Vlastnost
vlastnost – z fil hlediska charakteristika věci, její určení. Říkáme-li, že něco má takové a takové v., identifikujeme tím věc samu. Věc se jako věc určuje prostřednictvím svých v.. Věc však nemůže být pouhou kompozicí svých vlastností či kvalit. Musí zde být ještě něco jiného, věc sama, v které jsou v. obsaženy. Určení, která se mění na substanci, „nestojí sama o sobě“, ale jsou určeními na něčem jiném, na nějakém základě, na substanci. Jako taková jsou nesamostatnými určeními, která se týkají a připadají nějak substanci, jsou jejími akcidenty (lat. accidere = připadat, přihodit se), případky. Zatímco se jednotlivé případky mění (tj. mění se jednotlivá určení substance), substance sama zůstává nezměněna. Akcidenty jsou skutečné jen na substanci a ve svém uskutečnění určují substanci. Substance tedy nabývá jevové podoby ve svých akcidentech. V tomto smyslu jsou vlastnostmi však pouze ty akcidenty, které substance produkuje, na rozdíl od těch, které pouze přijímá. V. nejsou tedy akcidenty nahodilé (vnější), které k substanci přistupují jakoby „z vnějška“ a které nejsou pro bytostné určení podstatné. V. jsou pouze takové akcidenty, které vyplývají ze samotné substance a v kterých se ukazuje esence věci. Např. pro strom je podstatné být rostlinou, nikoli však být vysoký 23 metrů. Za předpokladu, že esence stromu by mohla být projevována stejně, i kdyby strom byl vysoký jen 22 metrů, je v. „být vysoký 23 metrů“ vnější, nahodilou v. Rozlišení mezi nahodilými (vnějšími) a esenciálními akcidenty souvisí s tím, jak se ve svých případcích ukazuje esence vlastního jsoucna (substance). Určit esenci nějaké podstaty znamená udat, která jsou její propria (esenciální vlastnosti) a jak spolu souvisejí. V jiném pojetí se však esenciálně-akcidentální rozlišení netýká skutečných charakteristik věcí, ale je jen důsledkem toho, jaká slova jim přiřazujeme. „Být rostlinou“ je esenciální charakteristikou stromu jen proto, že je to část konceptu stromu, pojmu stromu jako takového. Pro esenciální pojetí je tu však předpoklad skutečné, objektivní esence věci. V tomto smyslu bývají také rozlišovány primární a sekundární kvality (J. Locke). Primární kvality jsou ty, které jsou skutečně v. věcí (např. velikostní dimenze, rozprostraněnost), na rozdíl od kvalit sekundárních, které jsou závislé na našem myšlení (např. barva). Dodatečně bývají ještě rozlišovány terciární kvality, což jsou schopnosti působení v něčem jiném (např. schopnost magnetu uspořádat kovové piliny podle siločar pole).
V s-gii se v. chápe většinou nepřesně jako jakákoliv charakteristika zkoumaného objektu. Pro účely klasifikace a typologie se vydělují někdy podstatné (hlavní, určující), tj. definiční v.; jejich identifikace bývá relační, závisí na smyslu, cíli dané procedury. V empir. výzkumu se v procesu operacionalizace definiční v. převádějí na ukazatele, znaky, položky, příp. statist. veličiny. Ve fázi interpretace dochází k inverznímu postupu.
characteristic, property caractéristique, qualité Eigenschaft gualità