislosti se sestavováním sociálních zpráv a přehledů a s empir. výzkumy od poloviny 19. st. Systematické využívání u. a rozpracování jejich metodologie je spjato s pozitivismem a později neopozitivismem. Klasickým příkladem je užití „sebevražednosti“ jako u. soc. dezintegrace v Sebevraždě É. Durkheima (1897). A. Niceforo (1921) rozpracoval „kvantitativní symptomatologii“ soc. jevů pomocí „les indices numériques“. Zavedení termínu indikátor do s-gie se připisuje S. C. Doddovi (1942). Metodologii u. v s-gickém výzkumu rozvinuli zejm. P. F. Lazarsfeld a později polská metodol. škola (T. Pawlowski, S. Nowak). Od poloviny 60. l. vzniká hnutí sociálních ukazatelů. V bývalých social. zemích se věnovala pozornost u. soc. plánování.
V empir. výzkumu se u. uplatňují při operacionalizaci a měření soc. jevů. Jejich prostřednictvím se zkoumají vlastnosti obtížně pozorovatelné nebo bezprostředně nepozorovatelné, vyjádřené teor. pojmy, syndromatickými pojmy, tzv. dispoziční vlastnosti apod. Jako u. vystupují obvykle jevy snadno pozorovatelné, nejčastěji charakteristiky lidského chování, resp. chování verbálního, materiálního vybavení, soc. postavení apod. Podle povahy vztahu mezi u. a indikovaným jevem (indicatum) se rozlišují u. definiční (též přímé), které jsou součástí operacionální definice indikovaného jevu, a u. věcné (nepřímé), které s indikovaným jevem spojuje věcná vazba. Věcné u. jsou buď empir., jestliže jak u., tak i indicatum jsou pozorovatelné jevy, nebo inferenční, když indicatum je skrytá vlastnost. Věcné u. mohou být příčinami, účinky nebo koreláty indikovaného jevu. Vyskytují se i smíšené typy u. Jev se stává u. vždy jen v rámci konkrétního indikačního vztahu, vůči určitému indicatum. Zdůrazňuje se relační povaha u. a schopnost týchž charakteristik vystupovat v různých indikačních vazbách, indikovat různé jevy, tj. jejich indikační mnohoznačnost. Proto je nesprávné považovat za u. jakýkoliv údaj o soc. jevech. Podle povahy indicatum a způsobu jeho indikace se rozlišují u. kvalitativní a kvantitativní a u. objektivní a subjektivní. Podle způsobu konstrukce u. se rozlišují analytické a syntetické ukazatele, podle způsobu měření u. nečíselné (zejm. verbální) a u. číselné, resp. nominální, ordinální a kardinální. Při vyjadřování vlastností kolekt. entit vystupují u. absolutní, agregované, strukturální a kontextové. Při vytváření u. a jejich soustav se užívají postupy deduktivní i induktivní a hlavně metody vícerozměrné analýzy rozptylu. Poznávací možnosti u. jsou omezené a nelze je absolutizovat. Jednostranným důrazem na empir. u. bývá charakterizován tzv. empiricismus.
indicator indicateur Indikator indicatore
Literatura: Illner, M. – Foret, M.: Sociální ukazatele. Praha 1980; Lazarsfeld, P. F. – Rosenberg, M.: The Language of Social Research. New York 1965; Nowak, S.: Metodologie sociologického výzkumu. Praha 1975.