Atribuce
atribuce – (z lat. attribuere = přidělovat, přičítat, připisovat) – proces, usilující o stanovení příčiny chování jiných lidí a získat poznatky o jejich stálých vlastnostech, o rysech jejich povahy a dispozicích. Proces a. probíhá jako součást našeho každodenního života tak, že příčiny chování jiných připisujeme buď jejich vlastnostem, více či méně stálým, nebo situačním, vnějším, externím činitelům. H. H. Kelley, který se procesem a. poprvé systematicky zabýval (1958), upozornil, že v každodenní interakci pracujeme podle modelu, který vyplývá z pravidla zdravého rozumu, že špatný člověk má špatné vlastnosti, a proto se špatně chová, a naopak. Podrobnější zkoumání ukázala, že mechanismus a. není takto jednoduchý. E. Jones (1965) např. doložil, že chceme-li se opravdu dobrat odpovědi na otázku, zda určitý typ chování vyjadřuje „skutečné“ vlastnosti druhého člověka, musíme soustředit pozornost především na určitý typ jeho jednání, zejm. na to, které: 1. je dobrovolné, svobodně zvolené; 2. vede ke specif., neobvyklým efektům, má tedy rozlišovací schopnost; 3. je spol. méně oceňováno či žádáno. Zvl. důležitá je potenciální rozlišovací schopnost. Např. uzavírá-li dívka sňatek s mužem pohledným, příjemným a bohatým, pak její volba nemá distinktivní sílu, zatímco volba muže ošklivého, nepříjemného a bohatého distinktivní sílu má, protože vypovídá o vlastnosti dané dívky (orientace na bohatství etc.). Pro vyhodnocení, zda jednání druhého je dáno spíše vnějšími nebo vnitřními činiteli, je důležité stanovit: a) konzistenci jednání, tj. zda daná osoba na týž stimul reaguje podobně jako jiní lidé, b) konsensus, tj. zda na týž stimul reaguje stejně v různých situacích, zejm. v čase, c) distinktivitu, tj. zda reaguje na různé stimuly stejným způsobem (reaguje-li individuum na velký rozsah stimulů stejně, pak je distinktivita nízká). Kelley doložil, že platí: atribuujeme vnějším příčinám, jestliže je vysoký konsensus, vysoká konzistence a vysoká distinktivita, atribuujeme vnitřním příčinám, jestliže je nízký konsensus, vysoká konzistence a nízká distinktivita, oběma druhům činitelů atribuujeme při nízkém konsensu, vysoké konzistenci a vysoké distinktivitě.
Proces a. je jen zdánlivě vysoce racionální. Je sice logický, ale nezřídka je silně podmíněn předsudky, zejm. tzv. fundamentální atribuční chybou: máme tendenci přeceňovat u jiných roli dispozičních činitelů na úkor faktorů situačních. Byl zjištěn také efekt aktéra a pozorovatele, který vyjadřuje skutečnost, že vlastní selhání vysvětlujeme situačně, selhání jiných dispozičně. Tento efekt se však silně snižuje empatií. Na druhé straně máme tendenci vlastní úspěch připisovat vlastní dokonalosti či výjimečnosti, tedy interním činitelům, což se vysvětluje potřebou udržovat hladinu sebeúcty a sebedůvěry. Tento tzv. self-serving bias doložili empir. D. T. Miller a M. Ross (1975). O deset let později N. T. Feather empir. doložil souvislost mezi a. a postojovými a hodnotovými strukturami. Při výzkumu postojů k nezaměstnanosti ukázal, že osoby „konzervativně“ orientované vysvětlují nezaměstnanost činiteli dispozičními (lenost, neschopnost, nízká aktivita), osoby „levicověji“ orientované spíše situačně. Podobně vlastní nezaměstnanost budeme vysvětlovat situačně, nezaměstnanost jiných spíše dispozičně. D. Behm se zabýval rolí a. při možnosti rekonstrukce vlastních postojů, emocí a pocitů, jestliže „nerozumíme sami sobě“: nejlepší metodou je použití mechanismu standardní a., totiž analyzovat vlastní pocity z hlediska vlastního manifestního chování. Teorie a. našla řadu konkrétních psychol. a s-gických aplikací, nejprve při studiu reakcí obětí na znásilnění (oběti nejsou ochotny vypovídat, protože mají pocit vlastního selhání, a proto znásilnění často připisují nikoliv vnějším, ale vnitřním faktorům), při redukci interpersonálních konfliktů, při studiu manželských konfliktů a v individ. terapii.
attribution attribution Attribution, Zuschreibung attribuzione
Literatura: Harvey, J. H. – Weary, G.: Perspectives On Attributional Process. Dubuque, Iowa 1981; Heider, F.: The Psychology of Interpersonal Relations. New York 1958; Jones, E.: Attribution: Perceiving the Causes Social Behaviour. Morriston, N.J. 1972.