Psychologie
psychologie – (z řec. psýché = duše, původně dech; logos = nauka, slovo) – původně věda o duši, která byla pojímána substancialisticky. Pojem jako první užil něm. teolog Ph. Melanchthon v 16. st. R. Goclenius jím v r. 1590 pojmenoval svůj spis o duševním životě. Rozšířil jej však až Ch. Wolff na zač. 18. st. Ve druhé polovině 19. st. pod vlivem přír. věd byla tato definice opouštěna a posléze zcela zavržena jako nevěd. Udržela se jen v tomismu a výjimečně ji udržoval E. Kretschmer (1947 a později). Také pojetí p. jako „vědy o vědomí“, které hist. následovalo, resp. jako „vědy o bezprostřední zkušenosti“ (W. Wundt, 1905) je dnes již opuštěno jako příliš úzké a udrželo se jen výjimečně (A. Messer, 1934, H. Rohracher,1963). Od konce 20. l. 20. st., kdy se v p. prosazoval behaviorismus, bylo za její předmět považováno převážně chování (E. R. Hilgard, 1962, C. T. Morgan, 1961, a další), i když se často na vymezení předmětu p. rezignovalo (D. Krech, R. S. Crutchfield, N. Livson, 1969, aj.). Chování je řízeno „zevnitř“, na základě vnitřního zpracování znaků dané situace, v níž se subjekt nachází, a tak není možno ignorovat vnitřní dimenzi psychiky – prožívání (viz prožitek), v níž se vlastně utvářejí „plány chování“, které však nejsou vždy realizovány v původní podobě. P. kladoucí důraz na porozumění je chápána jako „věda o prožívání“ (H. W. Gruhle, 1956). Nověji je p. vymezována jako „věda o prožívání a chování“ (H. Thomae a H. Feger, 1969, A. V. Petrovskij a M. G. Jaroševskij, 1970, a další). P. J. Galperin (1976) pokládá za předmět p. „orientační činnost“, která je hlavním aspektem regulační funkce psychiky. K. L. Bühler (1929) k předmětu p. vedle prožívání a chování přiřazuje ještě výtvory psych. činnosti, které tvoří široké spektrum od deníků až po liter. a uměl. výtvarná díla.
Lze najít dva extrémní přístupy k p.: jako k přír. a jako k humanitní vědě. Naturalistické pojetí psych. činnosti (resp. p.) již od poloviny 19. st. silně ovlivňoval rozvoj přír. věd. Toto pojetí bylo výrazně vyjádřeno nejprve v asocianistické a později v behavioristicky pojaté p., jejímž extrémem je psychol. operacionalismus, snažící se vytvářet psychol. koncepty po vzoru fyziky. K tomuto směru patří i některé snahy po značně široké aplikaci kybernetiky v p.. V psychol. naturalismu se uplatňoval zejm. vliv neopozitivismu, resp. logického empirismu (požadavek na přebudování „jazyka“ p., který vyslovil R. Carnap v r. 1938). Reakcí na naturalistickou p. byla nejprve tzv. rozumějící p., kladoucí důraz na hledání smysluplných souvislostí v duševním životě člověka (Gruhle, 1956, aj.), později vystoupila „humanistická“ p. jako tzv. třetí cesta v p. (vedle behaviorismu a psychoanalýzy), inspirovaná existencialistickými analýzami situace člověka ve světě (A. H. Maslow, 1954, R. May, 1968, a další). Předcházela jí ale tzv. daseinsanalýza (L. Binswanger, 1946, a další), inspirovaná fenomenologickou metodou E. Husserla. Marx. pojatá p., jejíž základy vybudovali zejm. L. S. Vygotskij, S. L. Rubinštejn, A. N. Leonťjev, Galperin a jíž se nejnověji věnoval B. F. Lomov, chápe existenci psychiky i její výzkum v souvislosti s předmětnou činností jako subjektivní formu odrazu objektivní skutečnosti a za její funkci považuje regulaci činnosti.
psychology psychologie Psychologie psicologia
Literatura: Hoskovec, J. – Nakonečný, M. – Sedláková, M.: Psychologie XX. století, díl I. Praha 1994; Kováč, D.: Teória všeobecnej psychológie. Bratislava 1985; Lomov, B. F.: (1984) Metodologické a teoretické problémy psychologie. Praha 1989; Traxel, W.: Grundlagen und Methoden der Psychologie. Bern, Stuttgart, Wien 1974.